Milý deníčku,

zápis dalšího dne je psán s malým zpožděním, tedy následující den večer. Ovšem doufám, že i tak zvládnu zachytit všechno, co se mi přihodilo :). Včerejšek začal dosti stereotypně, nejdřív jsem si opět musela uvědomit, kde že jsem se to vlastně probudila (ne že bych se budila pokaždé na jiném místě, jen vždycky, když otevřu oči, čekám kousek nad hlavou svou hráškově zelenou stěnu a místo toho vždy vidím část  sprchového koutu, na jehož vizuální oddělení paravan již nedosáhne, případně hlučící ledničku s kresbami Malé, které ani  nebyly pro mě), pak mi zlepšil den kytarista jedné kapely (té, co ještě neumí moc hrát, ale členové jsou zaručeně nejkrásnější široko daleko :)))) telefonickým hovorem na skypu. Škoda, že jsme si rozuměli jen každé 5. slovo. Dopoledne bylo klidné a bez práce, šla jsem vyvenčit Zanedbaného. Našla jsem lesík, velké fotbalové hřiště a jakési jezírko, které je i na propagačních materiálech tohoto města, nicméně jeho význam či jedinečnost mi zatím unikají. Po návratu jsem zjistila, že maso, které mi Velká koupila na obědy už je asi tři dny po záruční lhůtě, navíc, že nabylo zelené barvy. Takže k obědu nebyl steak, ale jakási bramborová mražená věc. Ale proč ne...

O půl 5 jsem vyzvedla malé, následovalo poklidné odpoledne na zahradě. Další vztekavý výbuch u houpačky jsem již zahnala dřív, než stačil nabrat plných obrátek. Pardon, ale houpat 7 a 11-leté děti, to je trochu masakr (vysvětlila jsem jim, že je můžu houpat, ale že jen malé děti se neumí houpat samy, tím pádem je budu houpat jako malé děti.. až takhle moc jsem dobrá!). Zvládli jsme také transport do pyžam, i když tentokrát s trochu větším mrmláním.

Zeptala jsem se Velké, jestli je bezpečné přijmout pozvání do baru od cizích lidí. Řekla, že by nešla, ale že záleží na mě. Je ustrašená :). Vyrazila jsem o hodinu a půl později s tím, že bar Le Friendly najdu sama a okouknu ho. Nepovedlo se. Zapadla jsem do baru a otázky jsem nestačila ani registrovat. Byl to vážně zajímavý a milý večer, všichni tak nějak ví, že víc slečen au-pair už tady není, takže jsem rarita, navíc, v tom klubu byla jen jedna další žena a ta byla slušně pod obraz, takže jsem byla jaksi středem pozornosti (to bylo chvíli zdrojem mých obav, naštěstí jsem brzy zjistila, že zdejší muži nejsou ani v opilosti tak nechutní a nechovají se nevhodně, jako někteří muži u nás). Postupně jsem se se všemi seznámila a zanedlouho jsem se v baru cítila jako doma :). Název o něčem vypovídá. Pro představu

https://maps.google.fr/maps?q=Le+Friendly,+Hennebont&hl=cs&ll=47.803564,-3.279129&spn=0.000014,0.010568&sll=47.803745,-3.279218&layer=c&cid=9377602848593932369&cbp=13,4.13,,1,4.94&panoid=XNbfKsf9boauiSIfyMQQUQ&hq=Le+Friendly,+Hennebont&t=f&z=17&cbll=47.803597,-3.279249

odpovídala jsem nadšeně na všechny otázky, pustila jsem jim Káju Gotta (docela nepopsatelný pocit, když stojíte na ulici tak daleko od domova a slyšíte něco, na co tak rádi tančíte ve sladké domovině :), později B-Complexe, protože jak mi později došlo, většina přítomných byli fanoušci spíše elektronické hudby (mladý, lehce potrefený muž, si dokonce vzal název "kapely" napsaný na lístečku) po 11. hodině jsem si řekla, že už by asi bylo lepší jít domů, pomalu jsem odcházela, všichni ještě přiběhli, bissous, a číšník mi přinesl knihu, že prý je to pro mě dárek. Je to Albert Camus - L'étranger (ve francouzštině, samozřejmě). Nikdo z přítomných nepochopil, proč mám z "obyčejné knížky" takovou radost. Ale Camus, v originále, ještě jako dárek.. Tomu říkám suvenýr, hergot!!!!!



Dnes ráno jsem vstala celkem brzy, opět jsem byla potěšena skype hovorem z domova. Po obědě (polívce z krabičky) jsem šla za malýma, později jsme šli s Malou do parku a ke koním.

o tech šutrech mluvila celou cestu, tak jsem čekala aspoň andršpách, po příchodu na místo jsem zjistila, že to jsou opravdu jen šutry, nejspíš velice oblíbené

Největší a nejkrásnější z koní, Flaubert (nebo možná jinak), nejobrovštější kůň, jakého jsem kdy viděla (v kohoutku ještě podstatně větší, než já)

pár dalších pupíků, jména už jsem zapomněla.

s Malou cestou domů :) umíme být krásné a roztomilé! aby bylo jasno, u mě o tom není pochyb, jen si nejsem jistá, jestli jsem ji tady příliš nepomluvila

Po příchodu domů jsme s Malou šly na zahradu. Chvilku jsme se společně vztekaly u houpaček (ona, protože ji nechci houpat, já, protože jsem si myslela, že se brzy přijdu o rozum), později jsme hrály Cache-Cache, jednoduše shovku :). Později Malá jezdila na kole. Prý ještě neumí jezdit bez přídavných koleček (není na to už taky trochu velká? kdy jsem se naučila jezdit na kole bez koleček já? kdy se to naučí normální dítě?). Tak či tak, dnes si získala plusové body. Dlouho dlouho padala a nešlo jí to, sice fňukala a brečela a křičela, ale nevzdala se a to je důležité :) (upřímně, to jsem vůbec nečekala!). Po příchodu Velké už ani nefňukala, protože věděla, že by za to dostala za uši. Velká je na to celkem alergická. 

