Milý deníčku,

Dnešek proběhl hladce.  Malí měli volno (ve středu nemají školu), malá šla na oslavu narozenin a já jsem byla s Malým a se Zanedbaným (velký pes) v parku.  Byla to trochu nuda, na fotbal jsem neměla  vhodný oděv. Sledovali jsme závody kol na motokrosové dráze (název vygooglím zítra, fakt si nevzpomínám), trefovali jsme se do koše… Také mi dnešek začal výjimečně už v 11 hodin, začaly tady výprodeje, Velká strávila celé odpoledne v obchodě, přišla asi s 20 taškami plnými oblečení, většinou pro malé, pro ni byly jen asi 2 tašky. Jen velký jaksi utřel J. Nevím jestli jsem se již zmínila o jejich šatním systému, je docela komplikovaný a trochu závidění hodný. Velká má jeden pokoj zvlášť vyhrazený pro boty, další je šatna č. 1, tam mají věci všichni (90% zabírají její věšáky, z toho 2 na tašky a kabelky), pak mají ještě menší skříňky všude po domě, pak ještě další každý u sebe v pokoji. Kdo s v tom má pak vyznat? pochválila jsem jí kalhoty, které měla na sobě o víkendu a které jsem se snažila vyžehlit. Prý je má z butiku v Lorient ve všech barvách, to tam byly, takže černé, zelené, šedé a červené (možná i jiné), že by mi je ráda dala, když se mi líbí, ale byly by mi velké (to je pravda, má se dobře a jde to vidět i na postavě). Pak si stěžovala, že je unavená. Malý se jí smál, že to má z toho, že tráví odpoledne v obchodech. Pak jela pro Malou na tu slavnou oslavu narozenin, Malá přijela nadšená, že tam byla ceeeeelá třída a bylo to super. Malý se mezitím vykoupal, za to jsem dostala pochvalu, že jsem ho dostala do koupelny bez boje J. Ke konci pracovní doby jsem zjistila, že Malý vlastně nic nejedl, celý den tvrdil, že nemá hlad, pak jen schroupal misku cereálií. Pak mi došlo, že vlastně ani já jsem celý den nic nejedla. Tak si dopřávám alespoň teď. Zato pořádně J.

Večer jsem byla již klasicky ve městě, přečíst si trochu češtiny z domoviny a publikovat zápis ze včerejška. Ale neklasicky se objevila skupina mladých lidí a seděli hned vedle u stolu. Co čert nechtěl, má stydlivost mi zabránila se s nimi dát do řeči. Byla jsem již tak blízko! Na zítra jsem dostala bojový úkol, zeptat se někoho přijatelného věku, kde je tady pošta nebo podobně. Za nápad ještě jednou děkuji a posílám pusu J. Ale asi na to budu sbírat síly celý den.

Začíná mi být vážně trochu smutno. I když jsem si zvykla na místní klima i rytmus. Jak by řekl klasik – kamarád mi schází, čím dál víc (ale že by víc než táta, to se zase nedá říct). Pokud na víkend velcí nevymyslí nějaký program pro všechny, tak vážně nevím, co budu dělat. Je to jako by mě hodili do studené vody. U nás jsem vždy byla obklopena spoustou lidí a vždycky bylo co dělat (i v té naší maličké Karviné). Ale co tady? Lidem tady nerozumím tak, jak bych chtěla, kontakt i následná konverzace je o to těžší. Ale snad se to brzy změní. Musí, jinak se zblázním. A když ne, alespoň budu mít více času na sebepoznání, což taky není k zahození. Už teď jsem zjistila dost zajímavých a překvapivých věcí o sobě samé, třeba přijde ještě nějaká větší pecka.

Zítřek již bude v plném nasazení, bez kontroly Velké. Ale tváří se to jednoduše, tak uvidíme, jak to bude vypadat v praxi.