Jak mě Irsko nechce vydat aneb Storm Emma vs. Chudinka Radunka

Drahý deníčku,

už se celkem děsím, kdy se zase ozvu, protože mám pocit, že potřeba něco sepsat vyvstává jen při nějakých "katastrofách"..

mé poslední irské dny probíhaly vlastně tak, jak měly. v pátek jsem se rozloučila v práci, večer jsme si dali příjemný výlet do Carlingfordského pivovaru (kdybyste měli cestu kolem, můžu jen doporučit. pan majitel udělal všechno od píky, každé pivo pořád ještě napouští ručně. prostě poctivý maličký pivovárek, až nad ním srdce plesá. i to pivo se celkem dalo pít.

jak říkám, pan pivovarník byl sympoš.. akorát teda když jsem se zeptala, jestli by mu nevadilo, kdybych si udělala pár fotek, vzal to tak, že se chci fotit s ním.. asi je to celebrita

černé pivíčko chutalo jako magi.. jinak to bylo velmi příjemné..

pokusy o ostrou fotku jsem vzdala docela rychle, hned po tom, co jsem si uvědomila, že v té zimě se mi ruce prostě nepřestanou třepat.. 

tak či tak, máte-li cestu, zastavte se.

víkend byl v poklidu, rozhodla jsem se nijak se nepřetěžovat, užít si pohodu dokud můžu (to jsem ještě nevěděla, co se na mě chystá..) a trochu se léčit (klasická rýmečka, kašlíček, nachlazeníčko.. je to srandovní, jak si někdo na takové věci stěžuje, co? smějí se hlavně ti, kteří jsou zdraví, co? ale jen si vzpomeňte, jak bylo naposledy vám, když jste byli nachlazení. jak vás ze všeho toho smrkání bolí nos, jak máte rozpraskané rty a absolutně nic jim nepomůže, jak vás bolí každé nadechnutí pro zahleněné plíce, jak se zadýcháte při každé cestě do schodů, jak se o vás co dvě hodiny pokouší teplota.. není to nic moc, co? si myslim!)

v pondělí jsme se Zrůdičem vyrazili na koncert do 3 areny do Dublinu, měla to být naše rozlušková akce. všechno probíhalo jak mělo, v buse padl nějaký rum (ten červ se nevypálí sám, rozumíš), před koncíkem nějaká piva, hudbu jsme si náležitě užili

 překvapilo mě, jak je 3arena maličká, kapacitu má nějakých 14 000 

příjemné, že? Kubine, asi bychom mu měli brzy říct, že bude náš manžel, ne?

cestu zpátky jsme zvládli úspěšně (nebudu teda zabíhat do podrobností, Zrůdič zvaný Kubin byl zase patřičně čarovný, ale to už je takový folklór

sorry, bro, ale když ten čepeček je tak strašně srandovní.. a tvůj výraz nad kebabem taky :D 

v úterý byl klid, kromě klasického pizza obžerství.

až pak večer, když se přijeli rozloučit kolegové padl dotaz:

- máš nějaký záložní plán? 

- jako na co?

- jako jak se dostaneš na letiště když bude moc sněžit, kdyby třeba zrušili autobusy

- (v duchu: ono má sněžit?)

- nešiř paniku, vole, bude to v klidu.. (ha, ha)

mám pocit, že se to tady jen hemží pořád nějakým varováním, pořád někdo panikaří. začíná to u (podle mě) na hlavu padlých health&safety opatření na pracovištích, v obchodech, kde co (to jsem myslím rozebírala už v nějakém článku z anglie.. tady je to totéž v bledě...hmm.. zeleném)

fotku jsem si půjčila z fb stránky Češi a Slováci v Irsku

to je pořád nějaká bouře, nějaký hurikán. naposledy když byl hurikán, ještě večer předem byly vykoupené zásoby balené vody, plechovek, chleba.. pak hurikán přešel a tím to skončilo.. stálo nás to jen pár litrů vína a jednoho hlučného opilce. kdyby toho nebyly plné zprávy, asi bych si toho nevšimla. jo, foukalo. stačí. (na jiných místech na ostrově to bylo divočejší, to je pravda)

jak už to tak bývá, když je něčeho přehršel, jeden si na to i vytvoří toleranci. stejně tak se to událo i tentokrát. Code Red je kvůli kde čemu (aspoň jsem měla ten pocit). šla jsem tedy spát naprosto nerozrušeně, že ono se to nějak udělá (stejně, žádný traktor ani kamaráda s traktorem nemám, takže co chceš plánovat? uvidíme ráno..)

a ráno se vidělo.

- víš, že zrušili všechny autobusy?

- dobrý no, jede nějaký vlak?

