Milý deníčku,
ještě ke včerejšímu dni - bylo to vážně moc pěkné. Odpoledne jsme odstartovali v místní restauraci. Nechali jsme si doporučit místní speciality - na wrap s jehněčím budu s blaženým úsměvem ještě dlouho vzpomínat, nicméně smažený sýr na sladko mi vyrazil dech. Chtěli jsme si napsat, jak že se tato pochutinka jmenuje, zapomněli jsme na to, takže myslím, že mi ještě někdy v příštích dnech omylem na talíři přistane. Už nacvičuju přesvědčivě překvapený úsměv a "hmmm, that's reaaaaaly delicious!". Po obědě jsme chtěli vyrazit na místo, ze kterého uvidíme na celé město. Naivně jsme si mysleli, že to bude jednoduché, nicméně těch kopců je tu spousta, a najít ten nejhezčí s nejlepším výhledem jen podle intuice nemusí být úplně jednoduché. Cestou vzhůru jsme míjeli ambasády, velvyslanectví a kdo ví, co všechno a až téměř na konci, kde jsme čekali velkou slavnou Jerevanskou kaskádu jsme našli American University. No co, je to univerzita, my jsme studenti, přece nás nevyhodí. Dům to byl docela vysoký, tak jsme se vyvezli lehce starožitným výtahem do posledního patra (nebylo to podle tlačítka 10. patro, ale 6.; prý se v dobách výroby nevyplácelo tvořit výtahy na míru, tak byly číselníky univerzální. Předpokládám, že žádná budova nemohla mít víc, než 10 pater, když ve výtahu bylo jen 10 knoflíků). Z výšky bylo město trochu ušmudlané, fotky dodám později, hned, jak zjistím, jak že se mé nové HTC baví s Eee, Ale viděli jsme daleko, to bylo v plánu. Po pár minutách bloudění v místním labyrintu (není to jen tak, najít záchod, nedejbože správné schodiště) se ozvala Katčina kamarádka, místní, která se k nám později přidala. Stejně jako ostatní ženy zde, byla velice milá, malá, krásná, příjemná. Jak jsme později zjistili, fotit a natáčet je její velký koníček, takže záznamů máme téměř přehršel. Po prohlídce prezidentské rezidence jsme byli přivedeni k její univerzitě. Respektive převezeni, okusili jsme vůni místního metra. I na univerzitě se drželi místního trendu a všude, VŠUDE, při stavbě použili drahé a krásné materiály (mramor na metrovém pořádku, i v metru). Potkali jsme její spolužačku, ta nás pozvala na nějakou session místních tanců. Nadšeně jsme kývli. Původně jsme chtěli vyrazit pěšky, strhla se ovšem vydatná sněhovo-dešťová přeháňka, takže nám nezbylo než mávnout na první taxík a nechat se svézt. Taxíky jsou tady neskutečně levný transtport a zážitek, stačí jen zlehýnka zvednou prst a jakoby odnikud se zjeví auto, které je připraveno za v podstatě symbolickou cenu (přes půl města obvykle do 2E) vás odvézt, kam jen bude libo. Dojeli jsme na místo určení, někteří z nás (čti "Radu") velice natěšení na ukázku ryzího folkloru. Čekala jsem nějaké představení, ukázku, taneční hodinu, jaké známe i u nás. "Prosím tě, co že se to tady bude dít?" "Všichni budou tančit. I vy!". Výborně. Netrvalo dlouho, nevelký sál se k prasknutí naplnil. Každý příchozí se srdečně vítal se svými známými, i když jsem byla nějakou dobu jediná nehnědoočka a téměř blondýna v sále, kolega jediný Irsky vypadající, a kolegyně jediná s vlnitými vlasy, nikdo se nedíval zle, protože jsme očividně nezapadali. Obvykle si nás jen prohlédli a dál se vítali se známými. Když začala hrát hudba, tanečníci utvořili kruh, řetěz, řadu, cokoliv a najednou jakoby všem tepalo srdce ve stejném rytmu a krev pulzovala v žilách stejně rychle. U většiny tanců se účastníci drželi za ruce, buď za celou dlaň, nebo pouze za malíček. Bylo nemožné necítit, jak je tanec baví, jak u něj relaxují, jak jsou rádi, že jsou spolu, že se spolu baví a užívají si páteční večer v místnosti téměř v podzemí místnosti, (jsem tady dva dny a alespoň třetinu času trávím v podzemí, metro, zmatené podchody, snídaňová a vlastně i užitková místnost našeho prozatimního