Milý deníčku,

jsem tak unavená, že tě nechám na jindy. Ve zkratce, je tu nádherně :).

Milý deníčku!!

Jak jsem slíbila, tak činím, jsem opět na cestách a s třesoucíma se rukama otevírám další zápis! Tentokrát to budou zápisky z pár dní strávených v Jerevanu, Arménii. Nikoliv Alžíru J (do Zlína tímto posílám jednu potkaní :-* ). Zápis číslo jedna – cesta vlakem do Prahy. Že prej by mě měli studentíčci dopravit až na letiště, panáček za přepážkou od SA ve Zlínské pobočce říkal, že by tam někde měl být autobus. Čekala jsem, že tam tedy přijdu, ukážu jízdenku a půjdu. Místo toho teď před chvílí přišla stewardka se slovy „Jedete na letiště?“ a do ruky mi vrazila nepřestupní jízdenku v ceně 60 kč (???) dopravního podniku hlavního města Prahy. Nerozumím tomu, nevím, jak si to mám vysvětlit, nevím, jak se tam teda nakonec dostanu. Když už jsem u toho, ani vlastně přesně nevím, v kolik že mám na tom letišti být, jak dlouho tam trvá z hlavy pravní nádraží cesta a tak. Už si ani nepamatuju, jak to tam vypadá. Vlastně jedu na cesty opět úplně nepřipravená. Jak jsem již ale zmínila v zápiscích z Francie, ony jsou ty karamboly celkem plodné, alespoň je o čem psát. No co, tam už se nějak doklepu, hlavně doufám, že se bez problémů najdu s ostatními spolucestujícími. Jmenovitě: Katka a Rudolf. Oba vypadají rozumně, z mailů soudě. Katka slovenka, Rudolf zlíňák, dle facebookového profilu patrně žijící v Praze. Co se dalších osobních detailů týče, ty nejspíš připojím později, jelikož o nich zatím vím celkem prd. Pamatuju si jako dnes, když jsem v podstatě ze stejné pozice psala první zápis francouzských prázdnin. Jen bylo o něco tepleji a těšila jsem se víc, protože jsem jela na dýl. Viď. (Je třeba se na místní mluvu asimilovat včas!) Žlutý právě zastavil ve stanici Česká Třebová (vždyť tady jsem v létě byla! Moc hezké nádraží tady mají, a fontánku ve tvaru zeměkoule, která se proudem vody otáčí.) Tak. Vyfásla jsem aloe vera nápoj, malý rajec a přikoupila jsem ještě croissant. Co by to bylo za cestu bez croissantu. Přikládám fotku, mami, tati, jím, nebojte se! V odrazu jde jasně vidět má spolucestující. Cestou jsem pojala podezření, že mi kouká přes rameno, co píšu, do pusy, co jím, dírkou v uších do hlavy, na co myslím. Hele, klídek, madam, radši si pročti můj deníček, jo?

                Asi bych měla končit, stejně vlastně ještě nemám co vyprávět, že.. jak se vyřeší záhada lístku na letiště vylíčím v dalším zápise. Pro ty, kteří to nevědí, pokud jste zklamaní, že tento zápis není dostatečně dlouhé pošušňáníčko, založila jsem i nový blog, k dohledání na mém G+ profilu. 90 minut volného psaní, doporučují k přečtení, neskromně můžu říct, že některé zápisky jsou celkem  povedené. Kdo neví, co je „volné psaní“, jistě si pamatuje, jak se používá google ;).

                Zapínám sluchátka, Třebová je dávno po kolejích zpátky a já jsem si pocit bouncujícího kupé ani nestačila řádně užít (zlomyslný hlas v mé hlavě mi říká, že si ho užiju ještě dost, za těch ještě spoustu tříhodinových jízd domů a domů, do Karviné a do Zlína. Já vím, vnitřní hlase, nech mě být ještě chvíli v pohodě, chceš? Za nedlouho přijde tvá chvíle, až uslyším „měla ses lépe připravit/sbalit/informovat, můžeš si za to sama, já jsem ti to říkal/joch to pravil), takže zapínám nějaké ty muziky, a nejspíš se budu věnovat pozorování pána, který sedí naproti. Jeho prohrabávání obličejových otvorů zdá se mi býti poněkud fascinující.

                Ještě poznámka nad čarou – dostala jsem za úkol nakoupit české sýry. Vyhrály to tvarůžky, syrečky a ještě jakási specialitka, kterou mi doporučili v sýrovém obchodě. Dámy a pánové, pokud mi tím načuchne oblečení, budu nejspíš odsouzená k týdennímu sociálnímu nekontaktu, doufajíc, že to na Arménském vzduchu aspoň za ten týden vyvane, ať nejsem bezkontaktní pak i zpátky doma v čechách, do víkendu, než se dostanu do základního tábora, domů, do Karviné, za naší pračkou. Vyhlídky jsou jednoduše přímo růžové, co si budem povídat, že? Možná ne ani tak vyhlídky, ale něco mi nepříjemně vnukává představu jámy a kyvadla. Nechme to být, ten obrovský oscilátor je ještě vysoko, potíže se budou řešit, až nastanou (teď na to budu chvíli nemyslet a zapomenu na fakt, že to nějak voní už i přes ten kufr). Končím, těším se, až zase budu mít co napsat!

                (poznámka autora: nezapomenout nepochválit služby SA. Všichni stewardi a stewardky jsou dnes protivní a to přece vůbec nepotřebuju, nechat si takhle kazit náladu.

                Stejně se jim to nepovedlo a nepovede J )