Sice jsem předeslala, že mě přijede navštívit Veka & Almost brother-in-law, ale v tom stresu z cesty a rychlém sletu dalších událostí jsem to již nepublikovala. Stydím se, až dopíšu, půjdu klečet do kouta kupé, ale oba mě jistě pochopí a pozdní zápis mi odpustí. Vždyť jsem měla tak málo času! Takže maličká časová smyčka...

Přijela mě navštívit Veka & Almost brother-in-law! Byl čtvrtek, vzduch těžký a jakoby předpovídal velkou událost. Od rána jsem již nemohla usedět, jak jsem se na svou návštěvu těšila. Započala jsem úklid svého studia v zoufalém doufání, že mi práce vydrží až do doby, než dorazí. Nevydržela. Již kolem poledne jsem neměla co dělat (úklid jsem neodbyla, ale studio bylo maličké, prostě tam toho nebylo tolik co uklízet). Sledovala jsem seriály, surfovala po internetu, podávala echo domů. Přiblížila se 6. hodina večerní, na kterou byl nahlášen příjezd. Dorazila akorát SMS, že se opozdí. To byla rána. Další hodina čekání už ale nebyla nic oproti celé té době. Uplynula rychle jako voda v prameni řeky. Veka prozvonila. Vyběhla jsem před dům vítat. Opravdu přijeli! Kousíček domova v daleké Bretani. Bylo to tak neskutečné! :) Zaparkovali a promíchali mi francouzské dojmy s českými. V domě šéfů jsem mluvila s živými lidmi rodnou řečí! Předali jsme si dárečky, mí nejdražší cestovatelé se osprchovali a vyrazili jsme ven. Šli jsme se podívat na koně Velkých. Dlouho jsme se nezdrželi, když se seběhne 6 velkých koní kolem, není to právě uklidňující, spíš trochu děsivé. Prošli jsme si hradby i náměstí, podívali se ke kostelu a vyrazili do Friendly :). Nečekané, že? :) Byl to spíš klidný večer, bylo to tak šílené. Moje sestra v mém Hennebontském baru! Jako když se seznámí dva něčí známí, které už tento zná dlouho, ale oni mezi sebou se do té doby neznali a promíchají mu tak dva úplně odlišné světy. Trochu podobně mi bylo, když se moji milovaní gjš spolužáci začali seznamovat s miláčky z dokořánu. Tak to rozkošně šimrá, jako když autem přejedete přes kopeček.
Vyzkoušela jsem si práci simultánní překladatelky. Ne že by to bylo bez obtíží, ale nějaký extrémní oříšek to taky nebyl. Byla jsem pyšná sama na sebe.
Ráno bylo ještě milejší, snad taky proto, že mám tak ráda snídaně ve více lidech. Topinky z cestovatelského chleba a gouda mučená cestou autem. Vytáhla jsem taky zvláštní papriky, které mi koupila Velká, ještě když byli doma. Neměla jsem odvahu je do ničeho přidat, nevypadaly vůbec jako normální papriky. A vida! Opravdu to nebyly normální papriky. Pálily jako čert. Zjistila jsem to poté, co jsem zkusila opravdu maličký kousek a tlamka mě pálila ještě celý den. Pavlyk (almost brother-in-law) je taky zkoušel, nezvládli jsme sníst ani jeden kousek. Třebaže jsem si asi 3x umyla ruce, zhruba po hodině jsem si prohrábla oko a málem se mi vypálilo. Do očí jsem si nehrábla až do večera. (Ještě teď, když si na to vzpomenu, je mi trochu mdlo)

v pravém dolním rohu jsou ty ďábelské papriky vidět. vypadají tak nevinně, že?

