Milý deníčku,


s dneškem jsem víc než spokojená. Dnes byla totiž má první volná neděle a hned napoprvé se mi docela podařila :).


Ráno proběhlo hladce. Akorát mě trochu bafla koňská hlava hned za oknem, takže hned vedle postele (velký se zastavil s Ninou, hnědým skákacím koněm, na zahradu. Důvod mi unikl. Ale jsem o jeden zajímavý pohled bohatší). Začala jsem rovnou obědem, bramborovými muffiny, po vytrávení jsem vyrazila na cesty. Včera jsem si nechala nakreslit mapku cesty z Hennebontu do Lorientu. Vypadalo to jednoduše, ovšem jaké pak bylo mé zděšení... Velký říkal "Vyjedeš odtud, pořád rovně, pořád rovně, pořád rovně, nemáš se kde ztratit, tři kurháče, máte u Vás kruhové objezdy, že? Ty projedeš rovně, pak doleva a jsi tam! A když odbočíš na prvním kruháči, dojedeš do Larmor Plage, tam se můžeš koupat." Tak jsem jela. Až k prvnímu kruháči jsem cestu zvládla celkem bez problémů. Byla jsem předjeta i velkými a staršími auty, místní nejspíš nechávají svou milou povahu na chodníku, nebo možná se ji snaží utužit sešlapáním, tak jako třeba když zmačkáme vnitřek chleba, taky jej vlastně utužíme, že si možná představují, že jejich přívětivost je pod plynovým pedálem a pro utužení je třeba pedál co nejvíce sešlapávat, tak nějak to mám na mysli. Nevím, jestli jsem vyjádřila svou myšlenku dostatečně srozumitelně, ve zkratce, jízda autem je tady prostě dost nebezpečná, v ještě kratší zkratce, pořád jsem si na místní styl řízení nezvykla, v nejkratší zkratce, francouzi jezdí jako prasata. Přes všechny potíže jsem se ve zdraví dostala až k prvnímu kruhovému objezdu, řádně teplý větřík, jenž mi zrovna pročísl hřívu, mě donutil zabočit na pláž, i když jsem původně jela do centra Lorient. A celý den jsem sama sobě děkovala, že jsem ten větřík poslechla. Po několika málo minutách jsem svého Scénica zaparkovala na místní parkovišťátko a vyrazila do ulic. Pláž nebylo těžké najít, kdokoliv kolem prošel, šel na pláž, všichni šli jedním směrem. Když nad tím tak přemýšlím, všechny cesty v tomhle městě vedou na pláž, byla kolem celého města. Netrvalo tedy dlouho a už jsem se procházela po písku, po kolena v oceánu. Krásně zlatě třpytivém písku :). 

první pauza na písku 

nevím, jestli jsou tady všechny pláže stejné, ale tahle byla neskutečně dlouhá, ne příliš zalidněná, voňavá a okouzlující

konstruktéři orientačních tabulí, inspirujte se

hotelová část města (stejně krásná, jako ta nehotelová)

a teď jsem zjistila, jak zvětšit fotky :))))

Procházela jsem se tam a zpátky pár hodin. Přišlo mi to jako pár minut, brouzdala jsem se pískem s botami v rukou.. No nádhera :). Přepadl mě hlad, tak jsem vyrazila do centra. Téměř bez povšimnutí jsem prošla beach-snack bar (4E za croissant?!) a nabrala jsem směr místního obchodu s obchodem se zeleninou a ovocem. Naštěstí mi do oka padla místní pouliční palačinkárna, takovou specialitku si nechat ujít, to by byl hřích (nestihla jsem ji ani vyfotit, až tak jsem byla vyhladovělá). Pak jsem se vrátila zpátky na pláž.

