Drahý deníčku, 

možná už spíš občasníčku. Musela jsem si přečíst poslední zápis, abych vůbec věděla, kdy jsem Ti něco napsala naposledy. Bylo to zrovna když jsem se vrátila z dovolené domů. Pamatuji si ten pocit svěží mysli. Od té doby se až tolik nezměnilo, začínala jsem přemýšlet, jaké by asi bylo padat do stereotypu. Pak mi došlo, že nic takového u nás nehrozí. Po většinu času spíš klidnější hladinu našeho domácího života například nedávno náhodou rozčeřila návštěva bloudivé duše...

Spala jsem, bylo kolem 6. ranní. Tulipán zrovna přišel z práce, probudily mě unavené, možná trochu opilé, těžké kroky a rozsvícené světlo v kuchyni. Mžourám na kuchyňskou linku, přemýšlím, jestli se mi chce vstát a jít se vyčůrat. Pomrkávám a pak ve mě hrklo, neboť kus kuchyňské linky se lehounce pohnul. Promnu oči. Kus se pohnul znovu. Vstanu, nevěřícně, přesto však heroicky se blížím do kuchyně, prozkoumat to, co doufám, je jen má halucinace. Blížím se, stále neohroženě, ale už trochu opatrněji, do kuchyně (pozn.: od postele ke kuchyňské lince jsou to, podle posledního měření, přesně 4 kroky, takže si, prosím, představme, jak rychle mi muselo bušit srdce, když mi ta cesta připadala jako pouť Saharou, případně jako týden před výplatou). Uprostřed linky, v naprosté pohodě sedí myš. Kouká na mě, já koukám na ni, obě čekáme, co ta druhá udělá. Myš, později Julinka, v klidu a s rozvahou dokončila svou večerní hygienu a odkráčela za ledničku. Kdo je připraven, není překvapen a jelikož já jsem na tuto situaci nebyla ani trochu připravená, byla jsem opravdu mocně zaskočená. Ještě chvíli jsem zírala na místo, odkud odešla, po pár okamžicích se mi podařilo sesbírat vlastní bradu ze země a dát si dohromady, co že se to děje (byla opravdu nekřesťanská hodina, ruku na srdce, to každý funguje trochu pomaleji). Vzápětí se vrátil Tulipán z koupelny a myslím, že na mě taky chvíli koukal, proč beze slov zírám na linku. 

"Peťu, máme doma myš."

Ještě malou chvíli jsme na ni svítili baterkou za ledničku, pak jsme ji v rámci nepřipravenosti nechali utéct za linku, kam už jsme na ni ani nedosvítili ani nedosáhli. Bylo pozdě, nebo možná spíš příliš brzy, případ jsme se rozhodli odložit, pouze jsme potraviny přemístili mimo dosah, potažmo doskok. A proto, že i přes všechna možná zdravotní ohrožení odmítám násilná řešení, bylo jasné, že tento hon na myš se zapíše do dějin. A tak se i stalo.

Dobrá, možná ne přímo do dějin, ale do naší paměti rozhodně. Už jen proto, že je to jednoduše dobrodružství! Ale tomu by asi rozuměl jen ten, kdo totéž absolvoval.

Možná hned další noc mě probudila má vlastní třesoucí se postel. Hned jak mi šok otevřel oči, zjistila jsem, že za to může Tulipán, neboť s divým výrazem šílence, vařečkou, coby mečem, a vlastním odhodláním, coby štítem, dopadl v papučích snožmo, skokem zdomácnělé šelmy, z kuchyně doprostřed pokoje. 

Meč byl ve víru vášně o podlahu téměř zlomen. Na mé  tázavě zvednuté obočí nad zalepeným okem se mi dostalo jen rychlé odpovědi "už jsem ji skoro měl!" a dál mi již nebyla věnována pozornost. Další den jsem vstávala do práce, takže jsem se zmohla jen na soucitný pohled a odložila jsem se znovu ke spánku. Ráno jsem si prohlédla výmluvné stopy nelítostného a únavného boje, ruiny vlastního pokoje. Kam se Julinka uložila k dalšímu odpočinku jsme nevěděli. 

