Milý deníčku, 

zanedbávám Tě, viď.. Já vím. Ale když já tady tak nějak vůbec nemám čas! Buď se konají workshopy, nebo párty, nebo večeře. Jinak vlastně nic. Akorát teda dnes jsme byli na výletě, a to Ti povím, byl neskutečný mazec! 

Táááákovýhle mazec! Panečku, těch věcí, co jsme viděli! To snad ani nemá smysl psát, protože ať už bych se snažila, jak bych chtěla, stejně bych to správně nepopsala. Alespoň tedy stručně...

Byli jsme v jednom z nejstarších a nejuctívanějších klášterů v Arménii, kde byl dvacet let vězněn velice důležitý pán a to proto, že zde šířil křesťanství. V té kobce jsme se byli taky podívat, odtud mají ale fotky snad jen Španělky. Zvenčí to vypadá takhle: 

V povzdálí Ararat, ta slavná Arménská hora, co není v Arménii, ale v sousedním Turecku. Prošli jsme si klášter, jeden absolutně rozkošný kluk z Moldávie má fotku mě a pána, který se o klášter stará. Snad se ke mně fotka brzy dostane, takový knír nemá ani Mr. Pringles. Pokračovali jsme do nefalšované horské vesnice, kde nás na oběd hostili místní obyvatelé. Seskupili jsme se společně s Gruzijci a vyrazili směrem k přírodním hnojivem "vonícímu" domečku. Z jídla jsme byli trochu nervózní, dokonce Grigor, náš hlavní organizátor, přiznal, že sýr, který je společně s místním specifickým chlebem servírovaný úplně ke všemu, bude patrně nejchutnější chod oběda. Měl asi trochu pravdu, ale jen ti nejnezdvořilejší z nás oběd nedojedli, paní hostitelku, docela velikou paní, jsme tak nějak opravdu nechtěli urazit. Pokračovali jsme se mrknout na novější klášter, Noravank. Cestou mi div nevypadly oči z důlků. Arménie je bohatá na jeden kámen, ze kterého staví úplně všechno, má červenou barvu a jehož jméno jsem zapomněla (stejně tak jako všechny ostatní pojmy a názvy a cizí fráze. zapsala jsem si ale frázi, nebo větu v gruzijštině. Amatérský fonetický přepis je chodamerememakvs, a v překladu to znamená nebo jako "jo, to mám". Gorgian group totiž diskutoval před odchodem do města o množství financí, které mají s sebou a tahle patlatilka tam padla. Dalších 20 minut mě učili, jak to správně říct, 5 minut jsem to pobaveně opakovala pořád dokola, po dalších 5 minutách jsem to zapomněla). No přesně tenhle kámen tam byl všude. Projížděli jsme jednoduše zářivě rudým kaňonem, ze kterého se jednoduše tajil dech. A z toho, co jsme viděli, když jsme dojeli, tak taky.

