Drahý deníčku, 

už jsem doma. Dávno už jsem doma. Už dávno se mi po Finsku i všem, co s ním souviselo, stýská. Jsem zase v cihlovém Zlíně, chybí mi bezstarostnost všedních prázdninových dní. Jistě, ve Zlíně jsem doma. Ale s příjezdem domů se vrátil i Zlínský stres. Je tu fajn, ale už je tu moc dlouho :). Chybí mi ty temně zelené lesy, modřejší obloha. Všudypřítomná vůně borovic. Malé katastrofy, které dělají nezapomenutelné příběhy a pocity, které se zaryjou hluboko, hluboko pod kůži. Pocit, když se nadechneš uprostřed lesa, kde slyšíš cupitat mravence. Sladká hořkost neznáma. Slané máslo. Uslintaný Glumík, který byl ale stejně rád, že mě tam má, protože tam nikoho jiného neměl. Písek v chodidlech. Mlha tak hustá, že by se dala krájet. Malý hnědý berušák, který se na nic neptal a vždy oddaně a loajálně poslintal všechno, čeho se tlamičkou dotknul, vyklepal chlupy a dál v poklidu zíral a smál se. Borůvková marmeláda. Uzený sýr. 10 minut saunování denně. Ledové jezero. Laponský chleba. Ticho. Klid. 

Nejsem si jistá, jestli má smysl přímo popisovat, jak že jsem se tam s Vekou měla. Jasně, že krásně Teď mě mrzí, že jsem tě, deníčku, nepsala poctivěji. Jako vždy :). Bylo to fajn, jsme si zase o něco blíž, více zážitků, kterém budem navzájem vyprávět neteřinkám a synovcům (jestli se jich někdy dočkáme). 

Víš deníčku, chybí ten pocit, kdy se nemusíš za ten den ničeho bát, protože se nemůže nic stát a nebo když víš, že se stane úplně všechno. Prostě se probudíš a jen tak se usměješ, protože se prostě nemůže stát nic nečekaného, protože můžeš čekat úplně cokoliv. Respektive všechno, co se může stát, je nečekané a tím to ztrácí grády, protože víš, že vlastně nemůžeš nic čekat, všechno tě překvapí a tím pádem jsi na všechno připraven. Tady, mezi cihlami, si myslíš, že tě nic překvapit nemůže a nepřekvapí a pak, když překvapí, nemůžeš se s tím srovnat, protože jsi očekával rutinu. A když náhodou čekáš změny, je ti ještě hůř, protože změny taky nepřijdou, když je čekáš. A z toho je pak o to hůř. Chybí mi týden v jednom kufru s překvapením za každým rohem. 

Můžu říct, že podle očekávání jsem i ve Finsku vyrostla. Ani neumím moc popsat jak. Asi jsem ještě trpělivější, než jsem byla. Pokud jsem na škále klidu byla na 109, teď si připisuju ještě tak 50 čísel. Věděla jsem sice, že se vracím do boje a že všechno bude jinak, nevím ale, jestli jsem se na to všechno připravila dostatečně. Ono to stejně asi nejde.

Projela jsem si fotky i z Francie i z Finska, i kousek z Arménie. Je mi smutno. Zítra půjdu zase do toho stejného baráku.

Nějak si ale neumím představit, že už brzy se tam třeba nevrátím a spoustu místních tváří už neuvidím (jasně, facebook, skype, bla bla, na to nehraju, nechci zjistit, že tihle praví přátelé třeba nejsou praví).

Víš ale, co je nového? Jsem skvělá lektorka. Nebojím se to říct a jsem na to pyšná. Odchod z práce je jediná chvíle, kdy mě z celého týdne nebolí hlava. Má práce je skvělá a já ji dělám dobře!

Je už docela pozdě. Zítra ráno musím brzy vstávat. Asi tě obnovím jinde, deníčku. Možná v trochu jiném formátu. Ale neboj, mé psavé já bude pokračovat, už jsem celkem těším. Zase se plánují nějaké výlety a takové věci. Už teď, po pád odstavcích, je mi nějak líp. Cítím se sice pořád odevzdaně, ale už se usmívám :). Nechápu, jak jsem tě mohla nechat tak dlouho spát. Znáš to, když ti nejdřív není až tak dobře, ale pak chvíli píšeš a usměješ se a můžeš jít v klidu spát? Já vím, znáš, vždyť jsi já. 