Sbalili mi spoustu věcí a vzali k sobě do auta. Nedocenitelná pomoc! Další cestu s tím kufrem bych už nezvládla, a pokud náhodou fyzicky ano, tak psychicky určitě ne. Odjeli, loučení jsem zvládla jen s vědomím, že se zase brzy uvidíme (ještě k tomu u špenátu!). Asi po 10 minutách se vrátili velcí. Skoro mě ani nepozdravili, asi se naštvali, že když pustili z bytu Jorkšíry, vítali stejně nadšeně mě jako je a Jorkšír navíc rovnou odběhl do mého studia a nejevil o ně nějaký větší zájem (už neví, že tam byl proto, že se tam jinak celý den válela stále hárající Ostříhaná, ale mně to nějak nevadí :) tak či tak, třeba to pro ně bude impuls k uvědomění, že se dá ke psům chovat i jinak než k živým hračkám.. ale ani já už nejsem tak naivní, abych si to myslela). To byla nejspíš první věc, co Velké zkazila náladu. Jejím miláčkům ani trochu nechyběla.. Žádné velké vítání neproběhlo. Popis jejich chladného chování je už ale myslím vyvěšen v jiném příspěvku. Mně to ale až tak nevadilo, nemyslela jsem na nic jiného, než na cestu domů.

abrakadabra, jsme opět na cestě domů

Milý deníčku,

sladká domovina! Cesta tak miloučce utekla :). Po ukončení posledního zápisu jsem se zapovídala se slečnou au-pair. Byla to němka, ve Francii je na tři měsíce, zbývají jí ještě tři týdny. Její dvojče pracuje jako au-pair v Austrálii. Byli na týden u prarodičů v Bretani, jinak bydlí v Paříži. Příjemná slečna :).


Po výstupu z vlaku jsem již zase jako na trnkách běžela (spíš rychle kráčela, ta krosna něco váží) do hlavní haly nádraží Paris Montparnasse, uvítat mého drahého Sikouška. Měla jsem takovou radost! Ani jsem při mluvě v rodném jazyce příliš nekoktala, což se mi mimochodem stávalo při mém amatérském tlumočení :). Vyrazili jsme směrem ke krásné Notre Dame, připojili jsme se do davu fotografujících a pózujících turistů, dostala jsem palačinku (poslední francouzskou palačinku, jednu z těch opravdu dobrých! I když nebyla kulatá ale obdélníková, na kvalitě jí to neubralo). Jak jsem se dozvěděla z vyprávění, Paříž je město průvodů, včera se konala nějaká africká charitativní akce. Dnes jsme byli svědky Topless průvodu, tedy průvodu za boj o 'nahé hrudníky'. Zaujalo mě to, běžela jsem si přečíst transparenty, když mě pán s letáky viděl jak za nimi nadšeně pádím, ještě nadšeněji mi vyrazil s letáčkem naproti :). Když jsme míjeli bezvlasý postarší pár, padla teorie, že zítřejší den se bude konat průvod o nahé hlavy.

Super výhodně jsme nakoupili rezervy na další cestu a už jen čekali na autobus. V mezidobí před odjezdem jsme si ještě četli naše putovní dopisy. Nastoupili jsme do autobusu, já osobně jsem dost trpěla při poslouchání hlasů slečen za námi. Přesně ten typ hlasu, jaký opravdu nepotřebujete slyšet, když se chystáte zabořit do pohodlné sedačky autobusu Student Agency a pomalu si přehrávat všechny své vzpomínky.
Zastávek bylo několik, pořád jsem si říkala, jak moc se vzdaluji svému prázdninovému stanovišti a jak se ještě víc blížím svému základnímu stanovišti. Radost se mísila s posmutnělostí, ale je doufám jasné, co převažovalo. Navíc jsem byla a stále jsem vděčná za svůj milý doprovod, jinak by cesta jistě tak rychle neutekla. Noc byla trochu krušná, řešila jsem problém, kam si odložím nohy. Usnula jsem jako jakýsi zkrouceně pohmožděný patvar, zhyzděná napodobenina embryonální polohy.