No jo, ale to jsou všechno tak nějak kraviny. Chtěla jsem jen stručně popsat, jak to tady všechno leží a běží, protože jsem se dneska kousla a nešla do města (došly mi peníze), nicméně, než jsem se dostala až sem, je na moje notebooku zase 21:30, což tady znamená 0:30. No a to pak máš ráno vstát a celý den vstřebávat informace. Ale zpět k tématu: angličtina účastníků se dělí na perfektní a poruštělou, voda ve sprše obvykle na studenou a studenější, pouze pokud jsou hvězdy bezbolestné hygieně nakloněny, tak i méně studenou, účastníci jsou milí a milejší, nekomunikativní nebo neskutečně usměvaví a akční, jídlo dobré a lepší (ten sýr s chleba mi bude vážně, vážně chybět), workshopy nudné, nebo ty, co dělá český tým, tedy zábavné a poučné :P, dny na dlouhé a delší, a přitom jsou stejně vždycky tak rychle pryč. Nerozumím tomu. Ani jsem se nestihla ani rozkoukat a už jsem za půlkou. Odehrává se mi v hlavě vnitřní boj, jestli se těším domů, na normálně tekoucí vodu bez občasných překvapení, nebo chci zůstat ještě dýl tady. Jsou tady vážně všichni moc milí. Moldávie a Gruzie mi nepřestává vyráže dech svým sametovým chováním vůči komukoliv. Španělé a Italové jsou nezastavitelní, Turci k zulíbání roztomilí a pozorní (jeden z nich je bezpochyby gej, nejjemnější, nejcitlivější, nepozornější a všechna jiný různá nej, která jsem kdy viděla), Arménci zapálení a působivě vzdělaní. Povaha a nátura hlavně východnějších národů mě jednoduše fascinuje, jejich hrdost k vlastní identitě, odvaha, galantnost mužů a krása žen, jejich všudypřítomná dobrá nálada, chuť kohokoliv jakkoliv kdykoliv donutit, aby se alespoň trochu usmál a měl hezčí den, neúnavně vysvětlovat jakoukoliv hloupost, na kterou se zeptáte, vyslechnout si každý názor, postřeh, cokoliv, jak přiběhnou a chtějí vás obejmou, pokud vypadáte smutně nebo unaveně... Jsem upřímně okouzlena. O povaze lidí, z těchto zemí, jsem slyšela už nepočítaně, ale něco takového jsem jednoduše nečekala, nemluvě o tom, že bych si snad myslela, že je to vůbec možné. Jsou prostě skvělí, je radost s nimi trávit čas. Brouček zvaný "idea se stopovacím výletem někam sem a ještě dál" mi do mozkové kůry hlodá silné chodbičky :). 

Ještě teda přihodím pár fotek a půjdu si lehnout. Mám toho tolik co sdílet! Ale ten pravý souhrn se asi stane až v letadle domů (než se tam ale dostanu, to bude ještě veselé :))

Anička, náš vedoucí týmu :)

Tiko, Gruzijka, která se mě jednou jen tak mezi řečí zeptala, jestli si mě může vyfotit, protože se jí moc líbí můj obličej

Já, šťastná a spokojená!

No tak a tady jsme všichni, jeden kouzelnější než druhá :)

Který expert fotil tohle, to by mě zajímalo, nicméně jsme to my, na schodech do druhého patra novodobějšího kláštera, Noravank

No a zde ještě retardíček od kláštera :) až když jsem doskočila, všimla jsem si, jak hluboký je sráz za mnou. Občas mám víc štěstí, než rozumu. 

Na konci týdne seskupím všechny fotky českého týmu a v letadle sepíšu všechno, co je třeba nezapomenout.

Ale mám-li být upřímná, trošičku se domů těším (maminko, uděláš špenát? :) ).

Milý deníčku,

tak ráda bych sem přispívala každý den, ale nějak nemám ani čas chodit na záchod. Ale pořád mám vůli a to se počítá. Asi spíš udělám nějaký souhrn v letadle, pokud se s českým týmem opět nerozhodneme vybílit palubní bar, jako tomu bylo na cestě sem :)

Milý deníčku,

horké novinky z Asie. Včera večer jsme zažili opravdový teambuilding a mezinárodní integraci. Nejsem si jistá, jestli se nebojím vstát a jak moc mě bude bolet hlava. Ale byla to solidní párty! 

Milý deníčku, 

tak jsme se přesunuli. Je neděle, 14:31 místního času, máme za sebou dopolední program, přestávku na kávu i oběd. Zatím si z programu nijak zvlášť na zadek nesedám. Ráno jsme se tak nějak vrátili v čase, zpátky do školy. Sestavovali jsme pravidla pro pobyt. Asi je pravda, že některým je třeba některé věci říct víckrát, ale "respect eachother" (respektovat se navzájem), "only one person can talk" (mluví jen jeden), a podobné mi přišly trochu uhozené. Dále taky - recyklujeme, neplýtváme jídlem... Jsme na live sustainable programu, tady to účastníci nemají jako normální zvyk? Je jim to třeba připomínat, psát na papír a vyvěšovat na takové místo, aby to každý den viděli? No tak, jsme přeci všichni dospělí...