Chybí mi psaní dopisů. Chybí mi čas na psaní dopisů, toho, co ráda píšu.

Drahý deníčku, je toho moc, na severu toho bylo snad ještě víc. Musím mít vážně skvělou karmu, stalo se mi tolik úžasných věcí a všechny mě posunuly o kus dál. Kromě bakalářky a těch nudných věcí budu psát esej a na tu už se fakt těším, bude to totiž trhák, že to svět neviděl. Vlastně se na spoustu všeho toho tlaku a stresu těším, co mě nezabije, z toho zešílím.

Pořád si vlastně potvrzuju, že nakonec bude všechno v pořádku a pokud není všechno tak, jak má být, ještě není konec. Vydrž Prťka. 

Vidíš ty lepší zítřky? Já taky!

Vlastně jsem ani moc to Finsko neuzavřela, co? Ale však já se brzy vrátím :). 

Dobrou noc

Drahý deníčku, 

pátek ráno. Deštivé, chladné, lezavou zimou protkané ráno. Každý den je složitější, těžší, zároveň veselejší vstát z postele. Každé další ráno je o něco chladnější, a současně každé ráno mě posouvá blíž k odjezdu. 

Už jsem si na místní prostředí takřka plně zvykla. Máloco mě překvapí, mlaskání u stolu už téměř neslyším, musím říct, že Sofie už se docela snaží jíst jako "normal human, not a piglet", už občas mívám takový ten pocit, jako mají lidé na místech, kde se cítí jako doma, když po náročných chvílích například ve škole, v práci, kdekoliv, se těší na to svoje místo, kam se uvelebí, dají si něco dobrého na zub, tlak v zádových svalech jim povolí, ruce se přestanou třást, krční páteř stane zase pohyblivou. 

Dočetla jsem Barbara. Je neuvěřitelné, jak mohou krásná slova léčit. Na toto téma se vyjádřilo už nespočet milovníků líbezných shluků hlásek, tentokrát musím jít s davem. Je zvláštní, jak seskládání slov za sebe může ovlivňovat okolí, jež mu svěřuje svou pozornost, i několik let po jeho vzniku. Přirovnala bych to k mentální masáži, takovým mozkovým lázním. Oči jemně kloužou po černobílých stránkách, slova budiž vnímána subjektivně. Autor promlouvá k těm, kteří o to stojí, nechají se vtáhnout do děje, do myslí postav. Pochopí, proč Vladimír byl tak kouzelně šílený, proč mu přišlo skvělé jako dárek své milé dát pověšení vlastního těla za kravatu na strom, proč nerozuměl její zděšené reakci. Jak byl smutný, když se nechal unášet něžnou jarní povodňovou řekou, a nebyl nijak zraněn, ani kousíček kůže na stehně si nerozřízl o ostrý kámen v řece. Knížečka, jinak malá, dalo by se říct snad nicotná, pro někoho jen kus zpracovaného stromu, dokáže obejmout, pohladit, utěšit, vískat ve vlasech, vyprávět svůj příběh až do doby, než čtenář knihu zaklapne, protože si ještě kousek něhy a měkkého uvelebení chce nechat na později, až mu bude třeba trochu smutno. A nebo se chce nechat překvapit, náladu z poslední kapitoly si zapamatovat a schovat, protože v další části třeba bude hltat chamtivě každé písmenko, nervózně otáčet stránky a zuřit, že neumí rychleji číst, když se v knize odehrává všechno tak rychle. Přitom se ani kousek z ní nepohne, dokud čtenář neotočí stránku. A on ji otočí, protože nezná příjemnější pocit, než se za deštivého odpoledne zabalit do deky, pod lampu, s teplým čajem v dosahu ruky, s jemně popsanými listy v klíně. 

nádherný konec nádherné knihy

Po té absolutní kráse každolistového zázraku se tu novou kriminálku bojím otevřít.