O pár dní později jsem v tichosti projížděla mail, v zoufalé křeči rozesílání životopisů, doufaje v možnost lepší práce. Ticho prořízl zvuk až příliš známý pro vášnivého chovatele potkanů. 

Poprosím všechny, kteří ji znali, všechny, kterým jsem o ní někdy vyprávěla, tichou vzpomínku pro Kareninu. Šlo by?

Byl to zvuk hlodavých předních zoubků brousících dřevo dveří do skříně. Julinka se nějakým záhadným způsobem dostala do skříně, jenž byla předchozí noc 'neprodyšně' uzavřena, právě proto, aby se tam nedostala, a snažila se prokousat ven. Věděla jsem, že na tento boj jsem sama krátká (a 'měkká'), rozvážně jsem počkala, až budeme v převaze, abychom mohli Julču bezpečně vypravit zpátky do světa. 

Jakmile byla četa kompletní, zahájili jsme operaci Přesun.

Rozkaz zněl jasně. Věděli jsme, že cíl se pořád snaží prohryzat na svobodu a my jsme mu chtěli pomoct. Začali jsme opatrně vytahovat všechny věci, které jsou uskladněné na dně naší skříně (zdravím Tě, PJi, Tvůj kufr se u nás má pořád jako v peřince!) s tím, že potom Julii je něžně polapíme krabicí a přeneseme ven. Jenže co čert nechtěl, Julii jsme podcenili. Hbitě jako myš (jaká ironie) nám proklouzla mezi prsty a proběhla nám mezi kotníky pod postel. Bylo to vážně nervy drásající, nadávky stíhalo klení, ať už na adresu chytré a svižné Julie, nebo na adresu nábytku, který zrovna stál v cestě některého z malíčků u nohou. Krevní tlak by pobláznil kdekterý tonometr. Zkrátka atmosféra by se dala krájet, nic pro slabší povahy. Řád operace vystřídal chaos a zděšení, krabice, které měly sloužit jako přepravka, létaly vzduchem jedna za druhou, vlastně společně s polovinou čety, tedy se mnou, protože jakkoliv můžu zbožňovat hlodavce, ty divoké myši fakt běhají sakra rychle a je to k zbláznění děsivé!

Nebojím se to přiznat, i coby silná a nezávislá žena jsem místy, v přeskocích mezi gaučem a postelí, zněla nějak takhle.

 Můj stres a paniku uvolňující výkřiky nenápadně ředily zvučné rány dopadů krabic o zem, případně stěnu, stůl, či cokoliv, co bylo v zrovna v trajektorii a sprchu nadávek ostrých jako břitva, ve stylu Lakatoše, jen v přibližné rychlosti kadence samopalu vzor 58.

Jednoduše pohled pro bohy. 

Po dlouhém, náročném a vyčerpávajícím nahánění přišel zákrok hodný potlesku a smeknutí cylindru. Tulipán chladně, přesto s vítězoslavným zavýsknutím promáchnul jednou z krabic vzduchem a při jejím dopadu na zem přimáčkl Julii ocas hranou krabice. Přemístili jsme ji do menší krabičky, ve které jsme ji mohli přenést a operace byla tímto ukončena.

Do krabičky jsme jí ještě hodili svačinku, chvíli se dívali, jak se láduje sýrem a polemizovali nad možností jejího zdomácnění. Dospěli jsme k závěru, že by to nebylo moudré, přeci jen, odebírat svobodu divokým tvorům není přímo osvícenské. Kousek před domem, poblíž restaurace, aby to neměla daleko ke zdroji a měla kam chodit na kus žvance, jsme se rozloučili, poděkovali za návštěvu a pustili naši dočasnou spolubydlu na svobodu. Byli jsme šťastní, pyšní a dojatí, že jsme tuto výzvu společně zvládli, navíc s grácií a uznáním. 

Tímto prohlašuji, že v průběhu celé operace nebylo ublíženo jediné živé duši, přestože některé možná byly emočně otřeseny.

