Milý deníčku, 

zanedbávám Tě, viď.. Já vím. Ale když já tady tak nějak vůbec nemám čas! Buď se konají workshopy, nebo párty, nebo večeře. Jinak vlastně nic. Akorát teda dnes jsme byli na výletě, a to Ti povím, byl neskutečný mazec! 

Táááákovýhle mazec! Panečku, těch věcí, co jsme viděli! To snad ani nemá smysl psát, protože ať už bych se snažila, jak bych chtěla, stejně bych to správně nepopsala. Alespoň tedy stručně...

Byli jsme v jednom z nejstarších a nejuctívanějších klášterů v Arménii, kde byl dvacet let vězněn velice důležitý pán a to proto, že zde šířil křesťanství. V té kobce jsme se byli taky podívat, odtud mají ale fotky snad jen Španělky. Zvenčí to vypadá takhle: 

V povzdálí Ararat, ta slavná Arménská hora, co není v Arménii, ale v sousedním Turecku. Prošli jsme si klášter, jeden absolutně rozkošný kluk z Moldávie má fotku mě a pána, který se o klášter stará. Snad se ke mně fotka brzy dostane, takový knír nemá ani Mr. Pringles. Pokračovali jsme do nefalšované horské vesnice, kde nás na oběd hostili místní obyvatelé. Seskupili jsme se společně s Gruzijci a vyrazili směrem k přírodním hnojivem "vonícímu" domečku. Z jídla jsme byli trochu nervózní, dokonce Grigor, náš hlavní organizátor, přiznal, že sýr, který je společně s místním specifickým chlebem servírovaný úplně ke všemu, bude patrně nejchutnější chod oběda. Měl asi trochu pravdu, ale jen ti nejnezdvořilejší z nás oběd nedojedli, paní hostitelku, docela velikou paní, jsme tak nějak opravdu nechtěli urazit. Pokračovali jsme se mrknout na novější klášter, Noravank. Cestou mi div nevypadly oči z důlků. Arménie je bohatá na jeden kámen, ze kterého staví úplně všechno, má červenou barvu a jehož jméno jsem zapomněla (stejně tak jako všechny ostatní pojmy a názvy a cizí fráze. zapsala jsem si ale frázi, nebo větu v gruzijštině. Amatérský fonetický přepis je chodamerememakvs, a v překladu to znamená nebo jako "jo, to mám". Gorgian group totiž diskutoval před odchodem do města o množství financí, které mají s sebou a tahle patlatilka tam padla. Dalších 20 minut mě učili, jak to správně říct, 5 minut jsem to pobaveně opakovala pořád dokola, po dalších 5 minutách jsem to zapomněla). No přesně tenhle kámen tam byl všude. Projížděli jsme jednoduše zářivě rudým kaňonem, ze kterého se jednoduše tajil dech. A z toho, co jsme viděli, když jsme dojeli, tak taky.

No jo, ale to jsou všechno tak nějak kraviny. Chtěla jsem jen stručně popsat, jak to tady všechno leží a běží, protože jsem se dneska kousla a nešla do města (došly mi peníze), nicméně, než jsem se dostala až sem, je na moje notebooku zase 21:30, což tady znamená 0:30. No a to pak máš ráno vstát a celý den vstřebávat informace. Ale zpět k tématu: angličtina účastníků se dělí na perfektní a poruštělou, voda ve sprše obvykle na studenou a studenější, pouze pokud jsou hvězdy bezbolestné hygieně nakloněny, tak i méně studenou, účastníci jsou milí a milejší, nekomunikativní nebo neskutečně usměvaví a akční, jídlo dobré a lepší (ten sýr s chleba mi bude vážně, vážně chybět), workshopy nudné, nebo ty, co dělá český tým, tedy zábavné a poučné :P, dny na dlouhé a delší, a přitom jsou stejně vždycky tak rychle pryč. Nerozumím tomu. Ani jsem se nestihla ani rozkoukat a už jsem za půlkou. Odehrává se mi v hlavě vnitřní boj, jestli se těším domů, na normálně tekoucí vodu bez občasných překvapení, nebo chci zůstat ještě dýl tady. Jsou tady vážně všichni moc milí. Moldávie a Gruzie mi nepřestává vyráže dech svým sametovým chováním vůči komukoliv. Španělé a Italové jsou nezastavitelní, Turci k zulíbání roztomilí a pozorní (jeden z nich je bezpochyby gej, nejjemnější, nejcitlivější, nepozornější a všechna jiný různá nej, která jsem kdy viděla), Arménci zapálení a působivě vzdělaní. Povaha a nátura hlavně východnějších národů mě jednoduše fascinuje, jejich hrdost k vlastní identitě, odvaha, galantnost mužů a krása žen, jejich všudypřítomná dobrá nálada, chuť kohokoliv jakkoliv kdykoliv donutit, aby se alespoň trochu usmál a měl hezčí den, neúnavně vysvětlovat jakoukoliv hloupost, na kterou se zeptáte, vyslechnout si každý názor, postřeh, cokoliv, jak přiběhnou a chtějí vás obejmou, pokud vypadáte smutně nebo unaveně... Jsem upřímně okouzlena. O povaze lidí, z těchto zemí, jsem slyšela už nepočítaně, ale něco takového jsem jednoduše nečekala, nemluvě o tom, že bych si snad myslela, že je to vůbec možné. Jsou prostě skvělí, je radost s nimi trávit čas. Brouček zvaný "idea se stopovacím výletem někam sem a ještě dál" mi do mozkové kůry hlodá silné chodbičky :). 

Ještě teda přihodím pár fotek a půjdu si lehnout. Mám toho tolik co sdílet! Ale ten pravý souhrn se asi stane až v letadle domů (než se tam ale dostanu, to bude ještě veselé :))

Anička, náš vedoucí týmu :)

Tiko, Gruzijka, která se mě jednou jen tak mezi řečí zeptala, jestli si mě může vyfotit, protože se jí moc líbí můj obličej

Já, šťastná a spokojená!

No tak a tady jsme všichni, jeden kouzelnější než druhá :)

Který expert fotil tohle, to by mě zajímalo, nicméně jsme to my, na schodech do druhého patra novodobějšího kláštera, Noravank

No a zde ještě retardíček od kláštera :) až když jsem doskočila, všimla jsem si, jak hluboký je sráz za mnou. Občas mám víc štěstí, než rozumu. 

Na konci týdne seskupím všechny fotky českého týmu a v letadle sepíšu všechno, co je třeba nezapomenout.

Ale mám-li být upřímná, trošičku se domů těším (maminko, uděláš špenát? :) ).