Drahý deníčku, má vrbo, má spáso, 

mé předposlední pondělí je téměř za mnou. Že by to ani nebolelo asi nemůžu říct, ale už jsem zažila i horší dny. Sofie vydržela odbíhat od úkolů celé odpoledne. V podstatě je mi celkem jedno, jak rychle je napíše nebo nenapíše, ale trochu mi stěžovala můj odpolední úkol a to mytí oken v ložnici. Sice si cením její snahy mi ulehčit práci, bohužel hned od začátku jsem věděla, že to nebude jen tak, a měla jsem, jako skoro vždycky, pravdu (už si připadám trochu jako vědma; například na minutu přesně odhadnu, kdy například vyprskne polorozžvýkané drobečky z tlamky, kdy rozleje po stole mléko, kdy kolem sebe začne mlátit rukama, ...). Okna jsem s její pomocí myla asi jen dvojnásobek času, jaký by to zabralo u normálních oken bez pomoci. Na celkový čas měl taktéž vliv fakt, že jsem byla poslední, kdo se o to v tomto domě v posledních 10 letech snažil, jak mi bylo řečeno. Takže jen pár nádechů poté, co jsem se pustila do prvního okna, už jsem slyšela za zády tupý dusot polokopýtek a zlověstné funění a "Jdu ti pomoct!".

Snažily jsme se obě. Já jsem se snažila jí vysvětlit, jak že by se to dalo udělat tak, aby šlo z okna vidět na zahradu, a ona se mi snažila vysvětlit, že pomoc nepotřebuje, protože teď jsou už okna perfektně čistá. "Now clean, because me best!"

Čas pokročil, právě je téměř konec mého předposledního úterý. Asi už budu nechávat Sofii hrát jen hry, které jí nejdou. Je to vtipné, jak se vzteká a začne brečet, když jí něco nejde. No a tak se jí směju, a pokaždé, co se ji začnu smát a dělat si z ní srandu, že je jako méně, pokaždé brečí a řve o něco méně. Mám trošičku pocit, že na ni mám dobrý vliv. Nebo alespoň ne úplně špatný vliv.

Počasí už není taková sláva. Už tady taky pořád prší, stejně jako doma. Včera mi Jouni ukázal, jak se zapíná ta domácí sauna, takže jsem ji šla hned zkusit a rovnou jsem tam poseděla dobrou hodinu. Ono to má fakt něco do sebe. Je to jedno z mála míst v domě, které je v podstatě téměř odhlučněné. Bylo to rozhodně jediné místo v domě, kde bylo teplo. A dneska jsem, částečně možná kvůli sauně, jsem byla dopoledne úplně vyřízená.
Když jsem se vrátila od autobusu, kam jsem šla doprovodit Sofii, šla jsem znovu spát. Po obědě znovu, ale už v mnohem lepší náladě, protože před obědem jsem na stole našla tohohle miláčka!

pozdrav až z daleké Barcelony, potažmo Zaragozy. a já posílám velikou pusu do nemocnice, Mařenko, drž se! a hlavně moc děkuju! málem jsem udělala hlavou díry do stropu, jak vysoko jsem skákala radostí!

takhle na mě bobik zírá, když se nudí

no není to beruška? je to beruška!

Už jsem si tady vážně celkem zvykla. Tím pádem už se zase těším, až se stane něco nového. Je úterý večer, pracovní týden téměř uprostřed, za chvíli bude po něm. Půjdu si dát sprchu, zapálím svíčku a dál budu nemyslet na zvláštní věci, které se tady dějí, protože si odmítám připustit, že se mi to nezdá.