Jenže.. Nejspíš jsme dobří hostitelé, netrvalo to ani měsíc a Julča je zpátky..

ach, drahý deníčku, 

jsem zpátky na ostrovech. cesta domů byla přímo osvěžující. balzám na duši. vskutku. je milé vidět, že existují i tací, kteří navzdory vzdálenosti nezapomínají na kamarády. moc děkuji!

a to krásné překvapení doma. už máme i gauč a dokonce DVA konferenční stolky. no připadám si dospěle, že.. 

když jsme u těch dvou, těchto není nikdy dost, mám dokonce pocit, že jsem ti to, deníčku, už pouštěla. ale není jich nikdy dost. stejně jako zrní samotné neomrzí. zdravím

nebo tihle vesmírní dva. taky stojí za klik.

je to fakt kousek. půl hoďka na letiště, dvě hoďky do prahy. a pak za chvíli doma. je to hrozně fajn, mít se kam vracet. drahá rodino, moc mě mrzí, že vám asi trhá srdce, pokaždé, když odjíždíme. ale to my děláme právě proto, abychom se pak mohly vracet. tak nerada se loučím. a tak ráda se pak vítám. 

ještě bych ráda doporučila blog mé nejdražší Veky. dá se najít tady. ušla veliký kus cesty, hlavně co se psaní týče. cestovatelsky to byla jen otázka času. jsem na ni fakt pyšná. je neskutečně odvážná a vůbec skvělá, zájem celé rodiny jí patří právem. přeci jen, je to moje sestra. posílám pusu do améru a držím palec.

ještě bych měla zmínit poslední letošní společný výlet do nejmilovanějších beskyd. nevím, jestli má smysl popisovat slast dlouhého sesterského rozhovoru. kdo nemá to štěstí jako já a nemá tak skvělou sestru, asi to nepochopí. vlastně, asi nikdo nemá tak skvělou sestru, takže těžko by to někdo pochopil.

takže, dnes jsem skončila v pryžmu. hned u vstupu jsem se nenechala rozhodit kolegyněmi, které se neobtěžovaly pozdravem, pokračovala dál, ustrašeně sdělit, že už tam vlastně nepracuju. měla jsem to udělat dřív, netřeba mi to opakovat ani vyčítat, sama sebe jsem dost vytrestala provinilým pocitem, který mi asi ještě chvíli bude dělat společnost, ale co se dá dělat, raději se budu cítit provinile než deprimovaně. říkám si, že jsem příliš mladá na to, abych dělala práci, která mě netěší, navíc kam jsem chodila s takovým odporem (ten minulý čas skoro rozezpíval ptáčky). díky za skvělou školu, drahé pryžmo, smutno mi asi moc nebude. možná až jestli mi dojdou peníze.

no ano, zvolila jsem klid a pohodlí před stresem a penězi. a nebylo mi (skoro) nic a je mi líp.

je vlastně skvělé mít dva domovy. i když pořád musí jeden zákonitě chybět a srdíčku to dávat vědět. je to jedna ze chvil, kdy bych si přála se rozdvojit. minimálně.

mrzí mě, že je můj dnešní zápis tak rozkouskovaný, ani moje myšlenkové pochody nedávají smysl. snažím se připravit na novou práci. plánuju, co budu dělat, až se odtud odstěhujeme. ale vlastně se mi až tolik nechce, chtělo by to jen fajn práci. což je snad za rohem, deníčku, drž mi palec. 

vážně jsem chtěla tenhle zápisek učesaný. nepovedlo se. vidíš, jednoduché věty, ani velká písmena, ani nic. nemůžu si pomoct. budiž, zůstaňš mi záhadou. stejně jako fakt, že jsem hned po příjezdu začala zase profesionálně smrkat. 

je super mít dva domovy. a je zvláštní, jak ten jeden skoro vyváží ten druhý, nepřihlížejíc na nepoměry. je mi ctí oznámit, že pořád rostu, jakkoliv se to může zdát nezvyklé.

děkuji za pozornost, pokračování již brzy ve vašich kinech, dnešní zápis stejně za moc nestál.

ne každý den je posvícení, je třeba zachovat jisté rozličnosti, abychom si měli čeho vážit. 

