Drahý deníčku,
než se pustím do dalšího popisu, prosím, nalaď se na stejnou vlnu
místní obchůdky a hlouposti v nich prodávané jsou k zulíbání. už dlouho si brousím zuby na nějaký antikvariát, literatura, slova, která hladí na duši, děj se co děj, mi bolestně chybí. snad po přestěhování. ale o tom později.
i vlakový nadjezd se dá udělat stylově (i když přiznávám, že dojmu to zachycení dost ubírá)
práce v noci má jednu výhodu, která jí nejde upřít. ten pohled, když přijdu z práce domů, občas stojí za vidění
na fotodokumentaci zapracuju...
Je to už měsíc. Měsíc, který utekl jako jarní povodeň. Co se práce týče, dá se to přežít, donedávna jí bylo zoufale málo, teď už jí je nějak moc. Ve zkratce - v pátky a soboty od 10 večera do zhruba 4 rána pracuju v Pryzm, jak jsem již psala. Nově pracuju v Zaře, obykle 5 - 9 hodin denně cca 3 - 4 dny v týdnu. Pracovala jsem ještě v rybí restauraci. Kvůli všudypřítomnému chaosu jsem tam nebyla příliš spokojená. V podstatě celou směnu se mi hlavou nehonilo nic jiného, než jestli je právě tohle to, proč jsem se trápila s morfologií a stylistikou? Má nechuť šla asi příliš vidět, sama sebe jsem v duchu tloukla do hlavy, co jen to proboha jsem za člověka, že vědomě takhle potápím vlastně potenciál a nevážím si svého vzdělání (samozřejmě nečekám nic velkého od práce tady, koneckonců se tady nechystám zdržet příliš dlouho, nicméně ráda bych alespoň do práce chodila smířená, ne znechucená). Nic by na tom nebylo, kdybych alespoň měla to štěstí a pracovala v příjemném kolektivu. Ani to se tohoto místa bohužel příliš netýká. Těžko přehlédnutelná a velice četná španělská mafie asi slovanské typy mezi sebe příliš nechce. Přečetla jsem příliš mnoho článků o tom, jak práce musí jednoho bavit, aby ji dělal dobře. Prostě to nešlo, ještě s přihlédnutím k faktu, že opravdu nemám žaludek dostatečně silný, aby strávil křik za něco, co jsem neudělala (jakožto nejčerstvější servírka jsem jaksi dostávala na triko chyby ostatních, což jednoduše nemám zapotřebí). Místní manažera bych vystavila do síně slávy šiřičů stresu, zmatku a nervozity, a kousek od slonů v porcelánu, jeho nesmyslné pokyny, chaotický systém řízení a zoufale špatnou angličtinu nešlo vystát. Všechno tohle šlo asi příliš vidět, na další týden jsem už žádnou směnu nedostala (nebo prostě jako servírka stojím za prd..). Naštěstí, kvůli ztrátě této práce opravdu nebudu brečet, spíš se mi ulevilo.
Jako naprostý opak pracovního prostředí můžu s klidem uvést Zaru. Damian, jeden z manažerů, nepřekvapivě polského původu a gej, je naprosto skvostný, nejen jako manažer, ale i jako člověk. Mohl by vyučovat hodiny pozitivní motivace, nekonečného pozitivního přístupu, vtipu a elegance v každé situaci, ... je to jednoduše manažer, jak má být. Druhý, Milad, původ jsem nezjistila, je dost odlišný (nejen proto, že je od pohledu jižan a není gej), striktní,přesný, nekompromisní, ale pořád je vidět, že ví co a proč dělá, takže pořád palec nahoru. Práce tam je fajn, i když je to tedy fyzicky o dost náročnější, než by jeden čekal, hlavně teď, když přichází zimní kolekce. Kvalitní pánské zimní kabáty se docela pronesou, i když ten sklad není moc velký. Ale baví mě to, je fajn se do nějaké práce těšit.