- za tři čtvrtě hodiny

bylo fajn, že jel vlak. nebylo fajn, že jsem vůbec nebyla připravená na tak raketový start a běh ve sněhu s kufrem, který, třebaže je nebesky krásný, není na tyto druhy přesunů primárně určen. na výběr jsem ale neměla. takže jsme vyrazili. na minutu přesně jsem doběhla na vlakáč, koupila jsem lístek, vrazila rychlou pusu Stuartovi, který mě doprovázel a běžela na nástupiště (vlaková stanice v dundalku patří k mým vůbec nejoblíbenějším, o té už jsem tady jednou taky básnila, myslím)

vlak přijel o 10 minut později. když jsem do něj nastoupila, už jsem si i začala myslet, že to letadlo stihnu. 

do stanice jsme přijeli asi s půlhodinovým zpozděním, což není žádná katastrofa. i autobus na letiště jsem našla celkem rychle a bezbolestně

ještě v autobuse jsem hlásila, že to na letiště stihnu a že jediné, co by se teď mohlo stát by bylo, že by mi zrušili let. když jsem se přisoukala do odletové haly, tabule už problikávaly červeně, zatím to ale byly jen lety do Anglie. chytrý letištní panáček říkal, že runway v dublinu je v pořádku, že záleží na letištích v destinaci, jestli je příjmou nebo ne, že do prahy ještě žádný let nezrušili. jen co to dopověděl, bliklo zlověstné Cancelled u dřívějšího letu do prahy s AerLingus. 

- klidně si projděte kontrolou, třeba vám to nezruší, Ryan to hlásí vždycky až na poslední chvíli.

ještě předtím mě už už chtěl odvát do fronty k info deskám od Ryanair, byla zhruba do půl haly. chudáci, říkala jsem si, takovou frontu by se mi teda nechtělo stát.. 

nemám co ztratit. prošla jsem kontrolou, došla si až na opačný konec letiště (mějme prosím na paměti stále přítomné nachlazení, těžký batoh a těžký kufr.. jako nic moc situace)

jen co jsem se k bráně dovlekla, ohlásili, že Ryanair zrušil na ten den úplně všechny lety, že se máme přihlásit o hotel dole na info přepažce. v podstatě nás všechny z toho křídla houfovali směrem ven, zpátky do odletové haly. dále nás krásně jako ovečky směřovali na konec fronty. té fronty, které jsem se strašně nechtěla zůčastnit. a fé fronty, co napuchla jak ukopnutý malíček a stejně tak zabolela. nejen že už byla přes celé letistě, zakroutili ji do nekonečného, nekonečného hada. 

nešlo vidět, kde fronta začíná nebo končí. nešlo ani vidět, kudy přesně fronta vede (to asi aby cestující nepanikařili až tolik. vždycky když už jsem si myslela, že se blížím, aniž bych věděla kam, objevila se tam další nečekaná zatáčka). v letištním rozhlase začali hlásit, aby cestující s ryanair, je-li to jen trochu možné (hmmm, jelito..) opustili letiště, jeli domů a zažádali o vrácení peněz online, což samozřejmě nešlo, protože appka byla hned přetížená. no, jela bych domů, kdyby jezdily nějaké autobusy. zažádala bych si o vrácení peněz, kdyby fungovala appka. stála jsem ve frontě a čekala na osvícení. mezitím jsem vyslala pár telefonů domů, že teda dneska nepřiletím (největší srdcerváč byl fakt, že na mě doma čekalo maminčino kuře na paprice a určitě i nějaká svačinka. a já se domů nedostanu.)

za celý den, ze všeho toho stresu a přesouvání, jsem nestihla nic sníst. byla jsem zmrzlá, hladová, připomínám ještě ten kašlíček a rýmečku, těžký batoh i kufr, zkažené plány. kolem fronty procházeli letištní zřízenci a rozdávali balenou vodu jako o povodních. v rozhlase pořád hlásili, jak nemá smysl tam být.

kolem fronty procházeli novináři s kamerou. zeptali se na názor i mě. bohužel jsem byla asi málo hysterická (nebo jsem vypadala už fakt špatně) a do večerních zpráv mě nesestříhali. pf.

nebyl by to ani takový problém, kdybych měla jen letět domů. prostě bych se nějak vrátila do dundalku, počkala, až se situace uklidní a pak, za týden, dva, se vrátila zpět. bohužel, co mě děsilo nejvíc, bylo propadnutí páteční ranní letenky Praha - Ho Chi Minh. takže co teď? přebookovat není úplně ok, jestli to vůbec půjde, protože jsme měli z Prahy letět s tatíčkem. jenže do prahy se do té doby asi nedostanu. nebo jo? tímto zdravím a ještě jednou posílám poděkování andrzejkovi, který prozkoumal trajekty, spolujízdy, a kde co, aby mě dostal na pevninu. nekonečně díky, doufám, že víš, jak si toho vážím. z různých končin se mě vyptávali na novinky, po sdělení situace se mi taky patřičně vysmáli (není to tak dávno, co jsem za letenku Praha - Dublin dala dohromady něco kolem 600 euro, mé letadlové štěstí se mě drží, jen co je pravda). žádné řešení ale nebylo schůdné. a jak jsem byla hladová, zmrzlá, nemocná a už i unavená, tak mi to jednoduše vůbec nemyslelo. jen dostat se na záchod byl boj. hala byla pořád plná, rameno na rameno. a to já nerada. cestou kamkoliv se žduchali lidi, kufry, vozíky, děti, kočárky, panika, stres, napětí, pláč, hysterie... hladová, zmrzlá, nemocná unavená Radunka s žádným nápadem nebo řešením..

