Milý deníčku,

Tak tohle bude asi sranda :D.

Cesta proběhla v pořádku a bez komplikací. Paní, se kterou jsem si povídala při odbavování jsem potkala po příletu znovu.

„jaký byl let?“

„skvělý, celou cestu jsem spala, takže mi přijde, jako bych ani neopustila střední Evropu.“

„to jsem ráda, taky jsem spala. Takže ty budeš au-pair? Máš ještě nějaké kamarádky, které by chtěly být au-pair?“

„to nevím, zkusím se zeptat“

„s manželem jednu hledáme, dám ti na sebe kontakt, kdyby se někdo našel, ozvi se J“

„supr, kdyby se mi nelíbilo u mé nové rodiny, ozvu se i sama!“

„výborně, tak domluveno! Užij si Finsko!“

Byla vážně sympatická, jsem ráda, že na ni mám mail. Pokud by mě tato pustina přestala bavit, mám kam utéct (ale zapomněla jsem, kde bydlí, dost možná ještě ve větší pustině J, ale prý pracuje z domu a byla to fakt sympaťačka, měla dva malé rozkošné sviště). Zatím jsem tedy poněkud v rozpacích, ale pořád tak nějak spíš příjemně. Tak čistý vzduch jsem snad ještě nezažila. Krátce po příjezdu jsem dokonce přestala kašlat.

Hned po příchodu do haly jsem našla Lariho, který mě přišel vyzvednout. Jako ve filmech, čekal ve frontě lidí s cedulkou s mým jménem. Zdá se být dost v pohodě, sympaťák, celou cestu jsme proklábosili, což byly asi 4 hodiny.  Procestoval Nový Zéland i Austrálii, půl roku byl v Californii, pak na vojně (ve Finsku je to pro každého minimálně na půl roku povinné), teď se chystá studovat medicínu, pro Jouniho pracuje už několikáté léto za sebou. Spoustu věcí, které řekl, mě překvapilo a pobavilo (na vině je ale pouze má nepřipravenost a naivita). Náhodný příklad:

„koukala jsem se na street view na googlu, bude to asi fakt vesnice, všimla jsem si, že tam není ani pouliční osvětlení.“

„není, ale teď ho stejně nebudeš potřebovat, momentálně tady bývá tma jen hodinu denně.“

„cože? To je tak moc na severu, že je tady polární den a noc?“

„jo, je to asi dva týdny, co byl nejdelší den, takže teď se bude pomalu zkracovat. Ale zrovna teď se stmívá kolem 2 ranní a kolem 3 se zase rozednívá.“

Přijela jsem dost informačně nepřipravená.

„je pravda, že ve finsku je víc saun než obyvatel?“

Upřímně se zasmál.

„jestli přesně takhle, to nevím, ale je to dost možné. Naše rodina má 3 a jsme čtyřčlenná rodina. Jouni má 2 a žijí jen oni se Sofií“ (K Jounimu se ještě dostanu..)

„proč potřebujete 3 sauny? Proč má Jouni 2?“

„máme chatu, tam jsou dvě a doma máme jednu.“

„proč potřebujete 3 sauny? Fungují i teď?“

„jo, fungují celý rok“

„jako i teď?“ (bylo 29°C ve stínu)

„jo, i teď, finové saunují každý den alespoň 3x“

„v takovém teple? Proboha proč?“

„no, je to osvěžující, ne?“

„nepotřebuješ saunu, stačí, když sedneš do auta.. a stejně, co je na tom osvěžujícího? Ten skok do vody, ale na to přece nepotřebuješ saunu, abys pak mohl do vody.“

„to ti asi nevysvětlím, je to takový finský paradox, každá země má své paradoxy, ne?“

To mě fakt pobavilo. A fakt, když jsem dojela do svého nového domova, fakt tady mají dvě sauny. Vlastně nemají normální koupelnu, ale sprchu, co čouhá ze zdi, coby sprcha hned vedle jedné ze saun, záchod, hned naproti pelechu psa, na zahradě další saunu s dalším šlauchem trčícím ze zdi.

„Tak tohle bude tvůj pokoj. Normálně tady bydlí Sofia, ale teď tady budeš ty.“

Pokud mi ještě někdy někdo řekne, že jsem bordelář, vážně se naštvu. Takový chaos nebyl ani u rodiny ve Francii. Udělala jsem jen několik málo kroků bosky po podlaze a celá chodidla jsem měla pokrytá čímsi, čemu se už ani nedá říkat prach. Vážně tady nějaký úklid zoufale potřebují. Nikdy bych si nemyslela, že bych mohla zachránit nějakou domácnost od nepořádku, ale tady vážně není co zkazit.

