Milý deníčku,

Je tady ta chvíle, kterou jsem si/Ti slíbila, jsem doma, ležím v posteli a mám chvíli čas na psaní, než půjdu spát. Takže abych se do toho pustila…

Je tady všechno jiné a přitom tak stejné. Lidi se usmívají, zdraví se, jakoby byli staří známí a dobří kamarádi, i když se vidí poprvé. Na všechno mají čas, nic není problém, snaží se se všemi být zadobře. Tohle jsem zjistila třeba když jsem šla koupit pohledy. Paní v trafice mě srdečně pozdravila, zeptala se, jak mi může pomoct a co potřebuju, podala mi pohledy, sdělila částku, když jsem jí dala peníze, zeptala se, jestli bylo všechno v pořádku, popřála mi hezký den a ať se mi daří. Všechno s úsměvem. A prý, že to nejde.

Na cestách už to taková sláva není. Ale je to asi věc vkusu, jak mi jeden kamarád sdělil, že například pražáci jsou dobří řidiči (zdravím do Prahy!!), že jsou zdvořilí, taky mu to připadalo normální J. Podobně je to asi i tady. Často se tady na cestách troubí, předepsaná rychlost je často cizí pojem a tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Asi to mají v krvi. Je to možná dané i tím, že čáry na silnici se dělí na přerušované a přerušovanější, kruhové objezdy jsou skoro jen pomyslné, nikoliv jako u nás s ostrůvkem uprostřed. Tak vypadají jen ty větší, na velkých rozcestích. Navíc, tady se používají oba pruhy na kruhovém objezdu, když vjíždí na kruhový objezd, blikají doleva, opačný blinkr zapnou až při výjezdu. Z toho jsem ještě dost zmatená, naštěstí cestou do školy, kam budu pro malé jezdit autem žádný kruhový objezd není, takže snad nemám kde udělat chybu. I matka rodiny, u které bydlím, paní středního věku, Christelle, řídí jako blázen. Pravidelně jí při rozjezdu hvízdají kola, v zatáčkách mám co dělat, abych se udržela v sedačce, když brzdí, snažím se alespoň nevyčelit přední sklo.

Počasí je tady věru zvláštní. Chvíli svítí sluníčko, tím pádem je šílené horko, když foukne takový střední vítr (není to takový větřík jako bývá u nás, dalo by se to přirovnat tomu větru, jaký je u nás před bouří), rozhodí to vlasy všem kolem, zvedne ubrus ze stolu, často i odhodí skleničku nebo talíř, případně chodce vykolejí z kurzu, o cyklistech nemluvě, a udělá takovou zimu, jaká bývá u nás na podzim. A pak zase svítí sluníčko. Ale když tady „foukne“, trvá to déle, než u nás. Podstatně déle. Tak dlouho, že to donutí obléct si svetřík či mikinu a když foukat přestane, sluníčko přinutí všechny si svetřík zase svléknout.

Co se mě a rodiny týče, myslím, že je to dobrý.  Jsou milí, pozorní, snaží se, aby bylo pro mě i pro ně všechno v pořádku, přitom jsou akční, upovídaní a hodně vtipkují. Ráda bych se smála s nimi, žel Bohu, většině vtipů zatím nerozumím. Snad se to brzy změní.

Děti jsou stejně šílené, jako děti u nás. Hrají si, běhají, do většiny her tahají i mě, jako to asi bývá zvykem pro au-pair. Je to pro mě trochu zvláštní, sžít se se sociální rolí, se kterou jsem se dosud nesetkala. Nevím, jestli můžu děti napomenout, jestli se to ode mě čeká, nevím, jestli se mám bavit i s rodiči (i když vzhledem k počtu dotazů, kterými mě zasypávají skoro pořád, nejspíš ano), prostě nevím, jak být správnou au-pair. Žádná další v okolí není, jedna je prý v Lorient (vedlejší město), což je dost daleko, od té se těžko něco přiučím. Mám v plánu domluvit s velkými, aby mi na ni dali kontakt, ráda bych navštívila okolní města a když jsem sama, není to tak záživné. Taky bych ráda zjistila, jak žijí místní mladí, doufám, že pokud je tady ona dlouho, už v tom bude umět trochu lépe chodit, než já, když jsem tady třetí den.