Tím dnešek asi skončí, půjdu se možná ještě projít se Zanedbaným..

Milý deníčku,

hýr odkaz, jak se mrknout přímo na zahradu a dům, kde pobývám :)

https://maps.google.fr/maps?q=hennebont&hl=cs&ie=UTF8&ll=47.808125,-3.288914&spn=0.004086,0.010568&sll=48.030346,-1.851196&sspn=2.082817,5.410767&hnear=Hennebont,+Morbihan,+Breta%C5%88&t=m&layer=c&cbll=47.808492,-3.289489&panoid=YxTe6Ez6isBamy9g2S2zpg&cbp=12,63.85,,0,5.93&z=17

povšimněte si bazénu v dáli a domyslete si tampolínu, která není vidět :D

Milý deníčku,

dnes píšu poprvé rovnou sem, rovnou z domu, asi metr od postele (metr taky od ledničky, od šatní skříně, od sprchového koutu, vlastně metr od všeho, protože stůl, resp. stoleček, je uprostřed místnosti a ta moc velká není), nemusela jsem vůbec nikam chodit! Velcí dali můj počítač nějakému kamarádovi ajťákovi, který ho buď nějak umoudřil nebo se stal zázrak. Nicméně internet doma už fičí!

I dnešek byl docela fajn. Malým jsem udělala oběd, trapné krůtí řízky s boloňskou náplní a divné hranolky. Divné, protože to vlastně nebyly normální hranolky, ale hranolčí kostičky. Řízky jsem jen dala na pánev, hranolčí kostičky do friťáku. Ta předpřipravená jídla mi začínají lézt krkem. Kde je nějaký prostor pro kreativitu??????

Nicméně, jsem dnes mimo jiné také našla poštu. Téměř sama, zeptala jsem se jen dvou paní. Velká mě pochválila.

Po škole jsme šli na zahradu. Tehdy přišla první malá krize. Malá chtěla houpat (v 7 letech se neumí sama houpat? přijde to nenormální jenom mně?), tak jsem jí řekla, jak to udělat, aby se houpala sama, že už je na to dost velká. Přišel zoufalý pláč, že to prostě nejde, že to neumí a že se vlastně houpat nechce (Malý mi to musel přeložit, té zkřivené tlamce nešlo rozumět ani slovo). S přibývajícími minutami mi začala také stoupat teplota krve, na tohle nejsem úplně stavěná. Naštěstí má trpělivost vše ustála (léta dřiny a odříkání v hodinách angličtiny u děvčat v Orlové se podepsala!) a problém jsem s klidnou hlavou vyřešila. Vlastně se vyřešil tak trochu sám, Malá se šla vyvztekat, s Malým jsme si řekli, že je prostě ještě malá a že se to časem zlepší. Mezitím jsme vyčistili trampolínu a vše již probíhalo hladce.

Než přišla Velká, zahnala jsem Malé do pyžam, takže všechno bylo v pořádku. Ptala se mě, jestli je všechno, jak má být. Zrovna jsem měla dobrou náladu z trampolíny, takže jsem s úsměvem odpověděla, že ano. "Ale když něco nebude v pořádku, neboj se mi to říct!" "Samozřejmě, kdyby se něco dělo, řekla bych Vám to." Zatvářila se trochu překvapeně. Ještě chvíli a nebudou mě chtít pustit domů :).

I když se velcí zasloužili o to, že spojení se světem mám nyní i z domova, nedalo mi to a musela jsem vyrazit do města. Není třeba psát kam to bylo, že? Předtím jsem se ještě prošla centrem a trochu ho zdokumentovala.

odpoledne jsem našla způsob, jak se dostat na hradby.. jsou tam totiž schody, ale byly schované..

ty uličky jsou k sežrání..

Později jsem se tedy odebrala tam, kam se odebírám již pravidelně každý večer. Číšníci mě zdravili ještě když jsem byla na ulici, a smáli se, že chci bílé víno, když poprvé to byla jen perlivá voda. 

Šla jsem bez počítače, jen s knihou. A zabralo to! Začala si se mnou povídat jakási Eleanor, míšenka, unešená z toho, že mluvím anglicky. Její otec je prý z Británie a angličtina jí strašně chybí, takže je ráda, že našla někoho, kdo mluví její oblíbenou řečí (protože tady najít člověka mluvícího i jinak, než francouzsky, je docela umění). Představila mě svému muži a kamarádovi, ani jeden z nich nevyslovil moje jméno :D. Chvíli jsme si povídali, ke konci večera přišlo pozvání na zítřejší večer do jakéhosi muzikantského klubu, kde hrají lepší hudbu. Tak uvidíme, jestli se tam zítra odvážím. Ale nejspíš ano, je to první vlaštovka, tak proč ji nechat uletět :).

Cestou domů jsem ještě udělala pár fotek. Nejsou nic moc, pravda (s foťáčkem se teprve oťukáváme), ale pro představu, abys i ty, deníčku, alespoň tušil, jak je tady v noci hezky.

Á demain.