v pondělí mi přijíždí první kurz. budu tedy pokračovat s vypisováním novinek, snad již méně sarkasticky. nebo v pozitivnějším duchu. nebo cokoliv. 

jsem ve stavu, kdy nevím, jestli můžu úplně tolerovat vlastní myšlenky. je jich zase nějak moc a vlastně nestojí za sdílení. až je srovnám, ozvu se.

tak pa

PS: stejně je mi zase líp 

and I really am :)

být milován a být potřebný, to je, oč tu běží

Drahý deníčku, 

než se pustím do dalšího popisu, prosím, nalaď se na stejnou vlnu

místní obchůdky a hlouposti v nich prodávané jsou k zulíbání. už dlouho si brousím zuby na nějaký antikvariát, literatura, slova, která hladí na duši, děj se co děj, mi bolestně chybí. snad po přestěhování. ale o tom později.

i vlakový nadjezd se dá udělat stylově (i když přiznávám, že dojmu to zachycení dost ubírá)

práce v noci má jednu výhodu, která jí nejde upřít. ten pohled, když přijdu z práce domů, občas stojí za vidění

na fotodokumentaci zapracuju...

Je to už měsíc. Měsíc, který utekl jako jarní povodeň. Co se práce týče, dá se to přežít, donedávna jí bylo zoufale málo, teď už jí je nějak moc. Ve zkratce - v pátky a soboty od 10 večera do zhruba 4 rána pracuju v Pryzm, jak jsem již psala. Nově pracuju v Zaře, obykle 5 - 9 hodin denně cca 3 - 4 dny v týdnu. Pracovala jsem ještě v rybí restauraci. Kvůli všudypřítomnému chaosu jsem tam nebyla příliš spokojená. V podstatě celou směnu se mi hlavou nehonilo nic jiného, než jestli je právě tohle to, proč jsem se trápila s morfologií a stylistikou? Má nechuť šla asi příliš vidět, sama sebe jsem v duchu tloukla do hlavy, co jen to proboha jsem za člověka, že vědomě takhle potápím vlastně potenciál a nevážím si svého vzdělání (samozřejmě nečekám nic velkého od práce tady, koneckonců se tady nechystám zdržet příliš dlouho, nicméně ráda bych alespoň do práce chodila smířená, ne znechucená). Nic by na tom nebylo, kdybych alespoň měla to štěstí a pracovala v příjemném kolektivu. Ani to se tohoto místa bohužel příliš netýká. Těžko přehlédnutelná a velice četná španělská mafie asi slovanské typy mezi sebe příliš nechce. Přečetla jsem příliš mnoho článků o tom, jak práce musí jednoho bavit, aby ji dělal dobře. Prostě to nešlo, ještě s přihlédnutím k faktu, že opravdu nemám žaludek dostatečně silný, aby strávil křik za něco, co jsem neudělala (jakožto nejčerstvější servírka jsem jaksi dostávala na triko chyby ostatních, což jednoduše nemám zapotřebí). Místní manažera bych vystavila do síně slávy šiřičů stresu, zmatku a nervozity, a kousek od slonů v porcelánu, jeho nesmyslné pokyny, chaotický systém řízení a zoufale špatnou angličtinu nešlo vystát. Všechno tohle šlo asi příliš vidět, na další týden jsem už žádnou směnu nedostala (nebo prostě jako servírka stojím za prd..). Naštěstí, kvůli ztrátě této práce opravdu nebudu brečet, spíš se mi ulevilo.

Jako naprostý opak pracovního prostředí můžu s klidem uvést Zaru. Damian, jeden z manažerů, nepřekvapivě polského původu a gej, je naprosto skvostný, nejen jako manažer, ale i jako člověk. Mohl by vyučovat hodiny pozitivní motivace, nekonečného pozitivního přístupu, vtipu a elegance v každé situaci, ... je to jednoduše manažer, jak má být. Druhý, Milad, původ jsem nezjistila, je dost odlišný (nejen proto, že je od pohledu jižan a není gej), striktní,přesný, nekompromisní, ale pořád je vidět, že ví co a proč dělá, takže pořád palec nahoru. Práce tam je fajn, i když je to tedy fyzicky o dost náročnější, než by jeden čekal, hlavně teď, když přichází zimní kolekce. Kvalitní pánské zimní kabáty se docela pronesou, i když ten sklad není moc velký. Ale baví mě to, je fajn se do nějaké práce těšit.

