Milý deníčku,


další týden se chýlí ke konci. Byl poklidný, dokonce bych řekla, že jsem si ho užila. Dnešní den jsme strávili doma, venku bylo opět nevlídno. Stejně jako včera, i dnes jsme s Malou tvořily umění, ukázka :

La Nuit, velkolepé dílo Malé

La Maison de mes Rêves, můj masterpeace :D sklidil mnoho oslavných potlesků

Nově jsem však zkoušela nechat přičichnout své drahé svěřence kráse tvorby zvířecích origami. Zvířátka úspěch neměla, zato se uchytila letadla. Vytvořili jsme jich víc než 30, zničili přitom nemálo reklamních letáků. Následovaly nervy drásající závody leteckých spřežení, v kategoriích podle látky výroby, tedy druhu letáku, podle rychlosti letu (vlastně také pomalosti), variability i elegance. Poměr jsem již zapomněla, ale určitě vyhrál Malý. Malá dělala startéra a jiné role se odmítla zúčastnit. Následovala hra cache-cache, později jsem si připomněla, jak se hraje kvarteto. Večer se mi podařilo skopnout ze schodů krabici stolních her, po zemi rozsypat panáčky. Velice rychle jsem povyprávěla zážitky z minulé neděle, ve svém studiu jsem zdlábla večeři a šla se proběhnout se s Ostříhanou (dříve Zanedbaný). To bych označila jako jeden z nejlepších relaxů. I když včera tomu konkuroval poslech největších francouzských hitů, při popíjení nejlepšího vína, s jakým jsem zatím měla tu čest (Colombelle, doporučuji!), sledujíc tanec ošampaněného číšníka a jeho ženy.

Zítra mě čeká druhá volná neděle. Nejspíš i cesta do Larmor Plage, i kdyby nebylo hezky, což opravdu nejspíš nebude. 

Nedávno mi jedna důležitá osoba napsala, že svému strachu je třeba čelit. Tak mě napadlo, že čelit svému strachu, je jako posvítit si na vlastní stín. Zmizí. Tak svítím na všechny stíny, které vrhám. Strachy mizí.