Milý deníčku,

Dnešek proběhl hladce.  Malí měli volno (ve středu nemají školu), malá šla na oslavu narozenin a já jsem byla s Malým a se Zanedbaným (velký pes) v parku.  Byla to trochu nuda, na fotbal jsem neměla  vhodný oděv. Sledovali jsme závody kol na motokrosové dráze (název vygooglím zítra, fakt si nevzpomínám), trefovali jsme se do koše… Také mi dnešek začal výjimečně už v 11 hodin, začaly tady výprodeje, Velká strávila celé odpoledne v obchodě, přišla asi s 20 taškami plnými oblečení, většinou pro malé, pro ni byly jen asi 2 tašky. Jen velký jaksi utřel J. Nevím jestli jsem se již zmínila o jejich šatním systému, je docela komplikovaný a trochu závidění hodný. Velká má jeden pokoj zvlášť vyhrazený pro boty, další je šatna č. 1, tam mají věci všichni (90% zabírají její věšáky, z toho 2 na tašky a kabelky), pak mají ještě menší skříňky všude po domě, pak ještě další každý u sebe v pokoji. Kdo s v tom má pak vyznat? pochválila jsem jí kalhoty, které měla na sobě o víkendu a které jsem se snažila vyžehlit. Prý je má z butiku v Lorient ve všech barvách, to tam byly, takže černé, zelené, šedé a červené (možná i jiné), že by mi je ráda dala, když se mi líbí, ale byly by mi velké (to je pravda, má se dobře a jde to vidět i na postavě). Pak si stěžovala, že je unavená. Malý se jí smál, že to má z toho, že tráví odpoledne v obchodech. Pak jela pro Malou na tu slavnou oslavu narozenin, Malá přijela nadšená, že tam byla ceeeeelá třída a bylo to super. Malý se mezitím vykoupal, za to jsem dostala pochvalu, že jsem ho dostala do koupelny bez boje J. Ke konci pracovní doby jsem zjistila, že Malý vlastně nic nejedl, celý den tvrdil, že nemá hlad, pak jen schroupal misku cereálií. Pak mi došlo, že vlastně ani já jsem celý den nic nejedla. Tak si dopřávám alespoň teď. Zato pořádně J.

Večer jsem byla již klasicky ve městě, přečíst si trochu češtiny z domoviny a publikovat zápis ze včerejška. Ale neklasicky se objevila skupina mladých lidí a seděli hned vedle u stolu. Co čert nechtěl, má stydlivost mi zabránila se s nimi dát do řeči. Byla jsem již tak blízko! Na zítra jsem dostala bojový úkol, zeptat se někoho přijatelného věku, kde je tady pošta nebo podobně. Za nápad ještě jednou děkuji a posílám pusu J. Ale asi na to budu sbírat síly celý den.

Začíná mi být vážně trochu smutno. I když jsem si zvykla na místní klima i rytmus. Jak by řekl klasik – kamarád mi schází, čím dál víc (ale že by víc než táta, to se zase nedá říct). Pokud na víkend velcí nevymyslí nějaký program pro všechny, tak vážně nevím, co budu dělat. Je to jako by mě hodili do studené vody. U nás jsem vždy byla obklopena spoustou lidí a vždycky bylo co dělat (i v té naší maličké Karviné). Ale co tady? Lidem tady nerozumím tak, jak bych chtěla, kontakt i následná konverzace je o to těžší. Ale snad se to brzy změní. Musí, jinak se zblázním. A když ne, alespoň budu mít více času na sebepoznání, což taky není k zahození. Už teď jsem zjistila dost zajímavých a překvapivých věcí o sobě samé, třeba přijde ještě nějaká větší pecka.

Zítřek již bude v plném nasazení, bez kontroly Velké. Ale tváří se to jednoduše, tak uvidíme, jak to bude vypadat v praxi. 

Milý deníčku,

Další den mám za sebou, vlastně první pracovní. Vařila jsem oběd podle instrukcí Velké. Losos na másle a rýže :D. malí jsou na to asi zvyklí, chválili a děkovali. Nebo jsou jen zdvořilí. (Aby bylo jasno, samotnou by mě to nikdy nenapadlo a tohle bych nedala dohromady, určitě ne bez omáčky! Ale jim to tak asi chutná.) Malé jsem vyzvedla ze školy i odpoledne, s Malým jsme hráli šipky. Vyhrála jsem asi o 10 bodů J (to má za ty včerejší auta na plejstešnu).

Po první vyzvednutí a po obědě jsem šla ven s Badym (velký zanedbaný pes) do lesa. 

Vypadal, že by mi snesl modré z nebe, zajímalo by mě, jak dlouho nebyl venku. Vyválel se v trávě, svízel přítula udělal svou práci a už to z něj nešlo dostat.

K večeru přišli Vícvelcí (jiný názer pro prarodiče mě nenapadl), povídali si se mnou o cestě. Nemohli pochopit, že jsem jela z Prahy do Paříže autobusem.

Večer jsem šla klasicky do své již oblíbené restaurace na náměstí. Povídal si se mnou nějaký starý a opilý pán. Prý se mu velice líbilo moje jméno. Vsadila bych se, že to bylo proto, že ho nikdy předtím neslyšel. Po cestě zpátky jsem potkala Velkou na zahradě, když „venčila psy“ (v uvozovkách proto, že venčením se to dá nazvat jen proto, že čeká, až se vyčůrají a jde zase domů, jinak v podstatě nevykročí z baráku). Tvářila se trochu divně, doufám, že z toho nebude nějaký problém.

