Milý deníčku, 

dnešek nebyl nijak závratně převratný. Ráno mě jen lehce naprudil pohled z okna (opět pršelo) a pak ještě smska od velké (nezapomeň to, tamto, tohle a ono, a ještě toto a támhleto!!). Když jsem vyzvedla Malé, nemohli v autě ani usedět z té radosti, že nemají žádné domácí úkoly a Malá se chlubila, že už lépe jezdí na kole. V sobotu byl totiž tréningový den a jízdu na kole zkoušela, jak jsem již psala. Dnes jí to šlo mnohem lépe, byla z toho rozjařená jako štěně z pískací hračky.

Večer jsem se šla projít se Zanedbaným, a nestačila jsem se divit, co všechno se dá tady v okolí najít. Prošla jsem koncem vilové čtvrti a procházela jsem lesem. Z ničeho nic se vedle cesta za velkým trávníkem zjevil zámek jako z pohádky, nebo možná spíš jako z hororu. Trochu mi proběhl mráz po zádech a říkala jsem si, že večer, když je tma, by to tam mohlo být dost děsivé (musím dodat, že celý den bylo dost sychravo, poprchávalo, v některých dolinkách se líně povalovaly chuchvalce mlhy). Proklela jsem sama sebe, že jsem s sebou nevzala foťák a pokračovala jsem dál. Les se zdál chvíli nekonečný, pak jsme se vynořili jakoby v druhé části vilek. Chrochtala jsem si pro sebe, jaká to je romantika, ty líbezné domečky, schované v upravených trávnících za bílými laťkovými ploty, později už větší, starší domečky, za kamennými zídkami, porostlými břečťanem a jinými popínavými rostlinami. Přešly louky a pole, přišel další les, tentokrát o dost temnější. Míjela jsem zrovna asi třímetrový živý plot, když se začal zvedat vítr, uschlé listí se kutálelo po silnici (jaké zlověstné znamení). Vážně to vypadalo jako ze špatného filmu, mladá, nic netušící slečna na procházce s pejskem potemnělým lesem... Později, při pohledu z větší dálky, jsem zjistila, že za tím obřím živým plotem je dům, který vypadal přibližně takto : 

Bez legrace, skoro takhle vypadal, i když za tou obří bránou a plotem nebyl úplně celý vidět. Přidala jsem do kroku a odbočila jsem na polní cestu. Měla jsem za to, že po ní dojdu na druhou stranu parku, kam si chodíme s Malými hrát. Procházela jsem alejí kolem ohrady, kde se pásly krávy. Nic zvláštního. Jenže když nás ty krávy spatřily, rozběhly se směrem k nám, s celkem děsivým pohledem. Kdyby nebyly za plotem, asi bych se rozběhla opačným směrem. Zastavily se za ohradníkem a koukaly opravdu upřeně přímo na nás, aniž by pohly brvou. Z toho už mi celkem naskočila husí kůže, Zanedbaný se očividně bál víc, než já. Nikde nebyla značka slepé ulice, tak jsem pokračovala dál. Cesta začala stoupat a zužovat se. Tehdy už jsem měla celkem nahnáno (ale pořád ne tak moc, jako můj psí doprovod :D ). Obešli jsme další velký dům a když jsme se přibližovali k jiné zahradě, začalo štěkat několik psů. To už mi stačilo, otočila jsem se na patě a celkem pelášila zpátky. Prosvištěla jsem kolem ohrady s krávami, které běžely tentokrát podél plotu celou cestu s námi. Konečně jsem se napojila na hlavní silnici, hledání cesty do parku jsem vzdala a vydala jsem se toutéž cestou, po které jsem přišla. Opět jsem míjela dům hrůzy, ovšem Zanedbaný si nějak myslel, že je nebezpečí už asi zažehnáno a jak mívá ve zvyku, zpomalil a rychleji jít nechtěl (uběhne toho zhruba stejně tolik co dostihový ježek, jeho kondice je politováníhodná). Tehdy už mě nemrzelo, že nemám foťák, protože jsem odmítala i zpomalit, zastavení se a focení by nepřicházelo v úvahu, vezmeme-li ještě v potaz ten pocit, že je někdo za vámi a sleduje vás, případně za vámi běží. Fuj... Pominul první les, přišla první část vilových domků (ty už mě teď děsily taky), menší lesík, prošla jsem kolem prvního zámku, který se mi teď už zdál absolutně mírumilovný. Vydechla jsem si, až když jsem dorazila do známé části, bez děsivých plotů a domů, začala jsem se smát sama sobě, jak už to tak bývá, zaradovala jsem se, že moji Velcí si vybrali dům zrovna tam, kde si ho vybrali, a šla jsem ulehnout.