Milý deníčku,

dnes píšu poprvé rovnou sem, rovnou z domu, asi metr od postele (metr taky od ledničky, od šatní skříně, od sprchového koutu, vlastně metr od všeho, protože stůl, resp. stoleček, je uprostřed místnosti a ta moc velká není), nemusela jsem vůbec nikam chodit! Velcí dali můj počítač nějakému kamarádovi ajťákovi, který ho buď nějak umoudřil nebo se stal zázrak. Nicméně internet doma už fičí!

I dnešek byl docela fajn. Malým jsem udělala oběd, trapné krůtí řízky s boloňskou náplní a divné hranolky. Divné, protože to vlastně nebyly normální hranolky, ale hranolčí kostičky. Řízky jsem jen dala na pánev, hranolčí kostičky do friťáku. Ta předpřipravená jídla mi začínají lézt krkem. Kde je nějaký prostor pro kreativitu??????

Nicméně, jsem dnes mimo jiné také našla poštu. Téměř sama, zeptala jsem se jen dvou paní. Velká mě pochválila.

Po škole jsme šli na zahradu. Tehdy přišla první malá krize. Malá chtěla houpat (v 7 letech se neumí sama houpat? přijde to nenormální jenom mně?), tak jsem jí řekla, jak to udělat, aby se houpala sama, že už je na to dost velká. Přišel zoufalý pláč, že to prostě nejde, že to neumí a že se vlastně houpat nechce (Malý mi to musel přeložit, té zkřivené tlamce nešlo rozumět ani slovo). S přibývajícími minutami mi začala také stoupat teplota krve, na tohle nejsem úplně stavěná. Naštěstí má trpělivost vše ustála (léta dřiny a odříkání v hodinách angličtiny u děvčat v Orlové se podepsala!) a problém jsem s klidnou hlavou vyřešila. Vlastně se vyřešil tak trochu sám, Malá se šla vyvztekat, s Malým jsme si řekli, že je prostě ještě malá a že se to časem zlepší. Mezitím jsme vyčistili trampolínu a vše již probíhalo hladce.

Než přišla Velká, zahnala jsem Malé do pyžam, takže všechno bylo v pořádku. Ptala se mě, jestli je všechno, jak má být. Zrovna jsem měla dobrou náladu z trampolíny, takže jsem s úsměvem odpověděla, že ano. "Ale když něco nebude v pořádku, neboj se mi to říct!" "Samozřejmě, kdyby se něco dělo, řekla bych Vám to." Zatvářila se trochu překvapeně. Ještě chvíli a nebudou mě chtít pustit domů :).

I když se velcí zasloužili o to, že spojení se světem mám nyní i z domova, nedalo mi to a musela jsem vyrazit do města. Není třeba psát kam to bylo, že? Předtím jsem se ještě prošla centrem a trochu ho zdokumentovala.

odpoledne jsem našla způsob, jak se dostat na hradby.. jsou tam totiž schody, ale byly schované..

ty uličky jsou k sežrání..

Později jsem se tedy odebrala tam, kam se odebírám již pravidelně každý večer. Číšníci mě zdravili ještě když jsem byla na ulici, a smáli se, že chci bílé víno, když poprvé to byla jen perlivá voda. 

Šla jsem bez počítače, jen s knihou. A zabralo to! Začala si se mnou povídat jakási Eleanor, míšenka, unešená z toho, že mluvím anglicky. Její otec je prý z Británie a angličtina jí strašně chybí, takže je ráda, že našla někoho, kdo mluví její oblíbenou řečí (protože tady najít člověka mluvícího i jinak, než francouzsky, je docela umění). Představila mě svému muži a kamarádovi, ani jeden z nich nevyslovil moje jméno :D. Chvíli jsme si povídali, ke konci večera přišlo pozvání na zítřejší večer do jakéhosi muzikantského klubu, kde hrají lepší hudbu. Tak uvidíme, jestli se tam zítra odvážím. Ale nejspíš ano, je to první vlaštovka, tak proč ji nechat uletět :).

Cestou domů jsem ještě udělala pár fotek. Nejsou nic moc, pravda (s foťáčkem se teprve oťukáváme), ale pro představu, abys i ty, deníčku, alespoň tušil, jak je tady v noci hezky.

Á demain.