Tak či tak, nepopsala jsem včerejšek. Vlastně jsem se párkrát znovu narodila a to jen během asi tři čtvrtě hodiny. Podle mapy měla cesta z našeho původního hostelu sem trvat ani ne 15 minut, je to 2.5 kilometru. Nastoupili jsme do taxíku, oznámili polohu, taxikář zvedl telefon a ptal se, kde to je a jak se tam dostane. To beru, třeba je nováček. Stejně ale musel ještě párkrát zastavit a zeptat se. K jeho smůle zastavil i vedle skupinky taxikářů a sklidil nepěkný posměch :). Jak jsme zjistili, není to až takový problém otočit se v poledne, v plném provozu na čtyřproudové silnici, tady opravdu platí, že čára (ani dvojitá), není zeď. Nicméně dojeli jsme (fakt, že taxikáři jeho stařičký mercedes v kopci párkrát chcípnul, že stavěl uprostřed křižovatky a ptal se na cestu, nebudu popisovat, ještě teď je mi z té situace poněkud šoufl). Na odpoledne jsme byli pozvaní k Lianě na oběd. Opět jsme použili metro, bez větších problémů, překvapení ale bylo, když jsme ze špinavé, zaprášené, odpadky zasypané ulice vešli do jejího bytu. Kontrast nemohl být větší. Vypadalo to tam jako v paláci. Zlato, kam se podíváš. Závěsy, talíře, hrnečky, skoro i koberce, sošky ve vitríně, všechno ze zlata. Ale hlavně - ty hody, co nás tam čekaly! Pošmákli jsme si jako králové, vyzvěděli informace o místním životě, bylo to moc příjemné odpoledne. Potvrdila se má domněnka, že o čemkoliv začneš před arménci mluvit, že se ti líbí, chtějí to pro tebe sehnat. První den jsme procházeli kolem obchodu se svatebními šaty, vážně luxusními. S Kačkou jsme je obdivovaly a hned jak to Liana zmerčila, začala nám nabízet šaty šité na míru od nějaké její známé švadlenky. Stejně tak, jako tentokrát. Začali jsme se zajímat o práci její maminky. Je to manažerka kadeřnictví. A hned jsme se šli ostříhat. Rudolf dostal nový sestřih zcela zdarma, protože arménci prostě chtějí, abychom na jejich zemi vzpomínali v dobrém. Později jsme jeli nakoupit nějaké suvenýry a vrátili se na hostel, kde byla již plná sestava. Dali jsme si véču, nějaké seznamovací hry, večer menší skupinka hrála "Pravda/úkol" a šli jsme spát. No jo, ale usni, když se i pod peřinou klepeš zimou, slečna hned vedle na posteli smrká jako o život a ve vedlejší koupelně teče voda (stěny jsou opět papírové, mám na ně prostě štěstí). Ráno jsme zjistila, proč byla v našem pokoji taková zima, i když bylo zapnuté topení, zavřená okna i dveře. Ve zdi koupelny máme díru, rovnou ven, v průměru asi 10 cm. No co, poprosím o další peřinu a budu doufat, že budou má přání vyslyšena. 