když jsem se najedla, trochu mi svitlo, sklopila jsem uši a přiznala jsem si, že do prahy se už prostě nedostanu, že asi budu muset letět rovnou. takže si buď budu muset koupit novou letenku nebo něco, cokoliv. jenže jde to vůbec? vystála jsem další frontu, tentokrát ke qatar airways, jestli mi s tím můžou nějak pomoct. a prý můžou, že za 300. to není tak zlé, nechám si to schválit. frontu jsem opustila jenže než jsem se dovolala tatíčkovi, než jsem tu frontu vystála znovu, paní od Qataru už tam nebyla, a lístek mi nezměnila. a nidko jiný to prý udělat nemůže.

- já jsem vám říkal, abyste to udělala hned, musíte příště lépe zvážit svá rozhodnutí.

tak alespoň o něco se snad dneska postarám, ne? volám do hostelu, který mi doporušil Stuart (such a sweetheart)
- máte volno? můžu si rezervovat ten čtyřlúžkový dámský pokoj?
- máme spoustu posteli, přijeďte
- já to chci rezervovat (na dobré slovo už prostě nehraju)
- máme fakt spoustu postelí, kde jste? 
- na letišti, budu tam snad tak do dvou hodin, můžu si to rezervovat?
- není třeba, fakt je toho plno, přijeďte!

bábo jedna, jestli ty kecáš...

znovu připomínám bolavá záda a plíce, kašlíček, rýmečku...

vbíhám do jednoho z posledních autobusů, které mají do centra odjet. 

- 7 euro
- jo, moment, máte drobné za 50?
- ani náhodou. ses zbláznila, ne?

milý pán hned za mnou mi nabídl drobné, ty jsem ale už naštěstí vyhrabala ze zapomenutých zákoutí mého batohu.

vystoupila jsem z autobusu, už s opravdu zatnutými zuby jsem si to šinula po zmrzlém chodníku (ještě by tak chybělo si rozmlátit hubu, by si jeden řekl, co? .. kecám, došla jsem v pohodě)

- vy jste sem volala, že? 
- jo, prosím, řekněte mi, že máte jednu volnou postel kdekoliv. (zlý jazykové na telefonu urgovali, ať si ubytování pořídím co nejdřív, než ho zaberou všichni ostatní, co jim taky zrušili let)
- jasně, držím vám ten dámský pokoj.

no nekecej, ono se něco povedlo?

jo povedlo. 

opařila jsem se ve sprše, vyběhla za roh pro nějaké jídlo, konečně. s tím že z postele se to bude všechno řešit lépe. jako jediná možnost se jevily infolinky. 

- děkujeme že voláte Qatar Airways. naše úřední hodiny jsou od pondělí do pátku, od 9 do 6 hodin.

takže zase nic. snažila jsem se nemyslet na všechny ty nepříjemnosti, že čím déle s tím budu čekat, tím je pravděpodobnější, že budou levnější lety zabrané (schválně neříkám levné, protože ty Qatar nevede. proč letím s nimi? protože to byla nejlevnější a nejrychlejí verze, abych mohla letět tam s taťkou, přeletět do Thajska a pak letět z Thajska. nechápu, proč jsem tak naivní a pořád si myslím, že za nějaké letenky neutratím 3x víc než normální lidi).

ještě přišla provokativní fotka nově nainstalované televize z obýváku, který mi toho ráda taky ještě říkal pane a fotka malého večírku na oslavu dalšího krizového stavu

na to nešlo odpovědět jinak. naštěstí už z tepla

dnes ráno mi to na infolince zvedli. změna pátečního letu Praha - Ho Chi Minh na sobotní let Dublin - Ho Chi Minh stála necelých 400 euro. což není tak zlé, vzhledem k tomu, že to bylo vlastně jediné řešení.

všechny jsem obvolala, že jsem v pořádku. že se vlastně nic neděje, že jeden zrušený let a trocha sněhu mě nemůže položit. a je to tak.

ale proč ta Emma nepřišla o týden později????

je čtvrtek, bouře a sněžení má být dnes ještě horší. sedím na hostelu, mé spolubydlící určitě moc těší můj kašel (který se odpolednem v hale příjemně ztuberáčil, nezadám si se stoletým bezdomovcem) 

jedna z kolegyň na pokoji říkala, že je všechno zavřené. pokusím se někde ulovit další jídlo, ať dožiju rána. pak si pustím něco optimistického, přeci jen tady ještě nějakou dobu strávím.


teď bych ale požádala všechny vaše myšlenky poslat na trasu Karviná - Ho Chi Minh, ať to má náš tatíček bez stresu, bez problémů, bez starostí, i beze mě.

a ono možná právě proto, že mě nemá s sebou, to bude mít jednodušší a bez komplikací.