Po nějaké době jsem si řekla, že když už jsem tak daleko, byl by nesmysl Lorient navštívit, alespoň na chvíli, i když už jsem byla dost unavená a chtělo se mi domů, do Hennebontu. Na parkovišti jsem potkala elegantní starší dámu a zeptala jsem se jí na cestu. Odpověděla velice rychle a stručně "Pořád rovně. Ale za chvíli tam jedu, pokud chcete, můžete jen za mnou". To se zadařilo. Doprovodila mě do centra vedlejšího města, největšího v okolí, cesta trvala asi 10 minut. Když jsem byla na místě, zaparkovala jsem a vyrazila jsem hledat záchod. Možná zvláštní, ale ten, kdo někdy dlouho hledal toaletu, pochopí mě. Jako trn v oku byl na náměstí McDonalds. V dobré víře jsem vyrazila pro chickenburger. Popravdě, ještě nikdy jsem v McDonalds nečekala tak dlouho, i přes to, že přede mnou byl jen jeden pán. Vystála jsem si frotnu, výběr chickenburgru jsem změnila na cheesburger, ve finále jsem dostala prachobyčejný hambáč, protože slečna za pokladnou mi asi nerozuměla, nebo si řekla c'est pas grave. Houska s pseudomasem zmizela nepoměrně rychle, proti čekací době, nejsmutnější na tom bylo, že záchod ve zdejší prodejně nebyl. Šla jsem si trochu projít centrum, na měchýř jsem s časem zapomněla. Kolega v Le Friendly mi říkal, že celé město bylo po druhé světové válce úplně zničeno, zůstaly stát jen dva domy. Šlo to znát, město je nové, s velikým centrem a širokými bulváry (ty už stavěli o hodně dřív, než po 2ndWW, já vím), spoustou náměstí, současně i s mnoha rozkošnými uličkami. Ani nevím proč, chuť fotit mě nějak opustila, ale něco málo mám. 

Už jsem byla na cestě k autu, když mě zastavili dva místní, se slovy, že přece určitě nejsem zdejší, že jim musím říct, odkud jsem. Na chvíli jsem se s nimi zastavila, ve finále jsem s nimi strávila přibližně hodinu na lavičce naproti fontány. Probrali jsme spoustu věcí, od politické situace (to je hodně oblíbené téma, hlavně se zde často zmiňuje nový prezident, často ne v dobrém), počasí i cestování až po typy práce v Paříži. Rozloučili jsme se a vyrazili každý svou cestou.

Abdul, vpravo, se smál "Ty bláho, jsem tak černej, že na tý fotce ani nejdu pořádně vidět".

Bylo už asi 8 hodin, vydala jsem se tedy na cestu domů. Nebyla jsem si jistá kudy, proto jsem vyrazila směrem zpátky na Larmor, že se odtud nějak vymotám :). Poprvé jsem odbočila špatně, po několika kilometrech jsem uklidnila roztřepaná kolena a vrátila se zpátky. Napodruhé jsem odbočku už trefila a dorazila do své odpolední destinace. Chvíli jsem hledala někoho, kdo by mi pomohl, a když se mi to konečně povedlo, neměla jsem radost. "Nemáte kde zabloudit, ale musíte se vrátit do Lorient, pak směrem na Lanester, a pak už budete mít odbočku na Hennebont". Po návratu zpátky do Lorient jsem se zeptala dalšího páru. "Nemáte kde zabloudit, odbočíte na Tout directions a pak odbočíte na Hennebont, ale výjezd z města vám neporadím". Klíčové bylo sledujte zelenou cedulku Tout directions = všechny směry. Kdyby mi tohle ta paní neřekla, nejspíš bych se kroužila po objezdech ještě teď. Ne že bych tu ceduli předtím neviděla, ale kdo mohl tušit, že to je označení dálnice :))). Na dálnici už jsem cestu zvládla. Pak se ale stala chyba a minula jsem tu odbočku, na kterou jsem tak dlouho čekala. Protože tady značí cesty dost zvláštně. Už jsem začínala nadávat, ještě chvíli a začala bych možná i panikařit, ale všimla jsem si další cedulky Hennebont. To mě opravdu příjemně překvapilo. Po opravdu dlouhodlouhém hledání, odbočování a nadávání, přes nekonečné množství kruhových objezdů jsem se dostala až 'domů'. Úplně jinou stranou, než jsem vyjela, ale jsem tady!!! Způsob, jak se mi to povedlo jsem zjistila večer (ať žijou google mapy!). Na závěr jsem se šla ještě proběhnout se Zanedbaným (má mě tak rád, vítá mě víc, než velké i malé, nemůžu ho nechat jen tak ležet v karavanu), našla jsem novou vilovou čtvrť, hned vedle té naší :).


Dnešek se prostě povedl :).