Drahý deníčku, 

možná už spíš občasníčku. Musela jsem si přečíst poslední zápis, abych vůbec věděla, kdy jsem Ti něco napsala naposledy. Bylo to zrovna když jsem se vrátila z dovolené domů. Pamatuji si ten pocit svěží mysli. Od té doby se až tolik nezměnilo, začínala jsem přemýšlet, jaké by asi bylo padat do stereotypu. Pak mi došlo, že nic takového u nás nehrozí. Po většinu času spíš klidnější hladinu našeho domácího života například nedávno náhodou rozčeřila návštěva bloudivé duše...

Spala jsem, bylo kolem 6. ranní. Tulipán zrovna přišel z práce, probudily mě unavené, možná trochu opilé, těžké kroky a rozsvícené světlo v kuchyni. Mžourám na kuchyňskou linku, přemýšlím, jestli se mi chce vstát a jít se vyčůrat. Pomrkávám a pak ve mě hrklo, neboť kus kuchyňské linky se lehounce pohnul. Promnu oči. Kus se pohnul znovu. Vstanu, nevěřícně, přesto však heroicky se blížím do kuchyně, prozkoumat to, co doufám, je jen má halucinace. Blížím se, stále neohroženě, ale už trochu opatrněji, do kuchyně (pozn.: od postele ke kuchyňské lince jsou to, podle posledního měření, přesně 4 kroky, takže si, prosím, představme, jak rychle mi muselo bušit srdce, když mi ta cesta připadala jako pouť Saharou, případně jako týden před výplatou). Uprostřed linky, v naprosté pohodě sedí myš. Kouká na mě, já koukám na ni, obě čekáme, co ta druhá udělá. Myš, později Julinka, v klidu a s rozvahou dokončila svou večerní hygienu a odkráčela za ledničku. Kdo je připraven, není překvapen a jelikož já jsem na tuto situaci nebyla ani trochu připravená, byla jsem opravdu mocně zaskočená. Ještě chvíli jsem zírala na místo, odkud odešla, po pár okamžicích se mi podařilo sesbírat vlastní bradu ze země a dát si dohromady, co že se to děje (byla opravdu nekřesťanská hodina, ruku na srdce, to každý funguje trochu pomaleji). Vzápětí se vrátil Tulipán z koupelny a myslím, že na mě taky chvíli koukal, proč beze slov zírám na linku. 

"Peťu, máme doma myš."

Ještě malou chvíli jsme na ni svítili baterkou za ledničku, pak jsme ji v rámci nepřipravenosti nechali utéct za linku, kam už jsme na ni ani nedosvítili ani nedosáhli. Bylo pozdě, nebo možná spíš příliš brzy, případ jsme se rozhodli odložit, pouze jsme potraviny přemístili mimo dosah, potažmo doskok. A proto, že i přes všechna možná zdravotní ohrožení odmítám násilná řešení, bylo jasné, že tento hon na myš se zapíše do dějin. A tak se i stalo.

Dobrá, možná ne přímo do dějin, ale do naší paměti rozhodně. Už jen proto, že je to jednoduše dobrodružství! Ale tomu by asi rozuměl jen ten, kdo totéž absolvoval.

Možná hned další noc mě probudila má vlastní třesoucí se postel. Hned jak mi šok otevřel oči, zjistila jsem, že za to může Tulipán, neboť s divým výrazem šílence, vařečkou, coby mečem, a vlastním odhodláním, coby štítem, dopadl v papučích snožmo, skokem zdomácnělé šelmy, z kuchyně doprostřed pokoje. 

Meč byl ve víru vášně o podlahu téměř zlomen. Na mé  tázavě zvednuté obočí nad zalepeným okem se mi dostalo jen rychlé odpovědi "už jsem ji skoro měl!" a dál mi již nebyla věnována pozornost. Další den jsem vstávala do práce, takže jsem se zmohla jen na soucitný pohled a odložila jsem se znovu ke spánku. Ráno jsem si prohlédla výmluvné stopy nelítostného a únavného boje, ruiny vlastního pokoje. Kam se Julinka uložila k dalšímu odpočinku jsme nevěděli. 