Promiň deníčku, dneska se mi moc povídat nechce.

Milý deníčku,

Zase jsem doma, zase mám chvilku na psaní.

První pracovní den, i když ne v plném vytížení jsem, myslím, zvládla. Po probuzení jsem šla uklidit (vysát a utřít prach), potom vyžehlit a vyžehlené prádlo jsem měla i uklidit, to mi bohužel nějak nevyšlo. Moji mají šatnu, a k tomu ještě skříně s oblečením všude po době, takže najít tu, kam zrovna patří ta či ona věc je docela náročné. Nakonec jsem věci nechala na lavici a uklidila společně s Velkou, když se vrátila z práce. O půl 5. jsem jela vyzvednout malé ze školy. Poprvé jsem si vyzkoušela ‚své‘ auto (renault, kdo by to byl čekal J ) a zkusila si roli au-pair v praxi. Hned jak mě Malá viděla, křičela na své spolužáky „To je ona! To je naše au-pair! To je Radka!“ (jak vyslovují moje jméno, to je vtipné :D těžko to popsat, ale s tím francouzským eR to zní kouzelně). Malý mi zamával, usmál se, už to tak moc nešířil. Příště se budu muset asi víc vyfiknout, aby se se mnou chtěl chlubit J. Přijela taky Velká, dohlédnout, jestli je všechno v pořádku, pak jela s námi domů. Udělali jsme úkoly, Malému jsem diktovala jakési cvičení (taky docela úsměvné, malý francouz, co neumí francouzsky ještě pořádně psát a velká češka, co francouzsky sice umí číst, ale ne úplně perfektně a mají vyplodit diktát), malí snědli svačinu a šli jsme si hrát J. To mám ale krásnou práci, že? Chvilku jsme „pařili plejstejšna“ (pokaždé si u toho slova vzpomenu na Přátele a Joeyho „Plejstejšn je pruďák, vole!“), pak jsme hráli nějakou prudce jednoduchou deskovou hru. Byla tak jednoduchá, že mi trvalo asi 10 minut, než jsem pochopila princip (malí se mi to sice snažili vysvětlit, ale jsou prostě malí, vzpomeňme, jak děti něco vysvětlují, teď k tomu přidejme ještě cizí jazyk a rychlou mluvu a máme výše zmíněných 10 minut). Ve finále mě hra zabavila natolik, že jsem zapomněla na čas a skončila až hodinu a čtvrt po konci pracovní doby.

Zítřek bude o něco náročnější. Vyzvedávám malé už v poledne, odvezu je domů, udělám oběd (Velká bude doma taky, prý nachystá věci a jen bude koukat, jak vařím) a odvezu zpátky do školy. Pak je 16:30 zase vyzvednu, chvilku pohlídám, pak by si je měla vyzvednout velká a někam s nimi odjet. Teoreticky by mi měla pracovní doba skončit 17:30, to se mi zdá fér J.

Poznatek dne: jsou to čuňata. Ptala jsem se malé, když se převlíkla do pyžama, jestli se dneska nekoupe. Odpovědí mi bylo „Ne, koupeme se jen v úterý a v pátek.“ (pokud jsem správně rozuměla) Ale ‚normální‘ hygienické návyky jim taky asi nejsou úplně cizí, nereagovala nijak překvapeně, když jsem jí řekla, že já se koupu každý den, někdy i vícekrát.

A něco pro gurmány: šíleně u jídla mlaskají. Říká se, že tak jídlo lépe chutná, když se při žvýkání smíchá se vzduchem, ale jak to pak má chutnat ostatním, co jí ‚se zavřenou pusou‘…

Napadá mě, že celkem pozdní příchody z města od internetu by se mi nemusely vyplatit. Bady (velký venkovní zanedbaný pes) mě vždycky tak šíleně vítá, že vzbudí celý dům, ne-li celé město. Je rozkošný, je rád, že s ním někdo baví (Moji si ho moc nevšímají, takže je to na mně) a je zvyklý, že s ním Nounou (au-pair) chodí ven. Já jsem pro něj dostala vodítko až dnes, zítra ho vezmu ven, ať z toho psího života taky něco má. Minulá au-pair ho prý brala k sobě do studia (tedy do bytu, tedy do toho pokoje, kde teď přebývám), jenže jak mu mám, bobečkovi, vysvětlit, že já si ho sem vzít nemůžu, protože mám na psy alergii?

Začínám si myslet, že zápisky budou nejspíš čím dál tím kratší, protože tolik toho na vyprávění asi nebude. Co se dá dělat, snad se chystá další výlet, třeba už na příští víkend. Žádné známé tady stále nemám, takže stejně nevím, co bych dělala. A výlety s Mými jsou celkem záživné a v jistém slova smyslu obohacující J.

Milý deníčku,

Je tady ta chvíle, kterou jsem si/Ti slíbila, jsem doma, ležím v posteli a mám chvíli čas na psaní, než půjdu spát. Takže abych se do toho pustila…

Je tady všechno jiné a přitom tak stejné. Lidi se usmívají, zdraví se, jakoby byli staří známí a dobří kamarádi, i když se vidí poprvé. Na všechno mají čas, nic není problém, snaží se se všemi být zadobře. Tohle jsem zjistila třeba když jsem šla koupit pohledy. Paní v trafice mě srdečně pozdravila, zeptala se, jak mi může pomoct a co potřebuju, podala mi pohledy, sdělila částku, když jsem jí dala peníze, zeptala se, jestli bylo všechno v pořádku, popřála mi hezký den a ať se mi daří. Všechno s úsměvem. A prý, že to nejde.

