Milý deníčku, 

to jsi ani nečekal, co? Od posledního zápisu už uteklo hodně vody, snad tříměsíční proud. Nedá se nic dělat, návrat byl tak náročný. To bys nevěřil, kolik se změnilo věcí. A současně vlastně žádná. Jak bych jen ten návrat popsala? V Karviné jakoby se zastavil čas. Jen pár Beverly Hills párů se prohodilo, jaké překvapení (současně také tolik soli do otevřených ran). Co se rodiny týče, nikdy jsem si nepřipadala tak milována a tak středem pozornosti. Jakoby mi s tou cestou došlo, co je vlastně důležité. Abych byla upřímná, uvědomila jsem si spoustu věcí a ještě víc jsem se jich naučila. Nejen za prázdniny. S návratem domů se vrátila také lehká deprese, existenční krize, problémy s kůží a dýchacím ústrojím. Teď už ale vím, co dělat, když výše zmíněné chci omezit. S návratem se mi ale hlavně, za což jsem nejvíce vděčná, vyjevilo všechno to, v co jsem doufala a také mnoho věcí nad rámec doufaného. Jak se klišoidně říká, když se nesetkáš s fake přáteli, nepoznáš pak ani ty real :). Karviná je stále stejná, Česko taky. Má rodina díkybohu taky, i když, jak už to tak bohužel bývá, zmenšila se. Jak jeden z mých skvělých (a opravdu opravdových) přátel řekl: "V nebi to musí být vážně skvělé, když ti nejlepší z nás dostávají přednost." Je to moudrý a inspirující člověk. Tímto jej zdravím a posílám mu hubana. 

Deníčku, neumím ani popsat, jak jsem na sebe pyšná. Byly to jen dva měsíce, a tolik mě obohatily. Jako když si povolíš opasek po jídle, když už jsou ti kalhoty těsné a pak se nacpáváš dál díky zvětšené kapacitě. Jsem pyšná, že jsem stvořila Tebe. Nejen jako kolektivní zprávu pro blízké, kteří se zajímali, jak se mám. Taky jako připomínku pro mě samotnou, co to léto znamenalo. Stačí otevřít jedinou fotku, přečíst jeden komentář nebo větu ze zápisu a zase mě na kůži lechtá ten přímořský vzduch, cítím vůni borovic a reflexně prohrabávám vlasy, abych z nich dostala písek, který tam jistě je (čistě mimochodem, v jedné z mých kabelek opravdu pořád je a nezáleží na tom, kolikrát jsem ji vyklepávala nebo prala, množství písku se nemění, někdy mám i pocit, že ho tam přibývá). Byla jsem tam. Byla jsem tam, byla jsem tam sama, dojela jsem tam sama, třebaže s velkou podporou a pomocí rodičů jsem se stále starala sama o sebe a zvládla jsem to. Nejsem takový levoň, jak jsem si myslela. Bylo to tak skvělé. A tolik lidí mi Tě chválilo :).

Jako bych celou tu kapitolu uzavírala tímhle, na nějakou dobu, posledním článkem. Číst tě a připomínat si tebou tu nádhernou dobu ale budu pořád a až zase někam na delší čas odfičím, těš se na své znovuzrození. I já se na něho těším, s Tebou jako bych opět našla, co jsem nikdy neztratila a vždycky jsem chtěla najít.

Po návratu započal nový režim. Vysokoškolský. Ach Zlíne, miluju tě! Nejen Tebe, Zlíne nebo Tebe, Univerzito Tomáše Bati, nebo Vás, moji spolužáci. Všechno nové, co se mi tímhle otevřelo. Všechno nové, co se mi kdy otevřelo a otevře. Nechci snad ani počítat, kolik nových lidí jsem poznala. A kolik skvělých. Padl i nápad o založení nového blogu, "blogu bláznivé vysokoškolačky", ovšem nejsem si jistá, jestli by to někdo četl :D. To be honest, je to párty vedle párty. A já tak zbožňuju fiestu! Je 25. prosince, Vánoce v plném proudu. Vlastně vůbec ne. Vánoce bez Veky nejsou Vánoce. Ale dnes přijedou. Všechno se vrací tam, kam má. Snad. Jaké si to uděláme, takové to budeme mít! Hned jak Tě dopíšu, dám si vánočku a odložím si tělo k televizi, přejím se a bude mí zase krásně.

Samozřejmě, něco musí skončit, aby něco nového mohlo začít. Musela jsem se rozloučit s érou středoškolačky. Ráda i nerada, bylo to tak neskutečně skvělé (a teď je to o tolik skvělejší!). Opravdu. GJŠ se zapsalo černočerným inkoustem, hrubým písmem na pavučinkově jemný papír. Nesmazatelně! Se starou érou také zmizeli někteří, kteří do ní patřili. Respektive zůstali zapsaní v té první a do další už nespěchají. Nejspíš to tak má být, už mě to nemrzí. Taky proto jsem svou prázdninovou cestu podnikla. Staré lásky vážně nerezaví. A to co zrezivělo mě přeci nemusí trápit. A taky, že netrápí. 

Až neuvěřitelné, že? Mám ráda svůj optimismus. Když se mě někdo zeptá, jak se mám, nemám nejmenší důvod mít pocit, že lžu, když říkám "Díky, výborně!". Je to prostě tak. 

Už se tak těším, až do tebe budu zase psát něco ve stylu "Milý deníčku, sedím ve vlaku na letiště, vyrážím na cesty..."

Brzy na shledanou :-*