Milý deníčku,

ještě ke včerejšímu dni - bylo to vážně moc pěkné. Odpoledne jsme odstartovali v místní restauraci. Nechali jsme si doporučit místní speciality - na wrap s jehněčím budu s blaženým úsměvem ještě dlouho vzpomínat, nicméně smažený sýr na sladko mi vyrazil dech. Chtěli jsme si napsat, jak že se tato pochutinka jmenuje, zapomněli jsme na to, takže myslím, že mi ještě někdy v příštích dnech omylem na talíři přistane. Už nacvičuju přesvědčivě překvapený úsměv a "hmmm, that's reaaaaaly delicious!". Po obědě jsme chtěli vyrazit na místo, ze kterého uvidíme na celé město. Naivně jsme si mysleli, že to bude jednoduché, nicméně těch kopců je tu spousta, a najít ten nejhezčí s nejlepším výhledem jen podle intuice nemusí být úplně jednoduché. Cestou vzhůru jsme míjeli ambasády, velvyslanectví a kdo ví, co všechno a až téměř na konci, kde jsme čekali velkou slavnou Jerevanskou kaskádu jsme našli American University. No co, je to univerzita, my jsme studenti, přece nás nevyhodí. Dům to byl docela vysoký, tak jsme se vyvezli lehce starožitným výtahem do posledního patra (nebylo to podle tlačítka 10. patro, ale 6.; prý se v dobách výroby nevyplácelo tvořit výtahy na míru, tak byly číselníky univerzální. Předpokládám, že žádná budova nemohla mít víc, než 10 pater, když ve výtahu bylo jen 10 knoflíků). Z výšky bylo město trochu ušmudlané, fotky dodám později, hned, jak zjistím, jak že se mé nové HTC baví s Eee, Ale viděli jsme daleko, to bylo v plánu. Po pár minutách bloudění v místním labyrintu (není to jen tak, najít záchod, nedejbože správné schodiště) se ozvala Katčina kamarádka, místní, která se k nám později přidala. Stejně jako ostatní ženy zde, byla velice milá, malá, krásná, příjemná. Jak jsme později zjistili, fotit a natáčet je její velký koníček, takže záznamů máme téměř přehršel. Po prohlídce prezidentské rezidence jsme byli přivedeni k její univerzitě. Respektive převezeni, okusili jsme vůni místního metra. I na univerzitě se drželi místního trendu a všude, VŠUDE, při stavbě použili drahé a krásné materiály (mramor na metrovém pořádku, i v metru). Potkali jsme její spolužačku, ta nás pozvala na nějakou session místních tanců. Nadšeně jsme kývli. Původně jsme chtěli vyrazit pěšky, strhla se ovšem vydatná sněhovo-dešťová přeháňka, takže nám nezbylo než mávnout na první taxík a nechat se svézt. Taxíky jsou tady neskutečně levný transtport a zážitek, stačí jen zlehýnka zvednou prst a jakoby odnikud se zjeví auto, které je připraveno za v podstatě symbolickou cenu (přes půl města obvykle do 2E) vás odvézt, kam jen bude libo. Dojeli jsme na místo určení, někteří z nás (čti "Radu") velice natěšení na ukázku ryzího folkloru. Čekala jsem nějaké představení, ukázku, taneční hodinu, jaké známe i u nás. "Prosím tě, co že se to tady bude dít?" "Všichni budou tančit. I vy!". Výborně. Netrvalo dlouho, nevelký sál se k prasknutí naplnil. Každý příchozí se srdečně vítal se svými známými, i když jsem byla nějakou dobu jediná nehnědoočka a téměř blondýna v sále, kolega jediný Irsky vypadající, a kolegyně jediná s vlnitými vlasy, nikdo se nedíval zle, protože jsme očividně nezapadali. Obvykle si nás jen prohlédli a dál se vítali se známými. Když začala hrát hudba, tanečníci utvořili kruh, řetěz, řadu, cokoliv a najednou jakoby všem tepalo srdce ve stejném rytmu a krev pulzovala v žilách stejně rychle. U většiny tanců se účastníci drželi za ruce, buď za celou dlaň, nebo pouze za malíček. Bylo nemožné necítit, jak je tanec baví, jak u něj relaxují, jak jsou rádi, že jsou spolu, že se spolu baví a užívají si páteční večer v místnosti téměř v podzemí místnosti, (jsem tady dva dny a alespoň třetinu času trávím v podzemí, metro, zmatené podchody, snídaňová a vlastně i užitková místnost našeho prozatimního hostelu, restaurace, ...), bez