Na cestách už to taková sláva není. Ale je to asi věc vkusu, jak mi jeden kamarád sdělil, že například pražáci jsou dobří řidiči (zdravím do Prahy!!), že jsou zdvořilí, taky mu to připadalo normální J. Podobně je to asi i tady. Často se tady na cestách troubí, předepsaná rychlost je často cizí pojem a tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Asi to mají v krvi. Je to možná dané i tím, že čáry na silnici se dělí na přerušované a přerušovanější, kruhové objezdy jsou skoro jen pomyslné, nikoliv jako u nás s ostrůvkem uprostřed. Tak vypadají jen ty větší, na velkých rozcestích. Navíc, tady se používají oba pruhy na kruhovém objezdu, když vjíždí na kruhový objezd, blikají doleva, opačný blinkr zapnou až při výjezdu. Z toho jsem ještě dost zmatená, naštěstí cestou do školy, kam budu pro malé jezdit autem žádný kruhový objezd není, takže snad nemám kde udělat chybu. I matka rodiny, u které bydlím, paní středního věku, Christelle, řídí jako blázen. Pravidelně jí při rozjezdu hvízdají kola, v zatáčkách mám co dělat, abych se udržela v sedačce, když brzdí, snažím se alespoň nevyčelit přední sklo.

Počasí je tady věru zvláštní. Chvíli svítí sluníčko, tím pádem je šílené horko, když foukne takový střední vítr (není to takový větřík jako bývá u nás, dalo by se to přirovnat tomu větru, jaký je u nás před bouří), rozhodí to vlasy všem kolem, zvedne ubrus ze stolu, často i odhodí skleničku nebo talíř, případně chodce vykolejí z kurzu, o cyklistech nemluvě, a udělá takovou zimu, jaká bývá u nás na podzim. A pak zase svítí sluníčko. Ale když tady „foukne“, trvá to déle, než u nás. Podstatně déle. Tak dlouho, že to donutí obléct si svetřík či mikinu a když foukat přestane, sluníčko přinutí všechny si svetřík zase svléknout.

Co se mě a rodiny týče, myslím, že je to dobrý.  Jsou milí, pozorní, snaží se, aby bylo pro mě i pro ně všechno v pořádku, přitom jsou akční, upovídaní a hodně vtipkují. Ráda bych se smála s nimi, žel Bohu, většině vtipů zatím nerozumím. Snad se to brzy změní.

Děti jsou stejně šílené, jako děti u nás. Hrají si, běhají, do většiny her tahají i mě, jako to asi bývá zvykem pro au-pair. Je to pro mě trochu zvláštní, sžít se se sociální rolí, se kterou jsem se dosud nesetkala. Nevím, jestli můžu děti napomenout, jestli se to ode mě čeká, nevím, jestli se mám bavit i s rodiči (i když vzhledem k počtu dotazů, kterými mě zasypávají skoro pořád, nejspíš ano), prostě nevím, jak být správnou au-pair. Žádná další v okolí není, jedna je prý v Lorient (vedlejší město), což je dost daleko, od té se těžko něco přiučím. Mám v plánu domluvit s velkými, aby mi na ni dali kontakt, ráda bych navštívila okolní města a když jsem sama, není to tak záživné. Taky bych ráda zjistila, jak žijí místní mladí, doufám, že pokud je tady ona dlouho, už v tom bude umět trochu lépe chodit, než já, když jsem tady třetí den.

Zítra mě čeká první pracovní den, a to vlastně taky ne tak úplně, protože nebudu vařit dětem oběd, jen uklidím a vyzvednu je ze školy, pak s nimi udělám úkoly a nějak je zabavím, než se velcí vrátí. Jak to udělám, to zatím nevím. Mají svoje hry a svoje zájmy, ovšem ze hry s panenkami jsem již celkem vypadla (vlastně jsem ani nikdy nezapadla, vlastně jsem si nikdy s panenkami nehrála), a s hrací konzolí nemám zkušenosti už vůbec žádné. Maximálně slavný ‚teken‘, kterého jsem hrála kdysi u jedné skvělé slečny, když jsem byla ještě hodně malá (jistě ví, že mluvím zrovna o ní, tímto ji zdravím a posílám pusu). Docela se těším, je to další challenge. Christelle se mi snaží pomoct s čím se dá, je vážně skvělá a nejspíš ví, jak se k nové au-pair chovat, snaží se mi všechno ulehčit. Zítra bude doma se mnou, máme se potkat o půl 5 před školou a vyzvednout děti společně. Bude se mnou i doma, ale říkala, že se bude chovat, jakoby tam vůbec nebyla, asi si chce i ověřit, jak děti zvládnu (nebo nezvládnu) a jak bude všechno klapat (nebo neklapat). S dětmi jsme měli vlastně tyhle tři dny na seznámení, což je úžasné, nevím, jestli se i ostatním au-pair dostane takového luxusu. Mohla jsem si trochu zvyknout na jejich mluvu (tak se i stalo! Po příjezdu jsem nerozuměla vůbec nic, teď už každé 3. slovo J ) i na ně samotné, stejně tak i oni na mě. Na zítřek mám tedy v plánu něco nenáročného, co zvládneme všichni s co nejmenšími potížemi. Když nad tím tak přemýšlím, zítřek bude vlastně tak trochu první zkouška, z toho jsem trochu nervózní. Tak nad tím raději nebudu přemýšlet.