Včerejšek byl fajn. Pořád nějak nemůžu uvěřit, že jen pár slunečných paprsků dokáže úplně změnit den. Po dvou týdnech bylo déle hezky, večer jsme vyrazili na vyjížďku. 

lyžařské středisko Juupavaara

give me a nice smile :)

Sofiino umělecké dílo

kopec je uměle vytvořený z odpadu továrny na papír v Mäntää

před cestou na sjezdovku jsme se zastavili v baru. původně jsme měli jet na horkou čokoládu, ta ale nebyla, takže Jouni se Sofií pili Colu, já jsem dostala trojitý panák Minttu, 50%  peprmintové finské vodky 

první zastávka, domy, na které Jouni prodal materiál

Asi bych se měla přiznat i s jednou veselou příhodou ze středečního dopoledne. V poklidu se chystám, že udělám oběd. Mrknu do ledničky, kontroluju stav, vidím vepřové kotlety a kuřecí nugety. Nuget není dost pro tři, takže udělám všechny nugety (polotovar, který stačí usmažit) a jednu kotletu. Já si dám pár nuget, Jouni si může vybrat a co si nevybere, dostane Sofie až přijde ze školy. Oběd byl hotový, Jouni pořád nikde, tak jsem si snědla své a vyčkávala jsem horizontálně uložená s knihou na břiše, až uslyším "hungryyyyy", že se vrátil ze skladu. Tak se i stalo, vypravila jsem se do kuchyně, vysvětlila jsem situaci a chtěla jsem se vrátit k rozjímání. 

"Co je tohle?"

"Kuřecí nugety."

"Kde jsi je vzala?"

"V lednici."

"Tady?"

"Jo."

"Ty byly pro psa."

Chvíli bylo ticho, zůstala jsem stát, oči dokořán, brada povolená, Jouni se smál.

"Nebylo, myslím tohleto."

Vytáhla jsem z koše obal, který jsem tam hodila snad jen dvě minuty zpět. 

"No však jo, dívej."

A ukázal na datum spotřeby. Pět dní po. 

"To je dobrý, to je jen pět dní."

"Už jsem je snědla a nic mi není."

"Jasně, no problem."

Ještě že je to tak tolerantní šéf. Všichni jsme je snědli a nikomu se nic nestalo. Odpoledne jsem ještě upekla bábovku (už je to skoro na denním pořádku), opět světovou, snad mi bylo vše prominuto.

Dopisuju. Čekám a doufám, že se nedočkám. Včera jsme dělali s Jounim inventuru venkovního skladu. "Normálně se to dělá v lednu nebo v únoru, ale já to dělám teď, než napadne sníh.". Spočítala jsem všechny desky, co tady jsou, zapsala do tabulky podle rozměrů a docela mě to bavilo. Prý má brzy přijít na řadu zastřešený sklad, který je o dost větší, má to být dnes. A já jen doufám, že to bude alespoň později, protože psa by ven nevyhnal, ani mně se tam nechce. Navíc odpoledne bude náročné, Sofie přijede už v 1, tím pádem se mi zkracuje poobědový šlofík na slabé dvě hodiny. Dnes by mi ani trochu nevadilo, kdyby přijely zase nějaké kamarádky a nechaly mě v klidu vyhnívat a číst.

Drahý deníčku, má vrbo, má spáso, 

mé předposlední pondělí je téměř za mnou. Že by to ani nebolelo asi nemůžu říct, ale už jsem zažila i horší dny. Sofie vydržela odbíhat od úkolů celé odpoledne. V podstatě je mi celkem jedno, jak rychle je napíše nebo nenapíše, ale trochu mi stěžovala můj odpolední úkol a to mytí oken v ložnici. Sice si cením její snahy mi ulehčit práci, bohužel hned od začátku jsem věděla, že to nebude jen tak, a měla jsem, jako skoro vždycky, pravdu (už si připadám trochu jako vědma; například na minutu přesně odhadnu, kdy například vyprskne polorozžvýkané drobečky z tlamky, kdy rozleje po stole mléko, kdy kolem sebe začne mlátit rukama, ...). Okna jsem s její pomocí myla asi jen dvojnásobek času, jaký by to zabralo u normálních oken bez pomoci. Na celkový čas měl taktéž vliv fakt, že jsem byla poslední, kdo se o to v tomto domě v posledních 10 letech snažil, jak mi bylo řečeno. Takže jen pár nádechů poté, co jsem se pustila do prvního okna, už jsem slyšela za zády tupý dusot polokopýtek a zlověstné funění a "Jdu ti pomoct!".