Co se týče Pryzm, nic velkého nečekám. S místním personálem jsem se už seznámila, fakt, že dělám jen hostesku mi kompenzuje krásný plat. Jakkoliv je toto povrchní, musím přiznat, že někdy musí jít sebeúcta stranou, ve finále vlastně o nic nejde. Nosím šampaňské (konečně jsem se ho i naučila bezpečně otevírat, i když kolem toho pořád dělám spíš komedii, která hosty většinou baví, čímž získávám plusové body, jenž se naneštěstí vůbec neodráží v dýšku, jelikož anglický lid není zvyklý nějaké dávat), usmívám se, bavím se pohledem na tančící opilé zákazníky (ale s tímhle opatrně, opilým se v místních klubech striktně nesmí servírovat a standard opilosti je tady úplně jinde než u nás.. jednou mě zákazník požádal, abych mu přinesa pivo. Byl to druhý večer, abych neudělala chybu, zeptala jsem se kolegyně, jak to mám správně započítat. "Tomuhle chceš nosit pivo? No nevím, je to tvůj stůl, záleží na tobě, ale já už bych mu ho nepřinesla." Pánovi se jen lehce přivíraly oči, mluvil i chodil bez obtíží. Od zákazníka ve stavu, kdy by u nás ještě kdekdo sedal za volant, je tady bez milosti odvrácena veškerá pozornost barmanů, ochranka jej odvádí z klubu, kolemjdoucí, kteří své promile úspěšněji maskují, vrhají opovržlivé pohledy, atd.), vytěsňuji myšlenky na bolavá chodidla a fakt, že už několik hodin stojím na podpatcích a čekám, až můj stůl dopije lahev, kterou kvůli proti skleněné politice musím hlídat, a budu moct jít domů. A pak ráno zase do jiné práce.
Minulý týden byl dost divoký, chtěla jsem zkonkretizovat svůj rozvrh, přešel ale do propasti zapomnění, takže bych jen řekla, že v průměru 12 - 14 hodin práce v rychlém pohybu denně s půl hodinou přesunu jedním směrem jednoznačně nerovným terénem stačí plně dosyta. Už od začátku září bychom ale měli bydlet v úplném srdci Brightonu, v garsonce, akorát malé, aby byla útulná, akorát velké, aby se v ní mohla nadechnout i ryba, takže doufám, že tímto zrušením dlouhých přesunů se mi rozvrh dost odlehčí a stane se stravitelnějším, navíc se moc těším na proces zabydlování a zdobení si po svém.
(Trochu odbočím - jako náplast za drahé bydlení, poplatky, a byrokracii s tímto spojenou je mi například to, že kousek kuchyně byl vybaven včera, cestou do města. Na ulici, u kostela, se válely krabice s různými věcmi. Přehrabovala se v nich postarší černoška. Když si všimla, že se na ni dívám, začala se skoro omlouvat a provinile mi vysvětlovala, že to jsou všechno dobré věci, že ti, kteří je nepotřebují, je dávají na ulici pro ty, kterým se ještě mohly hodit, že nemá moc peněz, že si vezme jen pár věcí, než se nadechla pro další omluvu/výmluvu, skočila jsem jí do řeči s tím, že si jdu taky něco vybrat :). Zeptala jsem se, jestli by jí nevadilo, kdybych si vzala ty hrnečky a skleničky, že se budu brzy stěhovat a v kuchyni nebude zhola nic. "Ale samozřejmě, vezmi si tohle, a tohle taky, tady jsou věci do kuchyně, to je všechno pro tebe, já si vezmu tenhle rámeček, dám si tam něčí fotku, tohle si taky vezmi, to je krásná miska!" Odnesla jsem si tři hrnečky, dvě skleničky a dobrou náladu. Ta paní byla skvělá. Cestou domů jsem přibrala ještě květináč a mísu, dneska jsem na tomtéž místě našla talíř. No co... )
Jelikož jsem byla z restaurace nejspíš odejita (volejme sláva a pět dní se radujme!) kontaktovala jsem Hotel du Vin, kde mi taktéž nabídli práci se snad flexibilní pracovní dobou. Pořád se ještě dva dny dají vyplnit, dnes jsem byla na krátkém, příjemném pohovoru, výsledek bych se měla dozvědět snad zítra. Otevřených pozic je prý dost, podle asistenta manažera, se kterým jsem mluvila, prý působím inteligentně, takže uvidíme, co z toho bude :).