hostelu, restaurace, ...), bez čehokoliv dalšího. Jen oni, nadšení z tance a hudba. S Katkou jsme se zapojily do řetězce. I když kroky vypadaly jednoduše, byl to zase jeden z optických klamů. Jen jsme si tak poťapkávaly kolem, držely se za malíčky s ostatními a nechaly se vést davem. Když si někdo ze zkušených všiml, že nám to moc nejde, přišel k nám, kroky ukázal, případně "vysvětlil" a pak zase odhopkal na své místo. Hudba byla energická, živá a úderná, stejně jako je povaha místních. Tančili jsme a smáli jsme se, občas jsme jen postávali bokem a nasávali atmosféru. Mezi tanci organizátor do mikrofonu pronesl jakýsi teambuildingový proslov, že arménců je sice málo, ale nenechají se měnit a zůstanou, jací jsou, protože takoví jsou skvělí (tak mi to přetlumočila naše průvodkyně, jejíž jméno fakt neumím napsat, ale zní nějak jako Ljana). Když už se tančilo i venku, protože uvnitř nebylo místo, vyrazili jsme zase do města. Chtěli jsme vidět tu kaskádu, místo které jsme našli univerzitu. Ljana nás vzala do historického centra, které jsme taky předtím nenašli, ukázala nám parlament, ministerstva, operu a takové důležitosti, a nesmlouvavě nás, už unavené a bolavé, popoháněla na vysněnou kaskádu. Povím vám, byla to moc hezká podívaná (jak jsem již řekla, fotky ještě nemám, doporučuju google :) ). Už při příchodu jsme minuli desítky soch a uměleckých děl různých období a stylů, i tak překvapivě do sebe zapadajících. Vyšplhali jsme se až na ten nejvyšší schod, otočili se a lapali čelisti někde u palců na nohách. Viděli jsme celý, krásně osvícený, životem tepající a troubící Jerevan, jako na dlani. Ještě pár chvil trvalo, než byla Ljana spokojená s fotkami, které nám pořídila a šli jsme zase dolů. Možná ani nechci vědět, kolik že těch schodů vlastně bylo.
Nožky promočené, bříško hladové, doufajíc v brzký nástup do restaurace jsem následovala své spolucestovatele. Byly nám slíbeny jakési speciální místní sladkosti, ze kterých z mně neznámých důvodů zanedlouho sešlo. Byli jsme dovedeni k KFC, doteď nechápu, proč vlastně. Vzdala jsem se a objednala si jídlo tam. Vím, jdu se stydět do kouta, na cestách se cpát frenčízou, ale to byste nepochopili, jaký jsem měla hlad. A vy co mě opravdu znáte mě jistě chápete. Nechtěla jsem se hned první den představit se svou hladovou náladou. Doufám, že mě to po dobu pobytu i tak nepotká. Cestou jsme ještě našli hospodu, kde čepovali Kozel (koupíš jeden, dostaneš dva), prošli jsme ji a zamířili do Jazzve, očividně kavárny na úrovni. Nebo rádoby na úrovni. Údajně omylem nám naúčtovali víno navíc. Já, starý pacifista, jsem se do hádky nezapojovala, i když jsme byli v právu a nechala jsem průbojnější jedince, aby případ vyřešili. Byl to moc příjemný večer, ve společnosti dobrého jídla, dobrého pití a milých spolusedicích :). Kolem 11 jsme dorazili do hostelu, s téměř posvátnou úctou jsem zamířila do koupelny pro vytouženou teplou sprchu, ještě chvíli se věnovala facebooku (tam už fotky jsou, mrkni ;) ) a vyčerpaně dopadla do peřin. Naneštěstí se mi nepodařilo usnout dřív než Rudolfovi, za zvuků řezající pily jsem si vyčítala nedostatečnou připravenost a absenci špuntů do uší. Ráno jsem se vzbudila se žalostným spánkovým deficitem, bolavým tělem a odstrašujícími kruhy pod očima.No co, nepřijela jsem sem, abych byla krásná, že? Po snídani nás ještě nechali v suterénu hostelu, dodělali jsme prezentaci, kterou jsme měli mít připravenou před odjezdem :), a každou chvilku se chystáme vyrazit k přesunu do hostelu, kde budeme po zbytek pobytu. Poté jsme pozvaní k Ljaně, abychom viděli jak žije a funguje pravá arménská rodina. Těším se! V 7 hodin večer bude přivítací programová večeře, pak prý afterparty. Snad mi nebesa sešlou trochu energie, protože teď se cítím jakkoliv, jen ne na párty.