Zítra mě čeká první pracovní den, a to vlastně taky ne tak úplně, protože nebudu vařit dětem oběd, jen uklidím a vyzvednu je ze školy, pak s nimi udělám úkoly a nějak je zabavím, než se velcí vrátí. Jak to udělám, to zatím nevím. Mají svoje hry a svoje zájmy, ovšem ze hry s panenkami jsem již celkem vypadla (vlastně jsem ani nikdy nezapadla, vlastně jsem si nikdy s panenkami nehrála), a s hrací konzolí nemám zkušenosti už vůbec žádné. Maximálně slavný ‚teken‘, kterého jsem hrála kdysi u jedné skvělé slečny, když jsem byla ještě hodně malá (jistě ví, že mluvím zrovna o ní, tímto ji zdravím a posílám pusu). Docela se těším, je to další challenge. Christelle se mi snaží pomoct s čím se dá, je vážně skvělá a nejspíš ví, jak se k nové au-pair chovat, snaží se mi všechno ulehčit. Zítra bude doma se mnou, máme se potkat o půl 5 před školou a vyzvednout děti společně. Bude se mnou i doma, ale říkala, že se bude chovat, jakoby tam vůbec nebyla, asi si chce i ověřit, jak děti zvládnu (nebo nezvládnu) a jak bude všechno klapat (nebo neklapat). S dětmi jsme měli vlastně tyhle tři dny na seznámení, což je úžasné, nevím, jestli se i ostatním au-pair dostane takového luxusu. Mohla jsem si trochu zvyknout na jejich mluvu (tak se i stalo! Po příjezdu jsem nerozuměla vůbec nic, teď už každé 3. slovo J ) i na ně samotné, stejně tak i oni na mě. Na zítřek mám tedy v plánu něco nenáročného, co zvládneme všichni s co nejmenšími potížemi. Když nad tím tak přemýšlím, zítřek bude vlastně tak trochu první zkouška, z toho jsem trochu nervózní. Tak nad tím raději nebudu přemýšlet.

Dnes po kempování velcí zvolili náhradní plán pro špatné počasí, byli jsme na safari (jak jsem již psala v předešlém zápise). Podle reakcí malých odhaduju, že takový program není až tak výjimečný (což vlastně znamená, že se snad ještě mám na co těšit J ). Bylo to vážně milé odpoledne. Vzpomínala jsem u toho na ta odpoledne, která jsem trávila se svými rodiči, když jsem byla škvrně (tímto posílám velikou pusu a objetí :-* ) a bylo mi z toho trochu smutno. Ale i když jsem byla trochu posmutnělá, nemohla jsem se nesmát věcem, které se děly. Sem tam nějaká ta lama nebo srnka strčila hlavu okýnkem do auta (jak jsem také předeslala v předešlém zápise), aby ukořistila trochu chleba (u nás bagety) nebo popcornu. Malí se smáli, velcí se smáli ještě víc, já jsem fotila o sto šest a smála se s nimi. Následovala návštěva delfíního světa a prohlídka programu. Jak to ty savce učí, to by mě teda zajímalo. Že jsou chytří, to je i mně dlouho známá věc, ale že dokážou takové věci, to jsem teda netušila. Skákali na povel, vruty i salta, zpívali (tak by se to po delfínsku asi dalo říct), chytali hozené míče, odhazovali je ocasní ploutví (tímto pozdrav profesorce biologie J ) ((a teď, jestli jsem to pojmenovala špatně, se opravdu stydím)) nebo je odpinkávali zpátky ošetřovatelům na břeh. Stihla jsem nafotit jen několik málo fotek, foťák byl již příliš unaven po zátěži předchozích hodin.  Ovšem co jsem viděla a zažila, to mi může vzít jedině ten němec, co starým lidem schovává věci po bytě J.

Další výhoda pobytu tady je jídlo. Velcí i malí jedí pořád, takže já s nimi. Jídla jsou tučná a chutná, jsem vážně zvědavá, jak budu vypadat, až se vrátím domů. Předchozí au-pair prý přibrala 5 kilo! Juhů! (To už jsem asi psala, ale mám z toho vážně radost, jakkoliv se to může zdát bizarní). Ale způsob jakým jedí, na to jsem si ještě nezvykla. Všechno dohromady! Snad všechno kupují již předpřipravené, jak saláty, tak maso, sýry, paštiky i pomazánky, to znamená i s omáčkou, to znamená o to tučnější a o to méně zdravé. Při nákupu jídla pro mě na tento týden se Christelle divila, proč si kupuju tolik čerstvé zeleniny, že prý co s tím budu dělat J. Je fakt, že balené saláty tady mají opravdu grády, jsou úplně jiné, než u nás, je tam opravdu zelenina a je to znát, mají i chuť! Tak jsem teda vyzkoušela taky jeden, pro tentokrát mrkvový, uvidíme, na co si troufnu příště. Nicméně, způsob jejich stolování je v podstatě vždycky švédský stůl, můžete si vybrat z různých druhů sýrů, jogurtů, salátů, salámů, chlebů a baget, omáček, kečupů nebo hořčic.  A všechno kombinují dohromady. Když se kombinace zadaří, je to veledílo, ale někdy… Už sis někdy, milý deníčku, dal po barbecue seanci zmrzlinu? Uf.

Hodina pokročila, zbytek napíšu příště. Umyju si zuby, vypnu televizi (které začínám pomaličku rozumět!) a snad brzy usnu.