Ráno v Praze bylo veselé, slečna stewardka nás absolutně zmátla.
"Ano, vy pokračujete, v 7 hodin směr Budapešť."
"Ano, děkujeme. Vlastně... cože?"
To už byla ale slečna stewardka daleko. Mozkové závity se nám zapalovaly jako lejtka puberťákům. Co to mělo znamenat? Zeptáme se na informacích. Prošli jsme si budovou Hlava pravní nádraží (nebo hlavně nedráždi?), má mysl už vesele vískala, opěvovala to úžasné město a první kroky v domovině. Nadešla ta správná hodina a otevřelo se informační centrum společnosti RegioJet.
"Dobrý den, my jsme přijeli z Paříže taky s vaším žlutým autobusem a slečna stewardka nás zmystifikovala. Prý nás očekávají v 7 hodin ve směru na Budapešť, ale my tam nechceme. Co teď?"
"Tím se nestresujte, to je z Florence, jeďte normálně tím vlakem o půl 8."
Opustili jsme myšlenku cesty do Budapešti (alespoň pro tentokrát, Sikouš se jí držel ještě hodně dlouho, až někam k České Třebové) a nastoupili do žlutého vlaku.

Jsem už tak blízko. Blizouško, můj milášku! :)

Milý deníčku,

Je 11:37, já jsem na cestě do Paříže, TGV nemá wifi (trapas!), takže zápis bude uveřejněn posléze. Překvapivě šlo zatím všechno celkem bez problémů, Elie i s taxíkem byli v 8 před mým domem, přesně jak slíbil, stihla jsem se i nasnídat. Nejsmutnější loučení bylo, podle očekávání, s Ostříhanou. Bude mi tak chybět, pusinka malá. Cesta vlakem je docela příjemná, až na to, že luckily hned vedle sedí dost ukřičené děti. Jaký paradox :D. Nevadí, teď už mě nic nerozhodí. Nevím, kde jsem skončila minulý zápis, myslím, že to bylo u smutného konce veselého příběhu. Večer jsem sháněla taxi na nádraží. Cédric sice slíbil, že pokud mě šéfové neodvezou, odveze mě on, ale jak jsem zjistila, 8. Hodina ranní je pro Francouze prostě vražedný čas. Proč se Eliemu chtělo vstávat, to je mi trochu záhadou. Asi si mě opravdu oblíbil, musela jsem slíbit, že se jednou vrátím. Hledala jsem na internetu čísla na hennebontské taxislužby. Malhereusement, ani jedna nefungovala, nebo spíš můj tam můj mobil odmítal zavolat. Taxi tedy objednal Elie a na nádraží mě doprovodil. Už jsem zjistila, proč je pořád tak šíleně akční a veselý. Dneska mi řekl, že jeho máme je v nemocnici, protože je nemocná. A že má dneska narozeniny. Tak jako mi říkala moje drahá Korsičanka, od které jsem si včera konečně četla putovní dopis, její šéfová pila jako duha, kouřila hašiš, a vůbec tak nějak řekněme ‚žila na doraz‘, protože byla po rakovině prsu. Nejsem si jistá, jestli bude tohle přirovnání dobře pochopeno, myslím tím to, že když se někde stane nějaký problém, obvykle se pak jedinec uchýlí do nějakého extrému. Buďto depresí, nebo hýří za 3. Nemám to podložené, je to jen takové pozorováníčko.

Ptala jsem se Mayi, proč se se mnou už nepřišla rozloučit. Prý měla spoustu práce. Později jsem zjistila, že si nejspíš našla nového frajera, takže jaksi neměla čas. Mám z ní radost J. Když jsem ji poznala, byla ještě smutná z posledního rozhodu. Teď, když se s ní loučím (snad ne na dlouho), prochází do další etapy J. Myslím, že i to je trochu známka toho, že jsem byla Bretoňanka na docela slušnou dobu, stihla jsem hned několik lidských osudů. Škoda jen, že mi to neřekla, byla bych sice pořád stejně smutná, že nedorazí, ale o to veselejší, že by se se mnou o takovou informaci chtěla podělit. Nevadí.