O pár dní později jsem v tichosti projížděla mail, v zoufalé křeči rozesílání životopisů, doufaje v možnost lepší práce. Ticho prořízl zvuk až příliš známý pro vášnivého chovatele potkanů. 

Poprosím všechny, kteří ji znali, všechny, kterým jsem o ní někdy vyprávěla, tichou vzpomínku pro Kareninu. Šlo by?

Byl to zvuk hlodavých předních zoubků brousících dřevo dveří do skříně. Julinka se nějakým záhadným způsobem dostala do skříně, jenž byla předchozí noc 'neprodyšně' uzavřena, právě proto, aby se tam nedostala, a snažila se prokousat ven. Věděla jsem, že na tento boj jsem sama krátká (a 'měkká'), rozvážně jsem počkala, až budeme v převaze, abychom mohli Julču bezpečně vypravit zpátky do světa. 

Jakmile byla četa kompletní, zahájili jsme operaci Přesun.

Rozkaz zněl jasně. Věděli jsme, že cíl se pořád snaží prohryzat na svobodu a my jsme mu chtěli pomoct. Začali jsme opatrně vytahovat všechny věci, které jsou uskladněné na dně naší skříně (zdravím Tě, PJi, Tvůj kufr se u nás má pořád jako v peřince!) s tím, že potom Julii je něžně polapíme krabicí a přeneseme ven. Jenže co čert nechtěl, Julii jsme podcenili. Hbitě jako myš (jaká ironie) nám proklouzla mezi prsty a proběhla nám mezi kotníky pod postel. Bylo to vážně nervy drásající, nadávky stíhalo klení, ať už na adresu chytré a svižné Julie, nebo na adresu nábytku, který zrovna stál v cestě některého z malíčků u nohou. Krevní tlak by pobláznil kdekterý tonometr. Zkrátka atmosféra by se dala krájet, nic pro slabší povahy. Řád operace vystřídal chaos a zděšení, krabice, které měly sloužit jako přepravka, létaly vzduchem jedna za druhou, vlastně společně s polovinou čety, tedy se mnou, protože jakkoliv můžu zbožňovat hlodavce, ty divoké myši fakt běhají sakra rychle a je to k zbláznění děsivé!

Nebojím se to přiznat, i coby silná a nezávislá žena jsem místy, v přeskocích mezi gaučem a postelí, zněla nějak takhle.

 Můj stres a paniku uvolňující výkřiky nenápadně ředily zvučné rány dopadů krabic o zem, případně stěnu, stůl, či cokoliv, co bylo v zrovna v trajektorii a sprchu nadávek ostrých jako břitva, ve stylu Lakatoše, jen v přibližné rychlosti kadence samopalu vzor 58.

Jednoduše pohled pro bohy. 

Po dlouhém, náročném a vyčerpávajícím nahánění přišel zákrok hodný potlesku a smeknutí cylindru. Tulipán chladně, přesto s vítězoslavným zavýsknutím promáchnul jednou z krabic vzduchem a při jejím dopadu na zem přimáčkl Julii ocas hranou krabice. Přemístili jsme ji do menší krabičky, ve které jsme ji mohli přenést a operace byla tímto ukončena.

Do krabičky jsme jí ještě hodili svačinku, chvíli se dívali, jak se láduje sýrem a polemizovali nad možností jejího zdomácnění. Dospěli jsme k závěru, že by to nebylo moudré, přeci jen, odebírat svobodu divokým tvorům není přímo osvícenské. Kousek před domem, poblíž restaurace, aby to neměla daleko ke zdroji a měla kam chodit na kus žvance, jsme se rozloučili, poděkovali za návštěvu a pustili naši dočasnou spolubydlu na svobodu. Byli jsme šťastní, pyšní a dojatí, že jsme tuto výzvu společně zvládli, navíc s grácií a uznáním. 

Tímto prohlašuji, že v průběhu celé operace nebylo ublíženo jediné živé duši, přestože některé možná byly emočně otřeseny.

Jenže.. Nejspíš jsme dobří hostitelé, netrvalo to ani měsíc a Julča je zpátky..