zanedbávám Tě, viď? Já to tak nějak tuším, ale díky tomu, že jsem si již trochu zvykla na zdejší chod, na psaní už mi nezbývá moc energie ani času. A přitom je tady všechno tak jednoduché.
V den svého volna jsem vyrazila opět na pláž. Nebylo nijak zvlášť horko, ale konečně svítilo sluníčko v celkem pravidelných a delších intervalech, nedalo se toho nevyužít. Ale jelikož nebylo až tak horko, aby to všechny volky nevolky hnalo k vodě, pláž byla krásně prázdná a klidná.
Bylo i nějak méně vody, řekla bych. Než jsem se dostala od ručníku k vlnkám, trvalo to docela slušnou chvíli.
Ovšem počasí bylo zrádné. Tím, že foukal hodně svěží vítr, sluníčko jakoby nepálilo. Spíš pro svůj dobrý pocit jsem se lehce mázla alespoň krémem s faktorem 6 a v poklidu pokračovala ve čtení francouzské verze časopisu typu bravíčko pro starší a pokročilé (takový ten časopis, kde si můžete udělat test, jaký typ sukně je přesně ten pravý na letošní sezonu a přesně na míru postavě, ke které jsme se právě dopracovali díky dietám z minulého čísla, nebo který že to partner se k vám podle zakroucení řas nejlépe hodí. Trochu se za výběr stydím, ale své knihy pro intelektuály jsem zapomněla doma, tohle počteníčko stálo jen 1.20E a nechtěla jsem jen tak zírat do písku. Nakonec to nebylo tak zlé, vlastně jsem se u příběhů čtenářek docela pobavila :)). Vítr foukal od západu, takže když jsem se rozhodla chvíli odpočívat, měla jsem hlavu položenou stále na levé tváři, aby mi zrníčka písku nepadala do očí. Čekala jsem, že se to možná tak docela nevyplatí, ale že to bude až tak viditelné, to mě ani nenapadlo. Snad ta růž z pravé strany obličeje brzy trochu vymizí. Prohloupila jsem také proto, že jsem se nenamazala dříve, než-li jsem se uvelebila na ručníku. On ten písek totiž pořád strašně moc lítá a všude se lepí. Takže později už to bylo natírání olejem i s přírodním peelingem. Když přišel hlad, po zjištění, že jsem si svačinku zapomněla v autě, jsem vyrazila do města, původně na palačinky. Žel Bohu, okýnko s palačinkami bylo zavřené, vybrala jsem si tedy pytlík croissantů a šla si je vychutnat zpátky na pláž (jak se mi hodila desinfekce na ruce, dárek od mé drahé Veky - sestry :-* ! ). Vyslechla jsem si ještě rozhovor o počasí jednoho staršího páru, který si ke mně přisedl na lavičku a vyrazila jsem do Lorient. Usadila jsem se do tepla zahradní stříšky (vytápěné takovými těmi lampami, co topí :), pročítala své bravíčko a pomaličku si vychutnávala úžasnou Oranginu
Máme ji i u nás, že? A tady je to opravdu hit!
Večer jsem ještě vytáhla ven Ostříhanou. Našla jsem nový les a v něm novou stezku. Naštěstí značenou, jen 5km dlouhou, ale velice příjemnou a rozmanitou, určitě jsme tam nebyly naposledy. Měla to být cesta k nějakému super výhledu na Le Blavet. Možná jsem někde špatně odbočila, ale k výhledu jsem se nedostala. Příště, až půjdu i s foťákem, prozkoumám to podrobněji. Tak či tak, uběhly jsme dlouhou trasu (nejen těch 5 kilometrů, nalezení stezky předcházelo ještě klasický okruh kolem města) a večer obě padly unavené jako koťata.
V pondělí jsme byli s malými v kině. Cesta byl možná ještě silnější zážitek, než samotné kino, i když i to stálo za to (Madagaskar 3! no boží!). Už jste se někdy nechali navigovat jedenáctiletým rozjařeným francouzem? Až to vyzkoušíte, pochopíte.
("Tady jsi měla odbočit!" "Ale to jsi mi měl říct!" "Já jsem zapomněl.")
Přes veškeré překážky jsme zvládli i nákup v Carrefouru (co jsme to vlastně koupili, nevím. byly to nějaké drobné postavičky, podle nadšení malých velice vzácné a podle cenovky taky velice drahé. ale byly zaplaceny penězi, které malí obdrželi za vysvědčení) a návrat domů. Nechápu proč, ale byli celý den extrémně hluční. Večer jsem si chtěla spravit náladu návštěvou Le Friendly, co čert nechtěl, bylo zavřeno. Cestu do centra jsem otevřela i uzavřela skleničkou colombelle v Le Kreisker a odebrala se domů. Při krájení sýra jsem ještě dostala ránu elektrickým proudem od kuchyňské linky. Nechápu, co jí to napadlo, ale celkem stylově zakončila dost nepovedený den.
Dnes, v úterý, jsme navštívili nový park. Hennebont mě nepřestává překvapovat. Jsou to sice jen tři týdny, co jsem tady, ale myslela jsem si, že už to tady trochu znám. Heureusement pour moi / luckily for me, není to tak, je stále co objevovat! Také jsme již poněkolikáté zhlédli Petra Pana. Oblíbené pasáže již známe zpaměti všichni 3. Ještě chvíli a začnu se zapojovat do bojů proti imaginárnímu kapitánu Hookovi. K žehlení mi Malá pustila ještě nějaký film, jehož název jsem zapomněla. Víc než z kulturního obohacení jsem byla nadšená z faktu, že jsem celému filmu celkem bez problémů rozuměla :)).
Zaznamenala jsem taky první pokroky v odnaučování Malé její potrefené mluvě. Těžko říct, zda-li jsem se již zmínila, ale občas mluví jako malé dítě, jako úplně úplně úplně malé dítě, vymýšlí si slova a ještě u toho vyplazuje jazyk, často i prská. Ca m'énerve!! Nejen mě, i malého. Nejspíš i rodiče, protože před nimi takhle nemluví. S Malým jsme tudíž zahájili malou kampaň proti odporné mluvě (stejně jako v jiných věcech je to docela dobrý parťák, když chce). Já jí to vymlouvám rozumně, Malý se jí prostě směje, že neumí mluvit normálně. Obojí přístup již slavil menší úspěchy. Společně ji to snad odnaučíme dřív, než se definitivně zblázním.
Žádné komentáře:
Okomentovat