Přemýšlela jsem nad svým volným časem. Tento týden mám zasloužené tři dny volna. V pondělí jsem dospávala deficit, dnes jsem dospávala a dojídala deficit (i když mám pocit, že mě dost mého já opustila, nadprůměrný apetit se mě, naštěstí, stále drží), zítra snad konečně zařídím, co je třeba. Možná by bylo lepší ještě nějakou dobu nemít volného času příliš, pocit nedomova mě pořád trochu vyvádí z míry, společně s myšlenkami na mou současnou bezprizornost.
Ještě jeden bod, který mi pořád připomíná, že nejsem doma...
Zamyslela jsem se taky nad místními zvyky. Je běžné, při začátku konverzace s kýmkoliv, absolutně s kýmkoliv, se zeptat, jak se má, jaký má den, atd, což mi ze startu přišlo skvělé, úžasně zdvořilé a vlastně osvěžující. Až na ten fakt, že samotná otázka vlastně ztrácí význam, protože odpovědět "ne, nemám se dobře, můj den stojí za *** a ty mi taky klidně můžeš skočit na záda se svým letákem!" (ano, přeháním, ale co by to bylo za život bez hyperbol?), třebaže pravdivě, je jednoduše nemyslitelné. Jediná přijatelná odpověď je "mám se skvěle, děkuji, a co ty?". Odmyslím-li fakt, že každá jednotlivá mysl se tímto v podstatě sama programuje k pozitivitě, je rozhovor zbaven informativní funkce, které z přesvědčení pořád většinou přikládám největší význam (společenská zůstává, musím uznat, i když mi ještě pořád není 100% vlastní. Je třeba ale připsat slávu jazykové části, která se mi, musím říct, stále slyšitelně zlepšuje a dělá mi radost). Ještě pořád ve mně zůstal kousek severštějšího Finska, coby nevelký fanoušek společenských "smalltalks" si stále myslím, že lepší, než říkat něco, na čem příliš nezáleží, je neříkat nic. Mlčeti zlato. Na klidném, vyrovnaném, měkkém, hladkém tichu kolikrát záleží, alespoň mně, mnohem víc.
Ale možná tomuhle zvyku jen nerozumím a časem se můj postoj k němu změní.
Ale abych nebyla pořád tak negativní - moc mi tady chutná! Asi ten mořský vzduch (nesnažím se popírat svou přirozenost, jen chci zodpovědnost za ten nikdy neutišitelný hlad hodit jinam.. jen tak, protože můžu). Nepřeberný výběr nových vůní a chutí mi dělá radost téměř každý den, pokud si mám něčím zlepšit den, jsou to dobroty, stále ještě prominutelné obžerství, propadnutí vášni pro hodinové snídaně, kterou s kolegou ve zbrani sdílíme a jednohlasně oslavujeme :). Taky jsme si pořídili limitless, neomezený přístup do kina. Ten nápad budiž požehnán, tato investice se opravdu vyplatila a je to taky jeden z bodů, který mě tady opravdu baví.
Tohle je opravdu povedené. Už jsem to viděla dvakrát, půjdu ráda i potřetí, počtvrté. Jakkoliv to může znít pro animáč směšně, vážně se to celkem podepsalo (nebo už jsem trochu na diagnózu). Nápad je neotřelý, donutil mě dívat se na věci trochu jinak. Zase rozdmýchal mou starou vášeň pro sledování mezilidské komunikace, přilil trochu nových třpytek do mého krasohledu. Jednoznačně doporučuji. 10/10.
Udělala jsem zásadní chybu, deníčku, nepsala jsem v kuse, takže jsem zapomněla, co jsem ještě chtěla přidat. Nicméně, opět se mi dost ulevilo, patří Ti velký dík. Pokud se podívám zpětně na své zážitkové mimoškolní vzdělávání (čti "pobyty v zahraničí"), dochází mi, že bych měla být o dost vděčnější, než jsem. Zase rostu, na překážky se zase těším. A uvědomila jsem si to až po těch pár řádcích. Všechno je najednou trochu jasnější. Je fajn mít způsob, jak si alespoň uspořádat myšlenky, které i napsané působí pořád dost neposedně. Jen musím počkat, až z té ostrovní mlhy zase vyleze kousek sluníčka. Protože jestli je něco na světě jisté, ...
Brzy naviděnou.
