Ahoj deníčku!

Pojďme rovnou na věc!

začnu pátečním obědem.. hádej, který je můj :) srovnání nadřízeného a služebné :D

v pátek odpoledne přijely Sofii kamarádky ze školy. měla jsem volné odpoledne, tak jsem vyrazila do Lyly na pívo. a šla jsem například tudy

a taky tudy

a tady je už výhled z hospodské zahrádky :))

V místním baru, který je současně taky obchod a pošta pracuje Jouniho sestra. Přišla jsem a první slova byla:

"Ahoj, jdeš na pivo?"

Je moc milá :). Tak jsem chvíli seděla, pak se začali scházet místní. Dost možná věděli, že já jsem cizák a věděli, že nerozumím, takže i když si povídali mezi sebou, vždycky, když řekli něco vtipného, podívali se mým směrem, smáli se a horečně přikyvovali, že se mám smát taky. Tak jsem chvíli seděla, srkala třetinku z plechu, chvíli před šestou, teda před zavíračkou jsem šla ještě nakouknout do obchodu, co že tam všechno mají, koupila jsem pohledy a ještě dva plecháče na cestu a vyrazila zpátky, abych na 7 stihla udělat večeři (když Jouni viděl, že jsem si přinesla dva plechy s sebou, další den mi přinesl ještě dva, asi má pocit, že snad strádám. tak teď současně se sepisováním posrkávám Olvi. a těším se na Plzeň). Ušla jsem zhruba 100 metrů, vedle mě přistavilo auto, v něm kamarád Heidi, Jouniho sestry, a ptá se:

"Jdeš do Pirtikangas?"

"Ano, jdu."

"Tak nasedni."

Tak jsem nasedla. Je kamarád všech tří sourozenců Meronenových (Jouniho bratr a sestra jsou dvojčata, to jsem do té doby netušila), jeho syn chodí se Sofií do třídy, bude se stěhovat do Tampere kvůli práci, v Pirtikangas žije už 10 let. Všechny nové plotky vím!

Děvčata spala ve stanu na zahradě, což se docela divím, zapomněla jsem v noci zavřít okno a hořce jsem zalitovala a trochu zadrkotala zuby. V sobotu jsme vyrazili (k obrovskému nadšení děvčat) na sraz amerických veteránů do Kangasala. Ve zkratce - pastva pro oko, balzám pro duši. 

Gphotos jsou opět neumírněné, takže sobota pozpátku. poslední muzeum, kde jsme zastavili na kávu a zmrzlinu a československá tatra :)

vyhlídková věž 

i naše české zlato je vystaveno! speciální pozdrav pro Barušku Šmýrovou!

no jistě, kolotoč! byly jsme na něm všechny dvakrát. zdá se neškodný, ale zdání klame, docela dobrá projížďka!

tomu říkám kapelní dodávka! součástí programu bylo rock and rollové vystoupení

auto finského prezidenta z roku 1969

to je jistě ten jeep, co si poslal Radar poštou z Korei až na Rhode Island, nebo odkud on to byl

absolutní vítěz! jednou bude můj!

Vážně, nádhera vedle nádhery. Sobotní odpoledne bylo moc příjemné. Po pár hodinách jsem už ale měla docela dost. 

Dnes jsme byli v přírodě. Krásné přírodě.

cestou domů jsme se jeli ještě podívat na Jouniho les

a tak malý Evil usnul v autě

po obědě cestou domů jsme se zastavili ještě podívat se na tenhle výhled. a z toho vážně přecházel zrak

místní, bohužel zavřená, restaurace

klasický bufetový stůl. začíná i v jídle překračovat své hranice. myslím, že se už i mé tělo těší, až bude jíst zase jako člověk a ne jako armáda. ale ono se to nedá, když je to všechno tak dobré

netřeba komentáře

velice zajímavý dezert, ten jsem jedla prvně. to červené je taková snoplovitá majda, ne příliš sladká, přesně tak, aby se nedala přestat jíst. uprostřed vanilkovo smetanová hrouda, tak ne příliš sladká, dohromady přesně vyvážené, sladkokyselé. po 4 chodech jsem zvládla 2 talíře. 

další ze zastávek, přírodní vodní čistička, kde Jouni taky kdysi pracoval, prý to byl jeho nápad

Jouni a Sofie v jednom z vystavených exponátů rašelinového muzea, nebo jak to nazvat

garáž pro vláčky

Jouni si fotil svou práci

Jouniho studie

"turistická stezka" přesně na místo, kde byla Jouniho kancelář

pořád máte pocit, že do takových lesů chodím na houby?

"Můj stůl!"

prasátko nádrž na naftu

místní muzeum

a muzeum starých obráběcích a těžících strojů

tyhle fotky jsem si užívala. vzpomněla jsem si (jako velice často) na dědečka. protože mám pořád v živé paměti, jak nás Veky fotil takhle snad všude, kde to stálo za okénko filmu a cvaknutí. posílám pusu!

Sofia photobomb

velký, fakt velký stroj, který sbíral vytěženou rašelinu

turistický okruh po bývalém těžebním poli, dnes velmi hustém lese

přehledně značeno

něčí bobky

i v lese mají kniho návštěv, jako všude

teď můžu konečně říct, že jsem opravdu byla v opravdovém lese

 no a to by snad jako report z lesa stačilo

No a to by snad z lesa stačilo. Víkend byl skvělý. Už mě čeká jen jeden full týden. Už jen jeden. Pak víkend, pár dní a Veka bude tady. A pojedem tour. A pak pojedem domů. Momentálně se nemůžu rozmyslet, jestli se domů těším nebo ne. Jasně že aspoň na chvilku jo. Pak na chvilku do Zlína. A pak budou Vánoce. Pak zkoušky. A pak, a pak, a pak. Teď ještě ten týden. "Pracovní" týdny tečou vždycky šíleně rychle. Vlastně se mi to hrozně hrozně moc krátí. Je fajn, že už budu brzy doma, ale víc fajn je, že to není až tak moc brzy.