Ahoj deníčku,

O irsku jsem ti ještě neříkala, viď? Loni toho bylo nějak hodně najednou a vlastně zároveň vůbec nic. Chtěla jsem ti napsat o špenátové krizi, kterou si irsko prošlo v lednu (alespoň my jsme to tak vnímali). Long story short, v podstatě všechny obchody vyprodaly své zásoby špenátu. Začalo to nenápadně, nejdříve to byl jen nedostatek čerstvého baby špenátu. To se může stát, říkali jsme si. Čerstvý špenát jsme postupně nahradili jiným druhem salátu, protože jsme si navykli na sandwiche s nějakou zelení. Posléze jsme začali zjisťovat, že dochází i mražený špenát ve všech obchodech s potravinami, kam jsme docházeli. A tehdy jsme zpozorněli. Opravdu se to dělo, špenát jsme nenašli ani v jenom obchodě v našem rozkošném Dundalku, stejně tak nebyl k nalezení v Dublinu. Se slzou v oku jsme vzpomínali, jak skvělou chuť a vyváženou nutriční hodnotu měly naše večeře a snídaně. Ta sytě zelená barva, očím lahodící, chyběla našim srdcím i jazykům. Nedostatek naší oblíbené potraviny nám zlomil srdce a na chvíli i zažívání. Chvíli nás obchodní řetězce také chladnokrevně mučily. Na místo špenátu daly například rukolu nebo směs zahradního salátu, který si chuťově s baby špenátem jednoduše nezadá. Pro krátkozraké tím tedy vytvořily chvíli sladké naděje, následovanou nekompromisní ranou pod pás v podobě zjištění, o jaký podvod se jedná.

Špenátový půst trval několik týdnů. Po těch týdnech smutku a bolesti, nesčetně zarmoucených pohledů na chlaďáky v supermarketech, kde poličky, které obyčejně přetékaly tou zdravou radostí v balíčku po 250g, teď zely prázdnotou, bylo naše trápení ukončeno. Jakoby se nic nestalo, z ničeho nic, bez varování se prostory přidělené špenátu zase naplnily. Obchody připomínaly příletovou halu na letišti, kde se cestující setkávají se svými milovanými, se slzami v očích je objímají a líbají. Stejně tak v obchodech s potravinami lidé šťastně vítali nové zásoby špenátu, radostí je házeli do vzduchu a chytali do nákupních košíků. Chodbami se rozléval zvonivý smích dětí, zpěv ptáčků a z reproduktorů hrála nebeská hudba. Svět byl zase jasný, do našich dní se vrátilo slunce a do našich střev řád. Kdyby krize bývala byla trvala ještě o pár týdnů déle, jistě by totu událost zanesli do vlastivědných učebnic.

Nicméně, abych se dostala k Irsku samotnému, začnu klasikou. Je to země krásná, celoročně zelená. Nezřídka se dají kolem cest vidět ohrady plné strakatých krav nebo ovcí, kdysi chundelatých, dnes obalených blátem. Panorámata tady berou dech. Vítr je často nevyzpytatelný, dodává krajině divoký vzhled. Vzduch je standardně vlhký a taky trochu slaný, nepříliš chladný. Přesně takový, jak mu to nejvíc sluší.

Tohle všechno se dá ale vyčíst z googlu. Myslím, že uzrál čas, a je třeba taky pustit na povrch část toho lesku a bídy. Omezím se na Dundalk, protože z ostatních měst nemám dost zkušeností na generalizaci. Ale i to, myslím si, stačí, jako výmluvný vzorek.