Dnes po kempování velcí zvolili náhradní plán pro špatné počasí, byli jsme na safari (jak jsem již psala v předešlém zápise). Podle reakcí malých odhaduju, že takový program není až tak výjimečný (což vlastně znamená, že se snad ještě mám na co těšit J ). Bylo to vážně milé odpoledne. Vzpomínala jsem u toho na ta odpoledne, která jsem trávila se svými rodiči, když jsem byla škvrně (tímto posílám velikou pusu a objetí :-* ) a bylo mi z toho trochu smutno. Ale i když jsem byla trochu posmutnělá, nemohla jsem se nesmát věcem, které se děly. Sem tam nějaká ta lama nebo srnka strčila hlavu okýnkem do auta (jak jsem také předeslala v předešlém zápise), aby ukořistila trochu chleba (u nás bagety) nebo popcornu. Malí se smáli, velcí se smáli ještě víc, já jsem fotila o sto šest a smála se s nimi. Následovala návštěva delfíního světa a prohlídka programu. Jak to ty savce učí, to by mě teda zajímalo. Že jsou chytří, to je i mně dlouho známá věc, ale že dokážou takové věci, to jsem teda netušila. Skákali na povel, vruty i salta, zpívali (tak by se to po delfínsku asi dalo říct), chytali hozené míče, odhazovali je ocasní ploutví (tímto pozdrav profesorce biologie J ) ((a teď, jestli jsem to pojmenovala špatně, se opravdu stydím)) nebo je odpinkávali zpátky ošetřovatelům na břeh. Stihla jsem nafotit jen několik málo fotek, foťák byl již příliš unaven po zátěži předchozích hodin.  Ovšem co jsem viděla a zažila, to mi může vzít jedině ten němec, co starým lidem schovává věci po bytě J.

Další výhoda pobytu tady je jídlo. Velcí i malí jedí pořád, takže já s nimi. Jídla jsou tučná a chutná, jsem vážně zvědavá, jak budu vypadat, až se vrátím domů. Předchozí au-pair prý přibrala 5 kilo! Juhů! (To už jsem asi psala, ale mám z toho vážně radost, jakkoliv se to může zdát bizarní). Ale způsob jakým jedí, na to jsem si ještě nezvykla. Všechno dohromady! Snad všechno kupují již předpřipravené, jak saláty, tak maso, sýry, paštiky i pomazánky, to znamená i s omáčkou, to znamená o to tučnější a o to méně zdravé. Při nákupu jídla pro mě na tento týden se Christelle divila, proč si kupuju tolik čerstvé zeleniny, že prý co s tím budu dělat J. Je fakt, že balené saláty tady mají opravdu grády, jsou úplně jiné, než u nás, je tam opravdu zelenina a je to znát, mají i chuť! Tak jsem teda vyzkoušela taky jeden, pro tentokrát mrkvový, uvidíme, na co si troufnu příště. Nicméně, způsob jejich stolování je v podstatě vždycky švédský stůl, můžete si vybrat z různých druhů sýrů, jogurtů, salátů, salámů, chlebů a baget, omáček, kečupů nebo hořčic.  A všechno kombinují dohromady. Když se kombinace zadaří, je to veledílo, ale někdy… Už sis někdy, milý deníčku, dal po barbecue seanci zmrzlinu? Uf.

Hodina pokročila, zbytek napíšu příště. Umyju si zuby, vypnu televizi (které začínám pomaličku rozumět!) a snad brzy usnu.

Milý deníčku,

konečně jsem se dostala k internetu na vlastním ntb. Zrovna jsme se vrátili z kempování. K internetu jsem musela do města, ke kostelu :D asi 10 minut cesty, ale pořád samé kopečky. Pár fotek z kempu, abych se pochlubila :)

pes tady, pes tam, pes všude, kam se podívám :)

Garlon :D dělala písečnou dunu..

malá Garlon :)

 to pro mě vytvořila Garlon.. asi 100000000x :)

společně s námi kempovali i nějací známí Velkých (rodičů). Otec druhé rodiny, William, po několika lahvích Smirnoff (mixovaná vodka, asi 5% náboj) se mě snažil přesvědčit, že je brit a mluvil "anglicky". Francouzi jsou vtipní i tak, a když mluví anglicky, to je teprv střelba :D. Že prý "Já jsem jako William Shakespeare!" na to mu Sebastien (otec 'mojí rodiny') odvětil "No jasně, Shakespeare, já bych řekl spíš Shakebeer!" Bavili jsme se dobře, většinou na mů účet :). Naprosto překvapivě nevěděli vůbec nic o České republice. "My víme, že to existuje, to Československo, ale jinak nic moc." Byl to milý večer, škoda, že jsem rozuměla asi polovině vtipů.

Dnes jsme byli i na Safari, to bylo taky fajn, zde pár fotek:

 sem tam něco strčilo hlavu do auta..

Bishop nestíhal sledovat..

mrňavá pipinka :)

na tuhle fotku jsem naprosto neskromně pyšná :D

tahle "lama" naháněla strach.. pro bagetu šla přes mrtvoly..

a jediné, co jsem stihla vyfotit z delfíní show, než se mi vybil foťák.

Delfíní show byla dost dobrá, ale upřímně nechápu, jak to ty drobky všechno naučili. 

Cestou domů jsem malé naučila prstovou válku. Byli z toho docela špatní, protože jak jistě víš, milý deníčku, mě v prstové válce neporazí nikdo, a když ano, tak náhodou :).

Podrobně všechno vylíčím, až budu doma a zítra zase zaskočím do města na wifi. Protože teď všem všechno píšu, a takhle tě, deníčku, nechci odbýt :).

mily denicku,

nakonec mam trochu vice casu, nez jsem si myslela, takze sem jeste pripisu par veci, nez je zapomenu.