Co se týče Pryzm, nic velkého nečekám. S místním personálem jsem se už seznámila, fakt, že dělám jen hostesku mi kompenzuje krásný plat. Jakkoliv je toto povrchní, musím přiznat, že někdy musí jít sebeúcta stranou, ve finále vlastně o nic nejde. Nosím šampaňské (konečně jsem se ho i naučila bezpečně otevírat, i když kolem toho pořád dělám spíš komedii, která hosty většinou baví, čímž získávám plusové body, jenž se naneštěstí vůbec neodráží v dýšku, jelikož anglický lid není zvyklý nějaké dávat), usmívám se, bavím se pohledem na tančící opilé zákazníky (ale s tímhle opatrně, opilým se v místních klubech striktně nesmí servírovat a standard opilosti je tady úplně jinde než u nás.. jednou mě zákazník požádal, abych mu přinesa pivo. Byl to druhý večer, abych neudělala chybu, zeptala jsem se kolegyně, jak to mám správně započítat. "Tomuhle chceš nosit pivo? No nevím, je to tvůj stůl, záleží na tobě, ale já už bych mu ho nepřinesla." Pánovi se jen lehce přivíraly oči, mluvil i chodil bez obtíží. Od zákazníka ve stavu, kdy by u nás ještě kdekdo sedal za volant, je tady bez milosti odvrácena veškerá pozornost barmanů, ochranka jej odvádí z klubu, kolemjdoucí, kteří své promile úspěšněji maskují, vrhají opovržlivé pohledy, atd.), vytěsňuji myšlenky na bolavá chodidla a fakt, že už několik hodin stojím na podpatcích a čekám, až můj stůl dopije lahev, kterou kvůli proti skleněné politice musím hlídat, a budu moct jít domů. A pak ráno zase do jiné práce. 

Minulý týden byl dost divoký, chtěla jsem zkonkretizovat svůj rozvrh, přešel ale do propasti zapomnění, takže bych jen řekla, že v průměru 12 - 14 hodin práce v rychlém pohybu denně s půl hodinou přesunu jedním směrem jednoznačně nerovným terénem stačí plně dosyta. Už od začátku září bychom ale měli bydlet v úplném srdci Brightonu, v garsonce, akorát malé, aby byla útulná, akorát velké, aby se v ní mohla nadechnout i ryba, takže doufám, že tímto zrušením dlouhých přesunů se mi rozvrh dost odlehčí a stane se stravitelnějším, navíc se moc těším na proces zabydlování a zdobení si po svém.

(Trochu odbočím - jako náplast za drahé bydlení, poplatky, a byrokracii s tímto spojenou je mi například to, že kousek kuchyně byl vybaven včera, cestou do města. Na ulici, u kostela, se válely krabice s různými věcmi. Přehrabovala se v nich postarší černoška. Když si všimla, že se na ni dívám, začala se skoro omlouvat a provinile mi vysvětlovala, že to jsou všechno dobré věci, že ti, kteří je nepotřebují, je dávají na ulici pro ty, kterým se ještě mohly hodit, že nemá moc peněz, že si vezme jen pár věcí, než se nadechla pro další omluvu/výmluvu, skočila jsem jí do řeči s tím, že si jdu taky něco vybrat :). Zeptala jsem se, jestli by jí nevadilo, kdybych si vzala ty hrnečky a skleničky, že se budu brzy stěhovat a v kuchyni nebude zhola nic. "Ale samozřejmě, vezmi si tohle, a tohle taky, tady jsou věci do kuchyně, to je všechno pro tebe, já si vezmu tenhle rámeček, dám si tam něčí fotku, tohle si taky vezmi, to je krásná miska!" Odnesla jsem si tři hrnečky, dvě skleničky a dobrou náladu. Ta paní byla skvělá. Cestou domů jsem přibrala ještě květináč a mísu, dneska jsem na tomtéž místě našla talíř. No co... )

