ach, drahý deníčku, 

jsem zpátky na ostrovech. cesta domů byla přímo osvěžující. balzám na duši. vskutku. je milé vidět, že existují i tací, kteří navzdory vzdálenosti nezapomínají na kamarády. moc děkuji!

a to krásné překvapení doma. už máme i gauč a dokonce DVA konferenční stolky. no připadám si dospěle, že.. 

když jsme u těch dvou, těchto není nikdy dost, mám dokonce pocit, že jsem ti to, deníčku, už pouštěla. ale není jich nikdy dost. stejně jako zrní samotné neomrzí. zdravím

nebo tihle vesmírní dva. taky stojí za klik.

je to fakt kousek. půl hoďka na letiště, dvě hoďky do prahy. a pak za chvíli doma. je to hrozně fajn, mít se kam vracet. drahá rodino, moc mě mrzí, že vám asi trhá srdce, pokaždé, když odjíždíme. ale to my děláme právě proto, abychom se pak mohly vracet. tak nerada se loučím. a tak ráda se pak vítám. 

ještě bych ráda doporučila blog mé nejdražší Veky. dá se najít tady. ušla veliký kus cesty, hlavně co se psaní týče. cestovatelsky to byla jen otázka času. jsem na ni fakt pyšná. je neskutečně odvážná a vůbec skvělá, zájem celé rodiny jí patří právem. přeci jen, je to moje sestra. posílám pusu do améru a držím palec.

ještě bych měla zmínit poslední letošní společný výlet do nejmilovanějších beskyd. nevím, jestli má smysl popisovat slast dlouhého sesterského rozhovoru. kdo nemá to štěstí jako já a nemá tak skvělou sestru, asi to nepochopí. vlastně, asi nikdo nemá tak skvělou sestru, takže těžko by to někdo pochopil.

takže, dnes jsem skončila v pryžmu. hned u vstupu jsem se nenechala rozhodit kolegyněmi, které se neobtěžovaly pozdravem, pokračovala dál, ustrašeně sdělit, že už tam vlastně nepracuju. měla jsem to udělat dřív, netřeba mi to opakovat ani vyčítat, sama sebe jsem dost vytrestala provinilým pocitem, který mi asi ještě chvíli bude dělat společnost, ale co se dá dělat, raději se budu cítit provinile než deprimovaně. říkám si, že jsem příliš mladá na to, abych dělala práci, která mě netěší, navíc kam jsem chodila s takovým odporem (ten minulý čas skoro rozezpíval ptáčky). díky za skvělou školu, drahé pryžmo, smutno mi asi moc nebude. možná až jestli mi dojdou peníze.

no ano, zvolila jsem klid a pohodlí před stresem a penězi. a nebylo mi (skoro) nic a je mi líp.

je vlastně skvělé mít dva domovy. i když pořád musí jeden zákonitě chybět a srdíčku to dávat vědět. je to jedna ze chvil, kdy bych si přála se rozdvojit. minimálně.

mrzí mě, že je můj dnešní zápis tak rozkouskovaný, ani moje myšlenkové pochody nedávají smysl. snažím se připravit na novou práci. plánuju, co budu dělat, až se odtud odstěhujeme. ale vlastně se mi až tolik nechce, chtělo by to jen fajn práci. což je snad za rohem, deníčku, drž mi palec. 

vážně jsem chtěla tenhle zápisek učesaný. nepovedlo se. vidíš, jednoduché věty, ani velká písmena, ani nic. nemůžu si pomoct. budiž, zůstaňš mi záhadou. stejně jako fakt, že jsem hned po příjezdu začala zase profesionálně smrkat. 

je super mít dva domovy. a je zvláštní, jak ten jeden skoro vyváží ten druhý, nepřihlížejíc na nepoměry. je mi ctí oznámit, že pořád rostu, jakkoliv se to může zdát nezvyklé.

děkuji za pozornost, pokračování již brzy ve vašich kinech, dnešní zápis stejně za moc nestál.

ne každý den je posvícení, je třeba zachovat jisté rozličnosti, abychom si měli čeho vážit. 

v pondělí mi přijíždí první kurz. budu tedy pokračovat s vypisováním novinek, snad již méně sarkasticky. nebo v pozitivnějším duchu. nebo cokoliv. 

jsem ve stavu, kdy nevím, jestli můžu úplně tolerovat vlastní myšlenky. je jich zase nějak moc a vlastně nestojí za sdílení. až je srovnám, ozvu se.

tak pa

PS: stejně je mi zase líp 

and I really am :)

být milován a být potřebný, to je, oč tu běží