Snažily jsme se obě. Já jsem se snažila jí vysvětlit, jak že by se to dalo udělat tak, aby šlo z okna vidět na zahradu, a ona se mi snažila vysvětlit, že pomoc nepotřebuje, protože teď jsou už okna perfektně čistá. "Now clean, because me best!"

Čas pokročil, právě je téměř konec mého předposledního úterý. Asi už budu nechávat Sofii hrát jen hry, které jí nejdou. Je to vtipné, jak se vzteká a začne brečet, když jí něco nejde. No a tak se jí směju, a pokaždé, co se ji začnu smát a dělat si z ní srandu, že je jako méně, pokaždé brečí a řve o něco méně. Mám trošičku pocit, že na ni mám dobrý vliv. Nebo alespoň ne úplně špatný vliv.

Počasí už není taková sláva. Už tady taky pořád prší, stejně jako doma. Včera mi Jouni ukázal, jak se zapíná ta domácí sauna, takže jsem ji šla hned zkusit a rovnou jsem tam poseděla dobrou hodinu. Ono to má fakt něco do sebe. Je to jedno z mála míst v domě, které je v podstatě téměř odhlučněné. Bylo to rozhodně jediné místo v domě, kde bylo teplo. A dneska jsem, částečně možná kvůli sauně, jsem byla dopoledne úplně vyřízená.
Když jsem se vrátila od autobusu, kam jsem šla doprovodit Sofii, šla jsem znovu spát. Po obědě znovu, ale už v mnohem lepší náladě, protože před obědem jsem na stole našla tohohle miláčka!

pozdrav až z daleké Barcelony, potažmo Zaragozy. a já posílám velikou pusu do nemocnice, Mařenko, drž se! a hlavně moc děkuju! málem jsem udělala hlavou díry do stropu, jak vysoko jsem skákala radostí!

takhle na mě bobik zírá, když se nudí

no není to beruška? je to beruška!

Už jsem si tady vážně celkem zvykla. Tím pádem už se zase těším, až se stane něco nového. Je úterý večer, pracovní týden téměř uprostřed, za chvíli bude po něm. Půjdu si dát sprchu, zapálím svíčku a dál budu nemyslet na zvláštní věci, které se tady dějí, protože si odmítám připustit, že se mi to nezdá.

Ahoj deníčku!

Pojďme rovnou na věc!

začnu pátečním obědem.. hádej, který je můj :) srovnání nadřízeného a služebné :D

v pátek odpoledne přijely Sofii kamarádky ze školy. měla jsem volné odpoledne, tak jsem vyrazila do Lyly na pívo. a šla jsem například tudy

a taky tudy

a tady je už výhled z hospodské zahrádky :))

V místním baru, který je současně taky obchod a pošta pracuje Jouniho sestra. Přišla jsem a první slova byla:

"Ahoj, jdeš na pivo?"

Je moc milá :). Tak jsem chvíli seděla, pak se začali scházet místní. Dost možná věděli, že já jsem cizák a věděli, že nerozumím, takže i když si povídali mezi sebou, vždycky, když řekli něco vtipného, podívali se mým směrem, smáli se a horečně přikyvovali, že se mám smát taky. Tak jsem chvíli seděla, srkala třetinku z plechu, chvíli před šestou, teda před zavíračkou jsem šla ještě nakouknout do obchodu, co že tam všechno mají, koupila jsem pohledy a ještě dva plecháče na cestu a vyrazila zpátky, abych na 7 stihla udělat večeři (když Jouni viděl, že jsem si přinesla dva plechy s sebou, další den mi přinesl ještě dva, asi má pocit, že snad strádám. tak teď současně se sepisováním posrkávám Olvi. a těším se na Plzeň). Ušla jsem zhruba 100 metrů, vedle mě přistavilo auto, v něm kamarád Heidi, Jouniho sestry, a ptá se:

"Jdeš do Pirtikangas?"

"Ano, jdu."

"Tak nasedni."

