Milý deníčku,

tak první zápis opravdu z cest! :) Sedím ve vlaku do Prahy. Nastoupili ke mně dva milí pánové, jeden se na mě pořád mračí, protože mu nejede internet a mně ano, druhý pozdravil a asi po 3 minutách sezení usnul.
   Nervozita ze mě lehce opadla, nic zvláštního se zatím nestalo (jen jsem si řekla, že s ČD už asi nikdy nepojedu, pohodlí a servis u žlutých vlaků se s ČD nedá srovnat!).
  U loučení jsem vlastně ani nebrečela tak moc, jak jsem si myslela, že budu (pravda, u loučení s panem Žáčkem a Dokochlapci pár slz padlo, ale u mamky, taťky a ségry jsem se snažila držet. Co bych to byla za cestovatele. Při představě, že moje dítě odjíždí a pláče, mu okamžitě beru kufr a nepustím ho ani na krok!). Byl to boj, ale zvládla jsem to myslím slušně. Teď ještě ty dva přestupy a pak se uvidí. Christelle už poslala dalších několik nadšených smsek, jak se těší, jestli se těším já, atd. Začínám mít dobrý pocit, vlastně si ani nepamatuju, když jsem byla naposledy tak zvědavá. Takové to lechtání kousek od bránice :))). Ale jsem teprve ve směru na Prahu, ještě se může změnit spousta věcí. (Doufám, že ne!)