ZVLADLA JSEM CESTU SEM!!! a napoprve!! ach jo, s tim se budu chlubit jeste dlouho.. az do parize se o me staralo student agency.. vsechna cest, jizda byla pohodova a bez problemu, do sluchatek pousteli cimrmana i ruzne druhy hudby, filmy nic moc, ale kdo muze byt dokonaly, ze... v parizi uz to bylo trochu horsi.. presne jak rikal muj tatinek, mela jsem si rozmylet, co vsechno si vez,u s sebou.. pozdaji jsem uz ale byla tak nastvana, ze jsem kufr nosila v jedne ruce a jen jsem funela ostosest. ach jo, to metro.. nastesti mi vsechno vyslo tak, ze z gare d est jsem stihla dojet na montparasse vcas, abych stihle vlak do Vanne. i kdyz ani to nebyl takovy med. mam pocit, ze ani mistni se v tom metru nevyznaji. ono by to asi nebylo tak silene, nebyt vyse zmineneho kufru.. kazdopadne, po mensich karambolech, srdecni zastave po tom, co jsem se dozvedela, ze pristi vlak do Hennebontu jede zitra rano /nebylo to tak, jel pozdeji, jen Informace na nadrazich nepracuji uplne tak, jak maji/.. jsem se dostala na nadrazi Paris - Montparasse, odkud jezdi vlaky do Bretagne. Po nekolika dalsich mensich potizich jsem se dostala do vlaku.. Hmm, slavne TGV teda nic moc, jede sice rychle, ale tim to hasne. Jeste navic me vzbudil pruvodci, kdyz kontroloval listky. Jake bylo me prekvapeni, ze nedodrzim slib, ktery jsem ve snu dala uz nevim komu a nedostavim se pristiho dne na lodicky! Dam si sprchu, pak budu pokracovat v zapiscich, protoze pokud tak neucinim, zmrznu. /jo, nekoupu se, neslunim se, klepu kosu a proklinam sve ja z minulosti, ktere mi z kufru vyhodilo teplejsi obleceni/

huh, tak sprska dobry! pominu, ze funguje jen tak na cestne slovo, misty je voda ledova, misty vrouci.. porad je to tekouci voda, ze ((:

zitra mame jet na jakysi trip s jejich prateli jejich campingovym autem.. to jsem zvedava ((: jeste se me christelle ptala, jestli chci jet s nimi nebo radeji zustat doma.. pro sebe jsem se pousmala, jestli to fakt mysli vazne, ze by se tohle dalo odmitnout..

dneska jsem byla s Velkyma na obede, spolecne s jejich kolegy.. pripadala jsem si trochu jako v risi divu.. poprve jsem jedla fakticky krkvavy steak.. moc dobry, kupodivu.. humra i krevety jsem odmitla..

christelle se mi smala, ze malo jim - dalsi challenge pro tyto prazdniny - pribrat alespon 5 kilo! pokud to pujde tak, jak dnes, nebude to problem :D byly jsme nakoupit, cpala mi do kosiku snad vsechno, co jsme potkaly.. s tim, ze proste musim jist!

vsechno kupuji uz hotove, i proslule palacinky se prodavaji zmrazene.. smali se mi, kolik veci neznam, ale nedoslo jim, ze treba polivku umim udelat i bez krabicky.. (prodavaji se tady polivky v krabicce, jen se ohreji)

tak, pro dnesek to asi staci, doufam, ze pristi zapis uz nebude v hotentotstine, tudiz bude z meho notasu a ze bude brzy.. navstevy internetu mi totiz pripominaji, ze nejsem doma (dalku si vubec neuvedomuju, pripada mi, ze jsem nekde za humny, jen se vsichni zblaznili a chrochtaji), ze jsem docela daleko; ale ze se vratim a vsechno toto budu jeste mockrat vypravovat :))

dobrou, zitra kempujem!

mily denicku,

tato zprava bude kratka a vystizna, jelikoz pisu ve stizenych podminkach /na francouzske klavesnici, na mojem ntb totiz nefunguje net, ani wifi z vedlejsi hospody!!/

nicmene - ZIJU !!!


veskere poznamky z cesty si pisu do svojeho ntb, jakmile se francouzske site umoudri, publikuju je v plne krase. a ze jich bude! aspon stranku venuju parizskemu metru!

merci, au revoir!

  Milý deníčku,

tak první zápis opravdu z cest! :) Sedím ve vlaku do Prahy. Nastoupili ke mně dva milí pánové, jeden se na mě pořád mračí, protože mu nejede internet a mně ano, druhý pozdravil a asi po 3 minutách sezení usnul.
   Nervozita ze mě lehce opadla, nic zvláštního se zatím nestalo (jen jsem si řekla, že s ČD už asi nikdy nepojedu, pohodlí a servis u žlutých vlaků se s ČD nedá srovnat!).
  U loučení jsem vlastně ani nebrečela tak moc, jak jsem si myslela, že budu (pravda, u loučení s panem Žáčkem a Dokochlapci pár slz padlo, ale u mamky, taťky a ségry jsem se snažila držet. Co bych to byla za cestovatele. Při představě, že moje dítě odjíždí a pláče, mu okamžitě beru kufr a nepustím ho ani na krok!). Byl to boj, ale zvládla jsem to myslím slušně. Teď ještě ty dva přestupy a pak se uvidí. Christelle už poslala dalších několik nadšených smsek, jak se těší, jestli se těším já, atd. Začínám mít dobrý pocit, vlastně si ani nepamatuju, když jsem byla naposledy tak zvědavá. Takové to lechtání kousek od bránice :))). Ale jsem teprve ve směru na Prahu, ještě se může změnit spousta věcí. (Doufám, že ne!)

