Radu Snad Na Cestách

Drahý deníčku,

jen těžko bych popsala, jak moc jsi mi chyběl. Ještě hůř bych mohla snad vyjádřit, proč jsem se k Tobě dopracovala až teď. Asi jsem potřebovala čas, než se mi ustálí, co Ti chci říct. Je toho tolik…

Sám nejlíp víš, jak hrozně mě baví ti motýlci v břiše, jak stačí vytáhnout špičku nosu z komfortní zóny a začnou Ti sedat na čelo sami od sebe, až bys je občas odehnal (ale kdo by to dělal, vždyť jsou to motýlci). A pak ten pocit, jako když jdeš ze schodů, které znáš, potmě, najednou, jakoby Tě všechny smysly zradily, se nedopočítáš, myslíš si, že jsi už na jistém, pevném patře, pak z ničeho nic prošlápneš do prázdna, protože jsi zapomněl, že schodů je o jeden víc, než o kolika jsi byl ještě před chvílí neoblomně přesvědčen. Chvilkový povznášející stav bez tíže následuje o to tvrdší, nicméně bezvýznamný dopad na zem, na němž nezáleží, protože dávno před jeho vlastním vznikem, důležitost jeho existence dávno někdo popřel, právě tím krátkým letem, vlastně stejně zanedbatelným. Tak či tak, alespoň chvíli poletí. Vím, jak cítíš, jak příjemně lechtá ta svoboda nejen pera rozběhnutém po čistém papíře, ale i jako když se Ti chce trochu plakat a hodně se smát, vlastně kvůli spoustě věcí najednou. Možná trochu přeháním, odpusť, jen si užívám tu chvíli ticha a skoro tmy, kdy je čas na srovnání vlastních myšlenek, které konečně klopýtají i jinde, než jen kolem dvou titěrných písmenek, jenž patří před jméno, které bylo třeba v potu tváře vybojovat.

Abych se ale vrátila k důvodu zápisu – nemá-li jím být zápis samotný – jsem tady! Nechám se vyvádět z pěší trasy větrem od slané kaluže a je mi vlastně krásně. V zemi opředené stereotypy, které si taky potřebuju zažít, abych jednou, najdou-li se posluchači, měla o čem vyprávět.

Nerada bych na něco zapomněla, proto to vezmu svižně, rovnou v bodech, vzdejme díky tabelátorům.

To důležitější hned ze startu, zapomeňme na chvíli na princip gradace, už chápu, proč se místní čaj míchá s mlékem. On se totiž samotný pít prostě nedá.

Mytí nádobí je zčistajasna mnohem složitější a zábavnější úloha, než jako jsme my z pevniny bývali zvyklí. Kohoutky, pro neznalé ukázkový příklad níže, nejen totiž z původního úmyslu šetří teplou vodu, slouží ale, troufám si říct, i jako menší mozkový a tělesný work-out a každodenní rozptýlení od zažité rutiny, alespoň pro nás čerstvé, a nás, kteří si užíváme hlavně maličkostí daleko víc, než ostatní. Dále bych ze zkušeností dodala, že tento systém funguje také jako jistý anger-management, chcete-li trénink trpělivosti, a v neposlední řadě také nácvik jednoduchých a na denní bázi prováděných praktik, jenžto by v obyčejných zeměpisných šířkách ani nestály za zmínku, nicméně zde fungují jako stimul k zamyšlení kdekterého soudruha. Pro spuštění vody požadované teploty, řekněme příkladně u zmíněného mytí nádobí, stačí následující: otočíme kohoutkem s teplou vodou, obvykle tím označeným červeně nebo písmenem H (hot). Ano, jak se dá správně odtušit, obvykle neznamená vždy, i na klasické „teplá vlevo“ je neradno se spoléhat (stejně hravé jsou zámky ve dveřích, ke kterým se ještě dostanu). Pro ještě větší dobrodružství následuje krok druhý: vyčkáme, -li tento kohoutek spadá do většiny (nebo poloviny, statistické údaje zatím nebyly redakci dodány) a teplá voda poteče z kohoutku podle očekávání s označením, viz výše. Délka tohoto kroku se různí od kohoutku ke kohoutku. Krok číslo 3 vyžaduje jistou sebekontrolu, neboť jedinou úlohou uživatele v tomto kroku je udržet tělo stabilní. Širokou veřejností je doporučován postoj, kdy nohy jsou roztažené přibližně do šíře ramen, lokty v pravém úhlu, dlaně ideálně nedržící nic křehkého, připravené na někdy teplou, někdy až vroucí vodu, která přichází zpravidla nárazově, často bez varování, dech je vyrovnaný, pravidelný a klidný, oční víčka mírně přivřená, ostatní smysly napjaté. Pokud je krok číslo 3 úspěšný, uživateli na ruce začne, jak již bylo zmíněno, bez jasného časového ohraničení proudit vroucí voda. V momentě uvědomění pravé teploty uživatel přestane vystavovat proudu vlastní pokožku, neboť tato by mohla být v následku styku s proudící vodou popálena. Druhou variantou tohoto kroku je nepřestávající proud ledové vody, který je po vyčerpání uživatelovy míry trpělivosti následován nikoliv proudem vody, nýbrž proudem nadávek a celý proces startuje opět u bodu 1 u druhého kohoutku, kde na označení již není třeba brát zřetel, neboť uživatelovy šance na určení správného kohoutku a tím i možnost čerpání teplé vody se zvyšují (nicméně stejně jako všude jinde, také zde výjimky potvrzují pravidlo a ani na konci celého procesu u druhého kohoutku se nemusíme vždy vody požadované teploty dočkat). Po opakovaném absolvování výše deskribovaného procesu, jak je jistě již patrné, uživatel ze zkušeností tuší, že nastávající minuty mu volky nevolky zvednout tlak (ať již v důsledku mírného pocuchání nervů, nebo rychlých pohybů rukou či celého těla, záležíc na uživatelově šikovnosti) a dvakrát si rozmyslí, zda je opravdu nevyhnutelné teplou vodu použít, v kterémžto okamžiku dochází k šetření energií. Jako doporučení bych navrhla kohoutky minimálně jednou ročně měnit a přenastavit, aby byly i nadále mozky uživatelů vystaveny nátlaku a tímto byly nuceny k aktivitě i u elementárních postupů.

Jak jsem slíbila, vrátila bych se k zámkům. Zde je míra dobrodružství o něco nižší, neboť doba k rozuzlení je ošizena o čekání, ke kterému dochází v případě kohoutků. Nicméně ani zde mozek uživatele nezůstane úplně bez aktivity, protože navzdory zvyklostem, každý zámek se otevírá jiným směrem, a dokonce se do každého zámku vkládá klíč jinak.

K teorii by toho dnes již bylo snad moc, sobecky, s vyhlídkou zítřků v lepší náladě, tímto slibuji, že se vrátím brzy, a vše vylíčím.