Milý deníčku, 

tak jsme se přesunuli. Je neděle, 14:31 místního času, máme za sebou dopolední program, přestávku na kávu i oběd. Zatím si z programu nijak zvlášť na zadek nesedám. Ráno jsme se tak nějak vrátili v čase, zpátky do školy. Sestavovali jsme pravidla pro pobyt. Asi je pravda, že některým je třeba některé věci říct víckrát, ale "respect eachother" (respektovat se navzájem), "only one person can talk" (mluví jen jeden), a podobné mi přišly trochu uhozené. Dále taky - recyklujeme, neplýtváme jídlem... Jsme na live sustainable programu, tady to účastníci nemají jako normální zvyk? Je jim to třeba připomínat, psát na papír a vyvěšovat na takové místo, aby to každý den viděli? No tak, jsme přeci všichni dospělí...

Tak či tak, nepopsala jsem včerejšek. Vlastně jsem se párkrát znovu narodila a to jen během asi tři čtvrtě hodiny. Podle mapy měla cesta z našeho původního hostelu sem trvat ani ne 15 minut, je to 2.5 kilometru. Nastoupili jsme do taxíku, oznámili polohu, taxikář zvedl telefon a ptal se, kde to je a jak se tam dostane. To beru, třeba je nováček. Stejně ale musel ještě párkrát zastavit a zeptat se. K jeho smůle zastavil i vedle skupinky taxikářů a sklidil nepěkný posměch :). Jak jsme zjistili, není to až takový problém otočit se v poledne, v plném provozu na čtyřproudové silnici, tady opravdu platí, že čára (ani dvojitá), není zeď. Nicméně dojeli jsme (fakt, že taxikáři jeho stařičký mercedes v kopci párkrát chcípnul, že stavěl uprostřed křižovatky a ptal se na cestu, nebudu popisovat, ještě teď je mi z té situace poněkud šoufl). Na odpoledne jsme byli pozvaní k Lianě na oběd. Opět jsme použili metro, bez větších problémů, překvapení ale bylo, když jsme ze špinavé, zaprášené, odpadky zasypané ulice vešli do jejího bytu. Kontrast nemohl být větší. Vypadalo to tam jako v paláci. Zlato, kam se podíváš. Závěsy, talíře, hrnečky, skoro i koberce, sošky ve vitríně, všechno ze zlata. Ale hlavně - ty hody, co nás tam čekaly! Pošmákli jsme si jako králové, vyzvěděli informace o místním životě, bylo to moc příjemné odpoledne. Potvrdila se má domněnka, že o čemkoliv začneš před arménci mluvit, že se ti líbí, chtějí to pro tebe sehnat. První den jsme procházeli kolem obchodu se svatebními šaty, vážně luxusními. S Kačkou jsme je obdivovaly a hned jak to Liana zmerčila, začala nám nabízet šaty šité na míru od nějaké její známé švadlenky. Stejně tak, jako tentokrát. Začali jsme se zajímat o práci její maminky. Je to manažerka kadeřnictví. A hned jsme se šli ostříhat. Rudolf dostal nový sestřih zcela zdarma, protože arménci prostě chtějí, abychom na jejich zemi vzpomínali v dobrém. Později jsme jeli nakoupit nějaké suvenýry a vrátili se na hostel, kde byla již plná sestava. Dali jsme si véču, nějaké seznamovací hry, večer menší skupinka hrála "Pravda/úkol" a šli jsme spát. No jo, ale usni, když se i pod peřinou klepeš zimou, slečna hned vedle na posteli smrká jako o život a ve vedlejší koupelně teče voda (stěny jsou opět papírové, mám na ně prostě štěstí). Ráno jsme zjistila, proč byla v našem pokoji taková zima, i když bylo zapnuté topení, zavřená okna i dveře. Ve zdi koupelny máme díru, rovnou ven, v průměru asi 10 cm. No co, poprosím o další peřinu a budu doufat, že budou má přání vyslyšena.