Tak jsem nasedla. Je kamarád všech tří sourozenců Meronenových (Jouniho bratr a sestra jsou dvojčata, to jsem do té doby netušila), jeho syn chodí se Sofií do třídy, bude se stěhovat do Tampere kvůli práci, v Pirtikangas žije už 10 let. Všechny nové plotky vím!

Děvčata spala ve stanu na zahradě, což se docela divím, zapomněla jsem v noci zavřít okno a hořce jsem zalitovala a trochu zadrkotala zuby. V sobotu jsme vyrazili (k obrovskému nadšení děvčat) na sraz amerických veteránů do Kangasala. Ve zkratce - pastva pro oko, balzám pro duši. 

Gphotos jsou opět neumírněné, takže sobota pozpátku. poslední muzeum, kde jsme zastavili na kávu a zmrzlinu a československá tatra :)

vyhlídková věž 

i naše české zlato je vystaveno! speciální pozdrav pro Barušku Šmýrovou!

no jistě, kolotoč! byly jsme na něm všechny dvakrát. zdá se neškodný, ale zdání klame, docela dobrá projížďka!

tomu říkám kapelní dodávka! součástí programu bylo rock and rollové vystoupení

auto finského prezidenta z roku 1969

to je jistě ten jeep, co si poslal Radar poštou z Korei až na Rhode Island, nebo odkud on to byl

absolutní vítěz! jednou bude můj!

Vážně, nádhera vedle nádhery. Sobotní odpoledne bylo moc příjemné. Po pár hodinách jsem už ale měla docela dost. 

Dnes jsme byli v přírodě. Krásné přírodě.

cestou domů jsme se jeli ještě podívat na Jouniho les

a tak malý Evil usnul v autě

po obědě cestou domů jsme se zastavili ještě podívat se na tenhle výhled. a z toho vážně přecházel zrak

místní, bohužel zavřená, restaurace

klasický bufetový stůl. začíná i v jídle překračovat své hranice. myslím, že se už i mé tělo těší, až bude jíst zase jako člověk a ne jako armáda. ale ono se to nedá, když je to všechno tak dobré

netřeba komentáře

velice zajímavý dezert, ten jsem jedla prvně. to červené je taková snoplovitá majda, ne příliš sladká, přesně tak, aby se nedala přestat jíst. uprostřed vanilkovo smetanová hrouda, tak ne příliš sladká, dohromady přesně vyvážené, sladkokyselé. po 4 chodech jsem zvládla 2 talíře. 

další ze zastávek, přírodní vodní čistička, kde Jouni taky kdysi pracoval, prý to byl jeho nápad

Jouni a Sofie v jednom z vystavených exponátů rašelinového muzea, nebo jak to nazvat

garáž pro vláčky

Jouni si fotil svou práci

Jouniho studie

"turistická stezka" přesně na místo, kde byla Jouniho kancelář

pořád máte pocit, že do takových lesů chodím na houby?

"Můj stůl!"

prasátko nádrž na naftu

místní muzeum

a muzeum starých obráběcích a těžících strojů

tyhle fotky jsem si užívala. vzpomněla jsem si (jako velice často) na dědečka. protože mám pořád v živé paměti, jak nás Veky fotil takhle snad všude, kde to stálo za okénko filmu a cvaknutí. posílám pusu!

Sofia photobomb

velký, fakt velký stroj, který sbíral vytěženou rašelinu

turistický okruh po bývalém těžebním poli, dnes velmi hustém lese

přehledně značeno

něčí bobky

i v lese mají kniho návštěv, jako všude

teď můžu konečně říct, že jsem opravdu byla v opravdovém lese

 no a to by snad jako report z lesa stačilo

No a to by snad z lesa stačilo. Víkend byl skvělý. Už mě čeká jen jeden full týden. Už jen jeden. Pak víkend, pár dní a Veka bude tady. A pojedem tour. A pak pojedem domů. Momentálně se nemůžu rozmyslet, jestli se domů těším nebo ne. Jasně že aspoň na chvilku jo. Pak na chvilku do Zlína. A pak budou Vánoce. Pak zkoušky. A pak, a pak, a pak. Teď ještě ten týden. "Pracovní" týdny tečou vždycky šíleně rychle. Vlastně se mi to hrozně hrozně moc krátí. Je fajn, že už budu brzy doma, ale víc fajn je, že to není až tak moc brzy.