Milý deníčku,

co si budem povídat, docela slušně se mi to tady vybarvuje...

Dnes měla Sofie narozeniny. Na přání jsem jí udělala na oběd palačinky. Ani jsem sama nečekala, že se mi tak povedou :). K tomu jsem udělala domácí jam z jablka, banánu a spousty jahod a tím jsem teda ohromila sama sebe, že takové věci umím! Bylo to výborné (samochvála smrdí, ale kdybys to jedl, tak bys mi to jistojistě odpustil!) a mělo to úspěch. Od včerejška se v lednici chladil dort, který jsem taky dělala já. A panečku, jsem to ale třída! Mrkni sám: 

Čtyři patra, jahodová náplň, bábovkovo-piškotové těsto, vanilková poleva a jahody na dozdobení. Tady nemá smysl se šetřit, jsem prostě hvězda!! A taky měl úspěch :). 

Nalevo sedí Vitto, Sofiin bratranec, vpravo Sofie. Zdá se ti, že vypadá trochu divně? Tak to se ti nezdá.. Čím méně se přede mnou stydí, tím je zvláštnější. Že běhá kolem a paže ji plandají kolem těla jako šimpanzi už jsem si zvykla. Že koulí oči, kdykoliv cokoliv říká, taky nějak snesu. Že mlaská, přes to se nepřenesu nikdy, ať už mlaská kdokoliv, to byl mělo být řazeno ke zločinům proti lidskosti, na druhou stranu mlaská vlastně kdekdo, tady je problém spíš na mojí straně, že kdykoliv kohokoliv vidím a slyším jíst s otevřenou pusou, otevírá se mi kudla v kapse a dávivý reflex se mi hlásí o slovo. Že slintá, když mluví a ještě u toho na mě ty sliny prská, to bych jí taky časem prominula. Že mě už skoro ani nenechá jít na záchod, je sice dost nepříjemné, ale beru to tak, že si na mě zvyká, což je fajn, ona se tady přeci jen musí taky dost nudit. Ale dnes mě trochu vyděsila. Už jsem seděla u sebe v pokoji (kam teď chodí znepokojivě často), zrovna jsem skypovala se svým Sluncem za velkou louží, ona začala skákat kolem okna šimpanzím stylem se slovy 

"car! car!" 

odpověděla jsem jí "tak co, tak tam je auto!"

"scary people! scary people!"

"proč jsou strašidelní?"

"chtějí mě sníst!"

"jevany, nikdo tě nechce sníst.."

"chtějí mě sníst!"

rozběhla se, skočila ke mně na postel a čelo mi zarazila do paže.

No co, možná jen trochu úlet.

Dneska jsem jí třikrát musela říct, ať jde do sprchy a umyje si vlasy. Když jsem se vrátila ze své procházky (kterou budu komentovat níže), vlasy měla pořád neumyté. 

"něco jsi mi slíbila"

"nene, nic jsem ti neslíbila"

"ano, slíbila jsi, že si umyješ vlasy"

"byla jsem na počítači a pak jsem na to zapomněla"

"jsem na tebe naštvaná, slíbila jsi mi to"

"nene, 'same same' (jedna z univerzální odpovědí, = 'stejně stejně', odpovídá tím vlastně na cokoliv, že je něco jedno, že něčemu nerozumí, vlastně cokoliv), půjdu zítra"

"ne, slíbila jsi mi to, běž teď"

a to mi odpoledne ještě tak půl hodiny trvalo, než jsem ji přesvědčila, že to je nutné, i když se každý den koupe v jezeře. Ona sama sebe asi necítí. Špatně se mi to říká, ale když přišla blíž, už to bylo fakt docela náročné..

Podezírám ji taky, že si nemyje zuby, protože když mluví z malé vzdálenosti, je to taky docela odvaha a zkouška odhodlání vydržet poslouchat a neškaredit se. Dnes ráno i večer jsem ji tam musela poslat, nenapadlo mě, že to dvanáctileté děti ještě nedělají automaticky.