čehokoliv dalšího. Jen oni, nadšení z tance a hudba. S Katkou jsme se zapojily do řetězce. I když kroky vypadaly jednoduše, byl to zase jeden z optických klamů. Jen jsme si tak poťapkávaly kolem, držely se za malíčky s ostatními a nechaly se vést davem. Když si někdo ze zkušených všiml, že nám to moc nejde, přišel k nám, kroky ukázal, případně "vysvětlil" a pak zase odhopkal na své místo. Hudba byla energická, živá a úderná, stejně jako je povaha místních. Tančili jsme a smáli jsme se, občas jsme jen postávali bokem a nasávali atmosféru. Mezi tanci organizátor do mikrofonu pronesl jakýsi teambuildingový proslov, že arménců je sice málo, ale nenechají se měnit a zůstanou, jací jsou, protože takoví jsou skvělí (tak mi to přetlumočila naše průvodkyně, jejíž jméno fakt neumím napsat, ale zní nějak jako Ljana). Když už se tančilo i venku, protože uvnitř nebylo místo, vyrazili jsme zase do města. Chtěli jsme vidět tu kaskádu, místo které jsme našli univerzitu. Ljana nás vzala do historického centra, které jsme taky předtím nenašli, ukázala nám parlament, ministerstva, operu a takové důležitosti, a nesmlouvavě nás, už unavené a bolavé, popoháněla na vysněnou kaskádu. Povím vám, byla to moc hezká podívaná (jak jsem již řekla, fotky ještě nemám, doporučuju google :) ). Už při příchodu jsme minuli desítky soch a uměleckých děl různých období a stylů, i tak překvapivě do sebe zapadajících. Vyšplhali jsme se až na ten nejvyšší schod, otočili se a lapali čelisti někde u palců na nohách. Viděli jsme celý, krásně osvícený, životem tepající a troubící Jerevan, jako na dlani. Ještě pár chvil trvalo, než byla Ljana spokojená s fotkami, které nám pořídila a šli jsme zase dolů. Možná ani nechci vědět, kolik že těch schodů vlastně bylo.
   Nožky promočené, bříško hladové, doufajíc v brzký nástup do restaurace jsem následovala své spolucestovatele. Byly nám slíbeny jakési speciální místní sladkosti, ze kterých z mně neznámých důvodů zanedlouho sešlo. Byli jsme dovedeni k KFC, doteď nechápu, proč vlastně. Vzdala jsem se a objednala si jídlo tam. Vím, jdu se stydět do kouta, na cestách se cpát frenčízou, ale to byste nepochopili, jaký jsem měla hlad. A vy co mě opravdu znáte mě jistě chápete. Nechtěla jsem se hned první den představit se svou hladovou náladou. Doufám, že mě to po dobu pobytu i tak nepotká. Cestou jsme ještě našli hospodu, kde čepovali Kozel (koupíš jeden, dostaneš dva), prošli jsme ji a zamířili do Jazzve, očividně kavárny na úrovni. Nebo rádoby na úrovni. Údajně omylem nám naúčtovali víno navíc. Já, starý pacifista, jsem se do hádky nezapojovala, i když jsme byli v právu a nechala jsem průbojnější jedince, aby případ vyřešili. Byl to moc příjemný večer, ve společnosti dobrého jídla, dobrého pití a milých spolusedicích :). Kolem 11 jsme dorazili do hostelu, s téměř posvátnou úctou jsem zamířila do koupelny pro vytouženou teplou sprchu, ještě chvíli se věnovala facebooku (tam už fotky jsou, mrkni ;) ) a vyčerpaně dopadla do peřin. Naneštěstí se mi nepodařilo usnout dřív než Rudolfovi, za zvuků řezající pily jsem si vyčítala nedostatečnou připravenost a absenci špuntů do uší. Ráno jsem se vzbudila se žalostným spánkovým deficitem, bolavým tělem a odstrašujícími kruhy pod očima.No co, nepřijela jsem sem, abych byla krásná, že? Po snídani nás ještě nechali v suterénu hostelu, dodělali jsme prezentaci, kterou jsme měli mít připravenou před odjezdem :), a každou chvilku se chystáme vyrazit k přesunu do hostelu, kde budeme po zbytek pobytu. Poté jsme pozvaní k Ljaně, abychom viděli jak žije a funguje pravá arménská rodina. Těším se! V 7 hodin večer bude přivítací programová večeře, pak prý afterparty. Snad mi nebesa sešlou trochu energie, protože teď se cítím jakkoliv, jen ne na párty.
Razíme, držte nám palec :)