Deníčku,

Tak jsem se šla klasicky znovu projít. Tentokrát kousek dál. Hned chvíli po tom, co jsem nahrála poslední zápis. Užívala jsem si ticho, vůni dřeva a cvrlikání potůčku. Šla jsem už dobrou půl hodinu, jediné, co jsem slyšela, byl les. Hned za vedlejším kopcem jsem našla další jezero, jaké překvapení!, s další chatovou/domovou osadou. Skoro stejně rozkošné, jako to naše. Šla jsem ještě kousek dál, když mě vyrušily těžké kroky hned kousek ode mě. Až mi skoro louplo za krkem, jak rychle jsem se otočila. Kolem po pěšině kulhal starý, shrbený, bělavý děda, asi si něco nesl do nejspíš ještě staršího auta, které stálo opodál. Hrklo ve mně, pravda, docela slušně, ale pokračovala jsem dál. Do dalšího kopce, rušili mě snad jen komáři, kteří se cestou rozhodli, že mě snědí zaživa. Musela jsem vypadat vážně vtipně, jak jsem se celou dobu zoufale a marně snažila odehnat alespoň část té krvežíznivé smečky, divoce jsem máchala rukama kolem sebe a s každým krokem otírala nohu o nohu, a přesto to bylo marné a mám tak polovinu běžného krevního obsahu a nevím, jestli mě celé tělo víc bolí z toho boje s nimi, než z ran, které jsem utržila jak kousanci, tak vlastními údery.

Šla jsem ještě dál, za další kopec do dalšího lesa. Za některou z mnoha dlouhých zatáček se mi začala rýsovat jakási farma. Vlastně docela velký komplex, jak jsem se blížila, komplex se zvětšoval a taky se mi začaly vrývat do nosu těžko zařaditelné pachy. Zařadila bych to někam mezi hnůj a kvásek nebo takovou tu srajdu, jejíž jméno si opět nepamatuju, která se později pálením mění v domácí pálenku. Bylo mi trochu divné, že v tak velkém komplexu (na místní poměry opravdu větším než bývá zvykem) nikoho nevidím ani neslyším. Mou bujnou fantazii začaly zaplavovat vzpomínky na všechny filmy, které jsem nikdy neměla vidět, všechny hororové příběhy z hor v opuštěných lesích. Ani zběsilým třesením jsem tu myšlenku z hlavy tak úplně nedostala a vlastně jsem i částečně pobavila sama sebe, jak můžu být tak dětinská. Už byly ty strachy skoro pryč, jen jsem otočila hlavu druhým směrem, jestli třeba na druhé straně cesty taky něco není, a tentokrát jsem se lekla tak, až jsem skoro nadskočila. Ten komplex totiž nebyl tak úplně opuštěný. Šoural se tam ještě starší, shrbenější, bělavější a podstatně děsivější děda, velice pomalu a rozvážně lezl do traktoru. Ještě jsem trochu přidala do kroku, že si v žabkách rozdírám meziprstí na nohou mi bylo trochu fuk a popoběhla jsem o něco dál. Z povzdálí bylo slyšet, jak děda traktor startuje.

Ještě o kus dál byla mýtina, veliké pole s ječmenem a ještě čímsi, o několik desítek metrů dál začínal další les, o dost tmavší a zlověstnější. Otočila jsem se na patě a vydala se směrem domů, přeci jen už to byla nějaká chvíle a nějaká ta vzdálenost, ještě jsem se chtěla najíst (na tom čerstvém vzduchu tady mám nějak pořád hlad). Dostala jsem se zpátky k tomu komplexu. Ač mi to už teď přijde vtipné, v tom lese jsem se nesmála. Ten starý, vážně stařičký děda šel po cestě přede mnou. Byl shrbený tak, že mu při pohledu zezadu nešla vidět hlava, šel houpavým, kulhavým, pomalým krokem, ruce měl za zády spojené a nesl motorovou pilu. Jo. Motorovou pilu :D. okamžitě se mi vybavil díl Majora Zemana, no a který asi – samozřejmě Studna. Snad jediný, který jsem kdy viděla celý a ten, co mě děsil už tak dlouho, a tak dlouho jsem kvůli němu měla noční můry. Jenže tentokrát se tomu šílenému dědovi v ruce nehoupala sekyra, ale motorová pila a ještě k tomu mu nešla vidět hlava. Říkám si, ježiš, nebuď blbá, dojdi za ním a pomož mu, chudák starouš, tak se tady vleče a ty vymýšlíš kraviny. Když už jsem se rozešla, že mu teda pomůžu, pilu položil do trávy vedle cesty, opřel se dlaněmi o kolena a zhluboka oddechoval. I když jsem postupovala velice pomalu, věděla jsem, že ho prostě musím minout a přímo běžet mi bylo trochu stydno. Tak jsem nenápadným ale velice svižným krokem vyrazila kupředu a modlila se, ať nevypadá v obličeji tak strašidelně, jak by mohl. Už jsem byla skoro vedle, doufaje v ne nejhorší, jak byl v předklonu, otočil na mě hlavu a podíval se na mě škvírou mezi hubenou rukou a hrudním košem. Obličej mě zjizvený kdečím, zkřivený časem a zkušenostmi, skoro už ani nepřipomínal obličej. Takový profesor Moody. Zkřivil ho ještě víc, když se nejspíš pokusil o úsměv mým směrem. Tehdy už jsem měla v hlavě úplně všechnu krev, děsivější výraz jsem snad nikdy neviděla. Vypravila jsem jen tiché, sípavé „Hey“ (i když jsem chtěla říct „moi“, finsky ahoj, aby myslel, že jsem jako zdejší a ne cizák), vrátilo se mi hrubým, pošramoceně skřípavým hlasem „Hey!“, otočil hlavu zpět ke kotníkům. To už jsem byla dávno o dost dál. Před očima nejen že se mi promítl celý život, jak to tak někdy bývá, ale taky jsem viděla titulky novin za dvacet let „finská policie našla úschovnu mrtvol ve finských lesích, nedaleko Juupajoki, mezi nimi i tehdy dvacetiletou českou studentku, všechny rozřezané pravděpodobně motorovou pilou a pro lepší uchovávání zalité domácí pálenkou“. Ob chvíli (čti co pět kroků) jsem se otáčela, abych se ujistila, že se strejda neproměnil v usain bolt rychlou obludu a že neskapu někde v tomhle borovicovém lesíku. Došla jsem úspěšně domů, práskla sebou do křesla u televize, se Sofií ještě chvíli koukala na Sex ve městě, co zrovna hráli (zajímalo by mě, jestli tomu rozumí, když mi například zatím zvládá odpovídat jen jednoslovně „yes“ nebo „no“, když mám štěstí tak „I don’t know“), šla do sprchy a teď už jen tak nějak doufám, že se mě ten Studňák nebude ve snech strašit. Řekneš si, jejda, ta nadělá, potká v lese dědu a oheň na střeše, ale ty, jenž se mi nyní směješ, představ si sám sebe na mém místě, s mou fantazií, obrazovou pamětí hlavně na to, co si nemáš pamatovat, ještě s vědomím, že každá finská věta zní trochu jako „proklínám celou tvou rodinu do 10. kolena , nechť jste bradavicemi a vředy zasypání!“

Uf, tímhle směrem už fakt na procházku nepůjdu.

No co, alespoň je to žůžo dobrodrůžo!