Je to takový trochu Glum. Ve své podstatě je hrozně hodná, jen se trochu jinak vyjadřuje a projevuje (je třeba ale dodat, že její hlas je opravdu podezřele podobný tomu, když Glum říkal "my precious!" "můj milášek!"). Občas, když chce něco hodně zdůraznit, podobá se její řeč jazyku skurut-hai. Pokud by si někdo nemohla vybavit ->

To jsem si úplně jistá, že dělá schválně, ale když jsem to slyšela poprvé, lehce to se mnou trhlo.

Ale vlastně ji mám ráda. Pokud mi teda nebude dál narušovat osobní prostor a soukromí. Takový malý, občas milý, osobní skřetík :)

Odpoledne se mi ale srdce ustrnulo. Seděli jsme i s jejím bratrancem na zahradě a koupali se. Z ničeho nic si sedla a začala plakat. Nechtěla s námi mluvit, ani se mnou, ani s ním, nic nezabíralo. Určitě jí je pořád smutno, ani nevím, které její narozeniny bez mamky to jsou. Lari mi říkal, že ji měla vždycky raději. Chudák malá. Tak jsem je oba vyvětrala ověřenou hrou na předvádění zvířat. Nejsem si úplně jistá, jestli to pochopili, jejich kočka připomínala spíš žábu, ale smáli se, to bylo hlavní. Pak jsme ještě nabarvili pár papírových vlaštovek, další hodinu jim vydrželo praskání bublinek z bublifuku. Jsem ráda, že mě tehdy osvítilo a vzala jsem ho taky. Navíc říkala, že na její narozeniny možná, ale jenom možná a opravdu možná, přijde jedna kamarádka. Nepřišel nikdo, jen její dědeček, toho skoro ani nepozdravila, jen si vzala dárek. Její teta, ta jí myslím nepřinesla nic, jen přivezla a vyzvedla Vitta. Od Jouniho dostala nafukovací lehátko s mumínkem, nafukovacího delfína a plážový tenis, to bylo fajn, bylo vidět, že má radost. Jinak si jí ale celý den moc nevšímal, možná taky proto jí bylo smutno. Závody letadel ale situaci zachránily. 

Na dnešní procházce jsem se vydala do tři kilometry vzdálené vesničky Lyly hledat nejbližší bar, který tam prý je. Po necelé hodině chůze jsem ho našla, bohužel hodinu a půl po zavírací době :). A centrum vesničk

vnitřek nejspíš autobusové zastávky, přehled musí být!

informační tabule u vlakové zastávky

a taková nádhera je to tady všude. jen mě mrzí, že na fotce to není ani trochu tak barevné a voňavé, jako doopravdy

raději jsem tu otevírací dobu taky vyfotila :)

tohle teda nevím, co je, ale bylo to tam vedle. bar to naštěstí není, možná nějaká místní jídelna, i z venčí dostatečně děsivá

naše jezero, jen z druhé strany 

a tady je! můj nejbližší bar! doufám, že někdy skončím tak brzy, abych tam vůbec před zavíračkou došla :D

autobusová zastávka. bohužel je to takhle přeházené, ale na tomhle malém bobiku noťasu se to strašně špatně šteluje :(

patrně obchod s elektrem? :) 

pak jsem se ještě na chvíli zastavila u našeho jezera, ale z druhé strany. nad tím si nemůžeš nepovzdechnout, to je prostě něco nádherného

není to nádhera? :)

A tak jsem si tak šla, pomalu lesem, kolem polí, jezer, roztomilých domů, užívala jsem si tu svobodu, že si můžu na cestě zpívat z plných plic a jistojistě mě nikdo neuslyší (i když zpívám teda i u vaření, takže to zas není takové terno). Do plic jsem pumpovala vůni borovic a páleného dřeva (ty sauny...), už mě i nechalo chladnout, že mě celou cestu vytrvale doprovázela jakási moucha a nedala se odehnat. Asi tady ani hmyz nějak nemá moc do čeho píchnout :). Až pak jsem se najednou opravdu zhluboka nadechla, postavila jsem se na špičky a řádně vydechla směrem nahoru, společně s dlaněmi namířenými k oblakům. Došlo mi, že k tomu, aby se jeden cítil dobře ve své kůži i hlavě, potřebuje jen své vlastní čisté myšlenky. Nic víc, nic míň. A že na takovéhle meditování mám ještě spoustu dlouhých světlých dní. A že je mi tady skvěle!

Zatím pa, deníčku :)