Přes den, hlavně v Dundalku, na ulici můžeme potkat všechny druhy obyvatel. Staré, pokrčené babičky o hůlce se síťovkou plnou ovoce a sladkostí pro vnoučky případně lahví cherry koňaku nebo whiskey pro sebe samé, unavené matky ověšené dětmi a taškami s nákupy (podle dosavadního pozorování se děti v Irsku zdají vychovanější než v Anglii, pozn.red.), byznysmeny v obleku s espressem v ruce a složkou dokumentů v druhé a mobilem mezi ramenem a uchem, děti ve školních uniformách pokřikující jeden na druhého, i omladinu, vysedávající na zahrádkách kaváren se svým decaf double latté se sojovým mlékem. Navzájem se sebe ze slušnosti ptají, jaký mají den, aniž by čekali na odpověď, samozřejmě. Ale protože se na sebe usmívají, nepůsobí rituál small talku tolik škrobeně. Klasický milý obrázek irského města.

V pátek večer, mezi 7 až 9 hodinou večerní, jinak klidné, miloučké centrum městečka ožívá a rychle se mění. Ulicemi se začnou proplétat různorodé skupinky místních i náplavy, věkové rozmezí se smrskne na 18-35, v některých případech 50 let. Většina z nich přichází z domovů, kde si obvykle dopřáli lehkou pre-party/before-party, protože ceny alkoholu různých forem nejsou vždy úplně user-friendly, což často platí i pro domorodé. Další možností je, že se jednoduše pátku, speciálně pátečního večera, nemohli dočkat a museli jeho příchod oslavit hned po odchodu z práce. Je tedy třeba se, jak se u nás lidově říká, načnout. Kroky skupinek přicházejících z domovů jsou někdy už trochu nejisté a nestabilní, navzdory relativně brzké hodině. Skupinky, které se ve městě teprve setkávají, objednávají u baru pinty piva nebo skleničky vína, spokojeně tlachají, sdílejí novinky posledních dní, své trápení i radosti. Usmívají se, oči jim jiskří vidinou přijemně stráveného večera v kruhu přátel nebo kolegů. Fotí se, aby zaznamenali to krásné setkání a aby pečlivě vybraný outfit a propracovaný make-up nepřišel vniveč. Životnost obojího je bohužel omezená. Nenásilně se mísí se skupinami, které již absolvovaly before-party, a které neohroženě sahají rovnou po tvrdém alkoholu, místo piva nebo vína. Večer se mění v noc, z hospod se dav přemisťuje do klubů nebo jinných hospod s hudební produkcí.

V klubech na řeči již není prostor. Čas beží, napětí roste. Pro hlasitou hudbu není slyšet ani vlastní myšlenku, proto přichází okamžik pro zastavení myšlenek a rozpohybování těla. Nenáročné publikum volí kluby, kde si mohou poslechnout písně rádii tisíckrát propláchlé, ti „náročnější“, nebo ti leniví tancovat, si jdou poslechnout hudbu živou (která velmi často zní úplně stejně ve všech knajpách, navzdory tomu, že to má být autorská tvorba). Skupinky se tříští na menší skupinky, případně páry. Fronty u barů nekončí, alkohol teče proudem. Častý jev v klubech je například rozlučka se svobodou. V případě rozlučky nevěsty klubem proudí slečny v růžovém, s korunkami, šerpami, brčky ve tvaru ... no čeho asi. Nejde je přehlédnout, o přeslechnutí nemluvě. Pokud se jedná o rozlučku se svobodou ženicha, pak jsou účastníci buďto navlečení do převleků různých druhů a tvarů (kuřaty nebo koťátky počínaje, reprodukčními orgány konče), nebo nejsou nijak odlišeni. Hlasitostí se od dívčích rozluček neliší, frekvencí rozhodně a stoprocentně ano. V hospodách s živou hudbou nebo jinou produkcí vídáme zpravidla starší, na pohled umírněnější osazenstvo, stejně nebo podobně hlasité a veselé. Rozdíly v opilosti jednotlivých skupinek se začínají stírat, všichni se pomalu, leč o to jistěji, dostávají do červených čísel. Z večera přijemně stráveného s přáteli se stává hon na protějšky a doslova zvěřinec. Alkohol nejenže teče proudem, také někdy i proletí vzduchem. Těla se pohybují po prostoru zběsile a chaoticky. Kdo se nepotí, ten jakoby netančil, kdo se ráno nestydí, ten se večer nebavil. Ale k tomu se dostaneme.