Razíme, držte nám palec :)
ještě ke včerejšímu dni - bylo to vážně moc pěkné. Odpoledne jsme odstartovali v místní restauraci. Nechali jsme si doporučit místní speciality - na wrap s jehněčím budu s blaženým úsměvem ještě dlouho vzpomínat, nicméně smažený sýr na sladko mi vyrazil dech. Chtěli jsme si napsat, jak že se tato pochutinka jmenuje, zapomněli jsme na to, takže myslím, že mi ještě někdy v příštích dnech omylem na talíři přistane. Už nacvičuju přesvědčivě překvapený úsměv a "hmmm, that's reaaaaaly delicious!". Po obědě jsme chtěli vyrazit na místo, ze kterého uvidíme na celé město. Naivně jsme si mysleli, že to bude jednoduché, nicméně těch kopců je tu spousta, a najít ten nejhezčí s nejlepším výhledem jen podle intuice nemusí být úplně jednoduché. Cestou vzhůru jsme míjeli ambasády, velvyslanectví a kdo ví, co všechno a až téměř na konci, kde jsme čekali velkou slavnou Jerevanskou kaskádu jsme našli American University. No co, je to univerzita, my jsme studenti, přece nás nevyhodí. Dům to byl docela vysoký, tak jsme se vyvezli lehce starožitným výtahem do posledního patra (nebylo to podle tlačítka 10. patro, ale 6.; prý se v dobách výroby nevyplácelo tvořit výtahy na míru, tak byly číselníky univerzální. Předpokládám, že žádná budova nemohla mít víc, než 10 pater, když ve výtahu bylo jen 10 knoflíků). Z výšky bylo město trochu ušmudlané, fotky dodám později, hned, jak zjistím, jak že se mé nové HTC baví s Eee, Ale viděli jsme daleko, to bylo v plánu. Po pár minutách bloudění v místním labyrintu (není to jen tak, najít záchod, nedejbože správné schodiště) se ozvala Katčina kamarádka, místní, která se k nám později přidala. Stejně jako ostatní ženy zde, byla velice milá, malá, krásná, příjemná. Jak jsme později zjistili, fotit a natáčet je její velký koníček, takže záznamů máme téměř přehršel. Po prohlídce prezidentské rezidence jsme byli přivedeni k její univerzitě. Respektive převezeni, okusili jsme vůni místního metra. I na univerzitě se drželi místního trendu a všude, VŠUDE, při stavbě použili drahé a krásné materiály (mramor na metrovém pořádku, i v metru). Potkali jsme její spolužačku, ta nás pozvala na nějakou session místních tanců. Nadšeně jsme kývli. Původně jsme chtěli vyrazit pěšky, strhla se ovšem vydatná sněhovo-dešťová přeháňka, takže nám nezbylo než mávnout na první taxík a nechat se svézt. Taxíky jsou tady neskutečně levný transtport a zážitek, stačí jen zlehýnka zvednou prst a jakoby odnikud se zjeví auto, které je připraveno za v podstatě symbolickou cenu (přes půl města obvykle do 2E) vás odvézt, kam jen bude libo. Dojeli jsme na místo určení, někteří z nás (čti "Radu") velice natěšení na ukázku ryzího folkloru. Čekala jsem nějaké představení, ukázku, taneční hodinu, jaké známe i u nás. "Prosím tě, co že se to tady bude dít?" "Všichni budou tančit. I vy!". Výborně. Netrvalo dlouho, nevelký sál se k prasknutí naplnil. Každý příchozí se srdečně vítal se svými známými, i když jsem byla nějakou dobu jediná nehnědoočka a téměř blondýna v sále, kolega jediný Irsky vypadající, a kolegyně jediná s vlnitými vlasy, nikdo se nedíval zle, protože jsme očividně nezapadali. Obvykle si nás jen prohlédli a dál se vítali se známými. Když začala hrát hudba, tanečníci utvořili kruh, řetěz, řadu, cokoliv a najednou jakoby všem tepalo srdce ve stejném rytmu a krev pulzovala v žilách stejně rychle. U většiny tanců se účastníci drželi za ruce, buď za celou dlaň, nebo pouze za malíček. Bylo nemožné necítit, jak je tanec baví, jak u něj relaxují, jak jsou rádi, že jsou spolu, že se spolu baví a užívají si páteční večer v místnosti téměř v podzemí místnosti, (jsem tady dva dny a alespoň třetinu času trávím v podzemí, metro, zmatené podchody, snídaňová a vlastně i užitková místnost našeho prozatimního hostelu, restaurace, ...), bez