Co se rodiny týče, má ověřená označení Velký, Malá, se tady moc nedá použít. Otec, Jouni, je asi o dvě hlavy menší než já, takže přezdívku „Velký“ si fakt nezaslouží. Ale sestřina terminologie by se hodila spíš, Starý, i když na fotce tak nevypadá, je mu už 47 let (pokud jsem se v autě nepřeslechla a Lari neříkal 57, což by bylo klidně možné). Malá, Sofia, už ani není moc malá. Je vlastně už dost velká. Vypadá dost vyděšeně a zmateně, Lari ale říkal, že je to normální, že ještě loni s ním vůbec nemluvila, že se před cizími lidmi stydí, takže budu muset pár dní vydržet, než bude v pohodě. Terminologie tedy padá, ale jmen není moc, takže se snad, drahý deníčku, neztratíš, když budu používat jejich pravá jména (jen tedy psa nepojmenuju, jeho jméno jsem nebyla schopná ani zopakovat, začínalo nějak na Os – dál něco jako esplebešmöltenmeketen -, tomu budu říkat asi Tlusťoch, je to fakt tučný hnědý labrador, zato šíleně nadšený a přátelský). No a teď k tomu, kde mají maminku…

„co se stalo s Jouniho ženou, pokud se můžu zeptat?“

„samozřejmě, není to tajemství. Před rokem a půl se byli potápět v -místoprozemijejížjménosiužnepamatujualebylotodalekoavteplychkrajinach-. Všichni tři, Jouni, Sofia a Mario, tak se jmenovala, byli pod vodou. Sofia se potřebovala vynořit, protože ji bolely uši z toho tlaku. Jouni se tedy vynořil s ní a Mario už se nevynořila. Nikdo neví, co se stalo, možná nějaké vnitřní zranění, možná ne. Prostě se to neví. Zůstala tam. Hledali ji, ale než jí našli, už jí nepomohli. Ale Jouni už se z toho docela dostal, je životem dost ostřílený i tak, prostě ví, že musí jít dál. Jen Sofii to ještě asi bude chvilku trvat, byla hodně malá.“

Další pecka hned chvíli po příjezdu.

Okolí je ale nádherné. Vlastně je to jeden nádherný les J. Hned u zahrady je obrovské, průzračné jezero, kde se Sofia koupe už od té doby, co jsem přijela. Já jsem dostala instrukce „You relax now!“, takže zápiskuju. Zatím se na všechno dívám dost pozitivně, tohle by mohla být skvělá příležitost k vnitřní očistě. Ale nejspíš úplně absolutní očistě, tady se fakt kromě sportu asi nebude dát dělat vůbec nic. Mám Sofii hodinu denně učit anglicky, Jouni prý by se taky ještě učil (a ten to teda potřebuje mnohem víc). Ale zatím se mnou teda ani jeden moc nemluví, i když Jouni by asi chtěl, ale s omezenou slovní zásobou obohacenou o citoslovce a posunky to jde ale dost stěží. I když je pravda, že jsem tady teprve 2 hodiny, s Larim jsem si pokecala výborně, ale ten tady bude asi jen pracovat. Snad se Sofie rozmluví, 2 měsíce skoro mlčet bych asi nevydržela.

Dnes mi nefunguje wi-fi, prý ji ale zítra opraví. Pokud ne, byl by to asi vážně sekec mazec. Internet tady teda je, ale jen na Jouniho notebooku, má tam jen takovou tu zástrčku na wi-fi. Jen se modlím, aby to bylo dost pro alespoň jeden skype hovor denně.

Zítra prý mají přijet nějací jejich kamarádi a všichni máme jet do blízkého většího města, Tampere, do zábavního parku, prý tady snad i mají zůstat přes noc. Tak třeba to bude fajn, jsem zvědavá.

S dárky jsem se taky trefila jen v případě Sofie. Jounimu jsem předala láhev Becherovky a svou fingličtinou mi sdělil, že už 15 let nepije, přidal ji do sbírky ostatních neotevřených lahví, které měl na polici v pracovně (kdyby ji tam nedal před mýma očima, asi bych si té police ani nevšimla, stejně jako bych si nevšimla pracovního stolu a počítače a židle a asi i spousty dalších věcí, které jsem patrně přehlédla, při prvním pohledu na „kancelář“ se mi vybavila komnata nejvyšší potřeby. Bavím se představou, jaký infarkt by čekal ty, kteří skládají věci do komínků a řadí podle abecedy, ještě že jsem takový flegmatik (ale ta podlaha je fakt děs, to si představte, co to musí být, když ani mě to nenechá chladnou).

Je už tři čtvrtě na 10 a venku je jako u nás v 6 odpoledne.

Skvělá zpráva ale je, že celou finskou fonetiku jsem zvládla za 20 minut cestou autem. Snad i mluvená verze půjde takhle snadno!

Byla jsem se kousek projít. Jsou tady i sousedi! Viděla jsem je jen z dálky, ale jsou tam! Z té přírody přechází zrak… a plíce!

Je tu zvláštní ticho. Jen někde na poličce tiká budík. Nevím kde, pokoj, ve kterém jsem, se dost podobá popisu pracovny, jen je trochu větší, takže jde zřetelně vidět skříň i postel. A taky velká skříň, která je dost podobná těm, které jsme měli u Trosek ve Zlíně. Je asi ze stejné edice, jen je zelená. Má taková ta kovaná madélka, tři šuplíky vedle sebe a pak tři velké pod sebou. Jo, je to tatáž, jen v trochu jiném tvaru. Toho jsem si neměla všimnout, na Zlín teď nechci myslet.

Drahý deníčku, půjdu si dát sprchu a lehnout si. Ač se to nezdá, byl to náročný den. Tak uvidíme, jaký bude zítřek. Dobrou noc.