Jakmile se noc chýli ke konci, ulice dosáhnou své nejzrůdnější podoby a noc vrcholí. Panika se šíří jako mor a to hned z několika důvodů. Za prvé, jakmile se v klubu rozsvítí, jen ti nejrychlejší stihnou obědnat tzv. Chodníčkovou, neboli drink na cestu nebo na dobrou noc. Ti, kteří neměli takové štěstí, odcházejí, frustrováni. Za druhé, dav se z klubů přesouvá k oknům rychlého občerstvení. Ti šikovnější a moudřejší, zkratek znalí, se dostanou k pokrmům kvalitnějším, například lepším nudlím z ověřených surovin, ti pomalejší se musí spokojit s dost pochybným kebabem případně kebab pizzou (vůbec největší zhovadilost, která byla zatím spatřena, onen podezřelý kebab, který o mase nikdy ani neslyšel, netobože, aby ho někdy zahlédl nebo potkal, je naskládaný na pizza korpusu, společně se zvadlým ledovým salátem a hromadou majonézy). Za třetí, Dundalk je větší, než by se mohl zdát a počet taxíků je omezen! Ženy nesou lodičky v rukou a bědují na chladné počasí, muži a ženy v pohodlnějších botách v zoufalé křeči běhají po silnici, mávají s divým výrazem už vlastně na všechna auta a doufají, že alespoň jeden z nich bude taxík, řidič se slituje a uzná, že ještě nejsou příliš opilí a odveze je domů (za celkem příjemných a neměnných 6 euro). Celá situace připomíná předapokalyptický chaos nebo invazi zombíků. Ze skupinek, které se zúčastnily pre-party se linou již jen nesrozumitelné zvuky, pokusy o kroky připomínají spíš generátor náhodného pohybu. Ať je snaha jakákoliv, na některé se s taxíkem jednoduše nedostane. Buď proto, že je řidiči odmítli vzít pro opilost, nebo se příliš dlouho zdrželi v obchodě s občerstvením, důvodů je více. Pro tyto se panika mění v zoufalství. S každou minutou se zvyšuje pravděpodobnost, že půjdou po svých. Ještě se snaží nějaké taxíky odmávnou, žel bohu, marně. Již tuší, že budou muset cestou domů potit draze nakupovaný alkohol. V momentě, kdy už na ulicích není ani jednokolka, klopí uši a vydávají se na strastiplnou pouť. Je-li jim přízeň bohů nakloněna, neprší. Není-li jim přízeň bohů nakloněna, prší, fouká, je zima a bydlí daleko. Tiše utírají slzy a pot a litují svých životních rozhodnutí, zatímco se snaží dojít domů pěšky. Některé odvážné skupinky ještě pokračují na afterparty do domu jednoho ze členů, kde už jde v podstatě jen o to, kdo usne dřív a/nebo urdží obsah žaludku na svém místě.

Další den později ráno nebo kolem poledne se učastníci večírku začínají probouzet, vyměňují si fotky nebo videa předchozího večera. Škrábou se na bradě, přemýšlí, co všechno předchozí večer udělali, řekli, vypili.. velmi častá je poznámka o tom, že už nikdy nebudou pít.

Jako shrnutí na konec – musím přiznat, že místní se umí bavit. Nejsou agresivní (možná pod vlivem prevence v podobě velmi aktivních, ale stále slušných vyhazovačů), baví se, smějí se, jsou vesele hluční. Je to divoký ostrov s divokými lidmi, kteří se nebojí alkoholu, večírků, ani vlastních hranic.

Tak zase brzy :)