čehokoliv dalšího. Jen oni, nadšení z tance a hudba. S Katkou jsme se zapojily do řetězce. I když kroky vypadaly jednoduše, byl to zase jeden z optických klamů. Jen jsme si tak poťapkávaly kolem, držely se za malíčky s ostatními a nechaly se vést davem. Když si někdo ze zkušených všiml, že nám to moc nejde, přišel k nám, kroky ukázal, případně "vysvětlil" a pak zase odhopkal na své místo. Hudba byla energická, živá a úderná, stejně jako je povaha místních. Tančili jsme a smáli jsme se, občas jsme jen postávali bokem a nasávali atmosféru. Mezi tanci organizátor do mikrofonu pronesl jakýsi teambuildingový proslov, že arménců je sice málo, ale nenechají se měnit a zůstanou, jací jsou, protože takoví jsou skvělí (tak mi to přetlumočila naše průvodkyně, jejíž jméno fakt neumím napsat, ale zní nějak jako Ljana). Když už se tančilo i venku, protože uvnitř nebylo místo, vyrazili jsme zase do města. Chtěli jsme vidět tu kaskádu, místo které jsme našli univerzitu. Ljana nás vzala do historického centra, které jsme taky předtím nenašli, ukázala nám parlament, ministerstva, operu a takové důležitosti, a nesmlouvavě nás, už unavené a bolavé, popoháněla na vysněnou kaskádu. Povím vám, byla to moc hezká podívaná (jak jsem již řekla, fotky ještě nemám, doporučuju google :) ). Už při příchodu jsme minuli desítky soch a uměleckých děl různých období a stylů, i tak překvapivě do sebe zapadajících. Vyšplhali jsme se až na ten nejvyšší schod, otočili se a lapali čelisti někde u palců na nohách. Viděli jsme celý, krásně osvícený, životem tepající a troubící Jerevan, jako na dlani. Ještě pár chvil trvalo, než byla Ljana spokojená s fotkami, které nám pořídila a šli jsme zase dolů. Možná ani nechci vědět, kolik že těch schodů vlastně bylo.
Nožky promočené, bříško hladové, doufajíc v brzký nástup do restaurace jsem následovala své spolucestovatele. Byly nám slíbeny jakési speciální místní sladkosti, ze kterých z mně neznámých důvodů zanedlouho sešlo. Byli jsme dovedeni k KFC, doteď nechápu, proč vlastně. Vzdala jsem se a objednala si jídlo tam. Vím, jdu se stydět do kouta, na cestách se cpát frenčízou, ale to byste nepochopili, jaký jsem měla hlad. A vy co mě opravdu znáte mě jistě chápete. Nechtěla jsem se hned první den představit se svou hladovou náladou. Doufám, že mě to po dobu pobytu i tak nepotká. Cestou jsme ještě našli hospodu, kde čepovali Kozel (koupíš jeden, dostaneš dva), prošli jsme ji a zamířili do Jazzve, očividně kavárny na úrovni. Nebo rádoby na úrovni. Údajně omylem nám naúčtovali víno navíc. Já, starý pacifista, jsem se do hádky nezapojovala, i když jsme byli v právu a nechala jsem průbojnější jedince, aby případ vyřešili. Byl to moc příjemný večer, ve společnosti dobrého jídla, dobrého pití a milých spolusedicích :). Kolem 11 jsme dorazili do hostelu, s téměř posvátnou úctou jsem zamířila do koupelny pro vytouženou teplou sprchu, ještě chvíli se věnovala facebooku (tam už fotky jsou, mrkni ;) ) a vyčerpaně dopadla do peřin. Naneštěstí se mi nepodařilo usnout dřív než Rudolfovi, za zvuků řezající pily jsem si vyčítala nedostatečnou připravenost a absenci špuntů do uší. Ráno jsem se vzbudila se žalostným spánkovým deficitem, bolavým tělem a odstrašujícími kruhy pod očima.No co, nepřijela jsem sem, abych byla krásná, že? Po snídani nás ještě nechali v suterénu hostelu, dodělali jsme prezentaci, kterou jsme měli mít připravenou před odjezdem :), a každou chvilku se chystáme vyrazit k přesunu do hostelu, kde budeme po zbytek pobytu. Poté jsme pozvaní k Ljaně, abychom viděli jak žije a funguje pravá arménská rodina. Těším se! V 7 hodin večer bude přivítací programová večeře, pak prý afterparty. Snad mi nebesa sešlou trochu energie, protože teď se cítím jakkoliv, jen ne na párty.
Razíme, držte nám palec :)
Žádné komentáře:
Okomentovat