Jelikož jsem byla z restaurace nejspíš odejita (volejme sláva a pět dní se radujme!) kontaktovala jsem Hotel du Vin, kde mi taktéž nabídli práci se snad flexibilní pracovní dobou. Pořád se ještě dva dny dají vyplnit, dnes jsem byla na krátkém, příjemném pohovoru, výsledek bych se měla dozvědět snad zítra. Otevřených pozic je prý dost, podle asistenta manažera, se kterým jsem mluvila, prý působím inteligentně, takže uvidíme, co z toho bude :). 

Přemýšlela jsem nad svým volným časem. Tento týden mám zasloužené tři dny volna. V pondělí jsem dospávala deficit, dnes jsem dospávala a dojídala deficit (i když mám pocit, že mě dost mého já opustila, nadprůměrný apetit se mě, naštěstí, stále drží), zítra snad konečně zařídím, co je třeba. Možná by bylo lepší ještě nějakou dobu nemít volného času příliš, pocit nedomova mě pořád trochu vyvádí z míry, společně s myšlenkami na mou současnou bezprizornost. 

Ještě jeden bod, který mi pořád připomíná, že nejsem doma...

Zamyslela jsem se taky nad místními zvyky. Je běžné, při začátku konverzace s kýmkoliv, absolutně s kýmkoliv, se zeptat, jak se má, jaký má den, atd, což mi ze startu přišlo skvělé, úžasně zdvořilé a vlastně osvěžující. Až na ten fakt, že samotná otázka vlastně ztrácí význam, protože odpovědět "ne, nemám se dobře, můj den stojí za *** a ty mi taky klidně můžeš skočit na záda se svým letákem!" (ano, přeháním, ale co by to bylo za život bez hyperbol?), třebaže pravdivě, je jednoduše nemyslitelné. Jediná přijatelná odpověď je "mám se skvěle, děkuji, a co ty?". Odmyslím-li fakt, že každá jednotlivá mysl se tímto v podstatě sama programuje k pozitivitě, je rozhovor zbaven informativní funkce, které z přesvědčení pořád většinou přikládám největší význam (společenská zůstává, musím uznat, i když mi ještě pořád není 100% vlastní. Je třeba ale připsat slávu jazykové části, která se mi, musím říct, stále slyšitelně zlepšuje a dělá mi radost). Ještě pořád ve mně zůstal kousek severštějšího Finska, coby nevelký fanoušek společenských "smalltalks" si stále myslím, že lepší, než říkat něco, na čem příliš nezáleží, je neříkat nic. Mlčeti zlato. Na klidném, vyrovnaném, měkkém, hladkém tichu kolikrát záleží, alespoň mně, mnohem víc. 

Ale možná tomuhle zvyku jen nerozumím a časem se můj postoj k němu změní.

Ale abych nebyla pořád tak negativní - moc mi tady chutná! Asi ten mořský vzduch (nesnažím se popírat svou přirozenost, jen chci zodpovědnost za ten nikdy neutišitelný hlad hodit jinam.. jen tak, protože můžu). Nepřeberný výběr nových vůní a chutí mi dělá radost téměř každý den, pokud si mám něčím zlepšit den, jsou to dobroty, stále ještě prominutelné obžerství, propadnutí vášni pro hodinové snídaně, kterou s kolegou ve zbrani sdílíme a jednohlasně oslavujeme :). Taky jsme si pořídili limitless, neomezený přístup do kina. Ten nápad budiž požehnán, tato investice se opravdu vyplatila a je to taky jeden z bodů, který mě tady opravdu baví. 

Tohle je opravdu povedené. Už jsem to viděla dvakrát, půjdu ráda i potřetí, počtvrté. Jakkoliv to může znít pro animáč směšně, vážně se to celkem podepsalo (nebo už jsem trochu na diagnózu). Nápad je neotřelý, donutil mě dívat se na věci trochu jinak. Zase rozdmýchal mou starou vášeň pro sledování mezilidské komunikace, přilil trochu nových třpytek do mého krasohledu. Jednoznačně doporučuji. 10/10.