Milý deníčku,

je předvečer mého odjezdu. Většinu loučení mám již za sebou. Cítím, jakoby mi měla narůst křídla. Je to blízko, má velká challenge je na spadnutí. Chvíle velkého očekávání se přiblížila, některý z dalších příspěvků budu psát snad už z jiné země.

Milý deníčku,

hned ráno mě znervóznělo datum. 19.6., je to už tak blízko. Cestovní horečka incomming, začínám zjišťovat, kolik věcí jsem zapomněla :-/

Milý deníčku,

ještě zkusím jednu věc.

a jo, jde to :)

vzpomínka na Bye Bye Party. Probíhala sice jinak, než jsme očekávali, ale nám se to stejně líbilo a tak to má být :).


Dík :*

jo a deníčku, začínám se na ten žlutý autobus těšit.. :)

Dbáme na vaše pohodlí 

• Všem cestujícím nabízíme ZDARMA teplé nápoje a k zakoupení také chlazené nápoje a občerstvení (nápoje a občerstvení dle aktuální nabídky).
• Pro vaše pohodlí jsou všechny Žluté autobusy vybaveny prostornými, celokoženými sedačkami, které lze samozřejmě polohovat podle vašich potřeb.
• Toalety na palubě autobusu jsou u nás samozřejmostí.
• Po celou dobu cesty je vám k dispozici sympatická stevardka či stevard, na které se můžete obracet s prosbou či dotazem, ale také se stížností nebo jinými problémy. Rádi vám přinesou nápoje, občerstvení i denní tisk.
• K dispozici je WiFi internet zdarma. Wifi připojení máme na všech vnitrostátních linkách. Autobusy vybavené připojením na internet snadno poznáte podle vnějších informačních polepů „WiFi zdarma“, nebo vám tuto informaci rád/a sdělí náš/e stevard/ka. Naše WiFi síť se jmenuje „ŽLUTÝ“ .

Hlídáme vaše bezpečí!

• Vzhledem k bezpečnosti našich cestujících jsou na každém sedadle umístěny bezpečnostní pásy. Zákon vyžaduje, aby byli všichni cestující během jízdy připoutáni.
  

Snažíme se, aby vás cestování bavilo

• Na palubě autobusu budete mít k dispozici ZDARMA časopis ŽLUTÝ, denní tisk a různé časopisy. Po ukončení jízdy si můžete časopis nebo noviny ponechat.
• Cestu si můžete zkrátit sledováním filmu nebo poslechem hudby.
• Na začátku jízdy vám stevard/ka rozdá sluchátka a můžete poslouchat hudbu, rádio či zvuk k promítanému filmu. Sluchátka jsou hygienicky zabalena a s ovládáním vám stevard/ka ráda poradí.
• U každého sedadla jsou umístěny ovladače sluchátek. Nabídka kanálů: 1. rádio, 2. zahraniční populární hudba, 3. zahraniční rocková hudba, 4. česká hudba, 5. vážná hudba, 6. relaxační hudba, 7. film v anglickém jazyce, 8. film v českém jazyce

Milý deníčku,

zrovna mi přišla krásná SMS :).

Coucou, c'est Christelle. Est-ce que ca marche?


Počítají se mnou!! :))))))

Milý deníčku,

odjezd se blíží, napětí stoupá. Všechny náležitosti, které jsem měla vyřídit již sice mám, ale dnes jsem se pokoušela poslat SMS Christelle, mámě, abych si ověřila, že až jí budu volat z Pařížského nádraží, dovolám se. SMS nedošla, na mail neodpovídá, tak abych tam vůbec měla kde bydlet a co dělat :D. Uvidíme. Drž palec, deníčku.

milý deníčku,

den odjezdu se blíží, stále jsem podezřele v klidu. mamka už stresuje. já pořád nic. nerozhodilo mě ani asi hodinové hledání místa příjezdu na nové papírové mapě Paříže, kterou jsem obdržela několik dní zpět. asi jsem nikdy nedocenila kvality vlastního atlasu a nedocenila jsem ho dostatečně. tímto bych se mu chtěla omluvit. ale snad si i s papírovou mapou přijdeme na chuť. pomalu začínám přemýšlet o tom, co si sbalím. (kdyby náhodou někoho napadlo něco, co mě by nenapadlo, a rozhodně bych si to měla vzít s sebou, doufám, že mi to nezapomene připomenout!).

když už jsme u toho, dnes je středa 13.6. a mně zbývá přesně týden do odjezdu. nervozita se zatím příliš neukazuje, myslím, že se objeví až jak budu stát na nádraží s kufrem plným věcí, a objímat se s mámou a se ségrou.. pak ještě možná uroním slzu 16. na bye bye party..


ach jo, bude mi smutno..


ale stejně se těším :)

jo?

tak jo.. ono to snad přišlo? první příspěvek na prvním blogu.. co se dá dělat, všechno je jednou poprvé.. abych to nějak uvedla, majkí, můj drahý kamarád, mě nasměroval k této myšlence jakéhosi internetového deníčku, kvůli mé cestě do zahraničí.. :) abych jako nemusela každému vypisovat všechno zvlášť.. jsem zvědavá, jak daleko se to dopracuje, pokud mi to vydrží alespoň první týden, bude to úspěch!

cestám zdar!