Udělala jsem zásadní chybu, deníčku, nepsala jsem v kuse, takže jsem zapomněla, co jsem ještě chtěla přidat. Nicméně, opět se mi dost ulevilo, patří Ti velký dík. Pokud se podívám zpětně na své zážitkové mimoškolní vzdělávání (čti "pobyty v zahraničí"), dochází mi, že bych měla být o dost vděčnější, než jsem. Zase rostu, na překážky se zase těším. A uvědomila jsem si to až po těch pár řádcích. Všechno je najednou trochu jasnější. Je fajn mít způsob, jak si alespoň uspořádat myšlenky, které i napsané působí pořád dost neposedně. Jen musím počkat, až z té ostrovní mlhy zase vyleze kousek sluníčka. Protože jestli je něco na světě jisté, ...

Brzy naviděnou.

Drahý deníčku,

jen těžko bych popsala, jak moc jsi mi chyběl. Ještě hůř bych mohla snad vyjádřit, proč jsem se k Tobě dopracovala až teď. Asi jsem potřebovala čas, než se mi ustálí, co Ti chci říct. Je toho tolik…

            Sám nejlíp víš, jak hrozně mě baví ti motýlci v břiše, jak stačí vytáhnout špičku nosu z komfortní zóny a začnou Ti sedat na čelo sami od sebe, až bys je občas odehnal (ale kdo by to dělal, vždyť jsou to motýlci). A pak ten pocit, jako když jdeš ze schodů, které znáš, potmě, najednou, jakoby Tě všechny smysly zradily, se nedopočítáš, myslíš si, že jsi už na jistém, pevném patře, pak z ničeho nic prošlápneš do prázdna, protože jsi zapomněl, že schodů je o jeden víc, než o kolika jsi byl ještě před chvílí neoblomně přesvědčen. Chvilkový povznášející stav bez tíže následuje o to tvrdší, nicméně bezvýznamný dopad na zem, na němž nezáleží, protože dávno před jeho vlastním vznikem, důležitost jeho existence dávno někdo popřel, právě tím krátkým letem, vlastně stejně zanedbatelným. Tak či tak, alespoň chvíli poletí. Vím, jak cítíš, jak příjemně lechtá ta svoboda nejen pera rozběhnutém po čistém papíře, ale i jako když se Ti chce trochu plakat a hodně se smát, vlastně kvůli spoustě věcí najednou. Možná trochu přeháním, odpusť, jen si užívám tu chvíli ticha a skoro tmy, kdy je čas na srovnání vlastních myšlenek, které konečně klopýtají i jinde, než jen kolem dvou titěrných písmenek, jenž patří před jméno, které bylo třeba v potu tváře vybojovat.

            Abych se ale vrátila k důvodu zápisu – nemá-li jím být zápis samotný – jsem tady! Nechám se vyvádět z pěší trasy větrem od slané kaluže a je mi vlastně krásně. V zemi opředené stereotypy, které si taky potřebuju zažít, abych jednou, najdou-li se posluchači, měla o čem vyprávět.

            Nerada bych na něco zapomněla, proto to vezmu svižně, rovnou v bodech, vzdejme díky tabelátorům.

            To důležitější hned ze startu, zapomeňme na chvíli na princip gradace, už chápu, proč se místní čaj míchá s mlékem. On se totiž samotný pít prostě nedá.

            Mytí nádobí je zčistajasna mnohem složitější a zábavnější úloha, než jako jsme my z pevniny bývali zvyklí. Kohoutky, pro neznalé ukázkový příklad níže, nejen totiž z původního úmyslu šetří teplou vodu, slouží ale, troufám si říct, i jako menší mozkový a tělesný work-out a každodenní rozptýlení od zažité rutiny, alespoň pro nás čerstvé, a nás, kteří si užíváme hlavně maličkostí daleko víc, než ostatní. Dále bych ze zkušeností dodala, že tento systém funguje také jako jistý anger-management, chcete-li trénink trpělivosti, a v neposlední řadě také nácvik jednoduchých a na denní bázi prováděných praktik, jenžto by v obyčejných zeměpisných šířkách ani nestály za zmínku, nicméně zde fungují jako stimul k zamyšlení kdekterého soudruha. Pro spuštění vody požadované teploty, řekněme příkladně u zmíněného mytí nádobí, stačí následující: otočíme kohoutkem s teplou vodou, obvykle tím označeným červeně nebo písmenem H (hot). Ano, jak se dá správně odtušit, obvykle neznamená vždy, i na klasické „teplá vlevo“ je neradno se spoléhat (stejně hravé jsou zámky ve dveřích, ke kterým se ještě dostanu). Pro ještě větší dobrodružství následuje krok druhý: vyčkáme, -li tento kohoutek spadá do většiny (nebo poloviny, statistické údaje zatím nebyly redakci dodány) a teplá voda poteče z kohoutku podle očekávání s označením, viz výše. Délka tohoto kroku se různí od kohoutku ke kohoutku. Krok číslo 3 vyžaduje jistou sebekontrolu, neboť jedinou úlohou uživatele v tomto kroku je udržet tělo stabilní. Širokou veřejností je doporučován postoj, kdy nohy jsou roztažené přibližně do šíře ramen, lokty v pravém úhlu, dlaně ideálně nedržící nic křehkého, připravené na někdy teplou, někdy až vroucí vodu, která přichází zpravidla nárazově, často bez varování, dech je vyrovnaný, pravidelný a klidný, oční víčka mírně přivřená, ostatní smysly napjaté. Pokud je krok číslo 3 úspěšný, uživateli na ruce začne, jak již bylo zmíněno, bez jasného časového ohraničení proudit vroucí voda. V momentě uvědomění pravé teploty uživatel přestane vystavovat proudu vlastní pokožku, neboť tato by mohla být v následku styku s proudící vodou popálena. Druhou variantou tohoto kroku je nepřestávající proud ledové vody, který je po vyčerpání uživatelovy míry trpělivosti následován nikoliv proudem vody, nýbrž proudem nadávek a celý proces startuje opět u bodu 1 u druhého kohoutku, kde na označení již není třeba brát zřetel, neboť uživatelovy šance na určení správného kohoutku a tím i možnost čerpání teplé vody se zvyšují (nicméně stejně jako všude jinde, také zde výjimky potvrzují pravidlo a ani na konci celého procesu u druhého kohoutku se nemusíme vždy vody požadované teploty dočkat). Po opakovaném absolvování výše deskribovaného procesu, jak je jistě již patrné, uživatel ze zkušeností tuší, že nastávající minuty mu volky nevolky zvednout tlak (ať již v důsledku mírného pocuchání nervů, nebo rychlých pohybů rukou či celého těla, záležíc na uživatelově šikovnosti) a dvakrát si rozmyslí, zda je opravdu nevyhnutelné teplou vodu použít, v kterémžto okamžiku dochází k šetření energií. Jako doporučení bych navrhla kohoutky minimálně jednou ročně měnit a přenastavit, aby byly i nadále mozky uživatelů vystaveny nátlaku a tímto byly nuceny k aktivitě i u elementárních postupů.

            Jak jsem slíbila, vrátila bych se k zámkům. Zde je míra dobrodružství o něco nižší, neboť doba k rozuzlení je ošizena o čekání, ke kterému dochází v případě kohoutků. Nicméně ani zde mozek uživatele nezůstane úplně bez aktivity, protože navzdory zvyklostem, každý zámek se otevírá jiným směrem, a dokonce se do každého zámku vkládá klíč jinak.

K teorii by toho dnes již bylo snad moc, sobecky, s vyhlídkou zítřků v lepší náladě, tímto slibuji, že se vrátím brzy, a vše vylíčím.

Moje uniforma :) v pátky a v soboty pracuju jako hosteska v jednom obřím klubu (ze sekce "příště uvidíte")

Tomu říkám marketing.. "Originální pohřby"

Když prší, nevylezou slimáci, ale šnečci