11:53, čas strávený psaným nejde tak rychle, jak jsem očekávala. Hned po nástupu do vlaku jsem se snažila odpovědět na putovní dopis. Ale mám hlavu tak plnou všemožných dojmů, že jsem se na to nějak nemohla soustředit, ani tenhle zápis asi nebude tak hutný a všeříkající.

Vedle mě spolu s rodiči křičivých děti sedí slečna, s dospělými se baví o babysittingu a vyká jim. Haha, au-pair J. Ani nevypadá jako Francouzka (má ponožky v balerínách, to nemůže být Francouzka). Chudák holka. Její děti vypadají rozkošně, ale jak řekl jeden můj skvělý kamarád „I v tom nejsladším dítěti se skrývá kus pořádné svině“ :D (Andrzejku, tvé citace byly, jsou a budou navždycky nesmrtelné). Mluví s ní pomalu, ona pomalu odpovídá, na všechno se jí ptají, vypadá trochu vyplašeně, asi je u nich nová. Jako bych se viděla. Je jasné, že jsem nebyla v zahraničí naposledy, ale určitě si rozmyslím, jestli pojedu příště jako au-pair. A moc nadějně to nevidím J. Vlastně to nejspíš nebude tak úplně práce pro mě. Asi se nemůžu starat o děti, s panenkami si hrát pořád neumím, nemám ráda křik (nemám ho ráda ještě mnohem víc než před odjezdem, tzn. teď už opravdu ani trochu), už jsem vyloženě alergická na hysterické výbuchy pláče jen tak z nudy, pro nic za nic. Možná by to bylo u jiné rodiny lepší, jsem dost přesvědčená o tom, že u rodiny, kde by byli synové, by bylo všechno jinak. Ale určitě by se objevily jiné problémy, takové, jaké si teď neumím představit, protože jsem řešila jen vlasy panenek. Taky mě napadlo, že v rodině s menšími dětmi by to bylo taky jiné. U rodiny v Lorient jsem se sice o prťata starala víc (co se oblékání a podobných věcí týče), ale oni za to ještě nebyli tak dobří v odmlouvání. Taky jsem opravdu docenila, že když jsme hráli karty a přišli jsme na to, že maličký podvádí, bylo to něco, za co se styděl a ne něco, na co by byl pyšný. Nechápu, proč mi na tom tak záleží, nemyslím, že bych někdy byla nějaký velký podporovatel (vtipné slovo, ale Word mi ho nepodtrhl, tak je asi správně :D) pravidel a jejich dodržování. Ale prostě a jednoduše mě to rozčiluje, zapomněla jsem se rodičů zeptat, jestli jsem  podváděla jako malá u karet (nebo jsem se zeptala a zapomněla jsem odpověď). Možná jsem jen neměla štěstí na děti, ale možná to prostě není práce pro mě. Vždyť jsem ještě sama trochu dítě.

Zeptala jsem se slečny vedle, jestli je taky au-pair. Měla jsem pravdu! Je to Němka, byla tady na tři měsíce, ale zůstávají jí ještě 3 týdny, byli na prázdninách u prarodičů. Je miloučká. Němky jsou vlastně miloučké, nechápu, proč jsem proti nic tak předpojatá (kecám, to ten jazyk, nesnáším ho). Znám jen dvě, ale tohle klidně zgeneralizuji. Nedávno jsem si vzpomněla na naši Wiebke, která pobývala v Online centru jako dobrovolnice. Škoda, že se neozývá, docela mi chybí. Našla jsem ji na facebooku, nicméně jsme si napsaly asi jednou nebo dvakrát, nevypadalo to, že by si chtěla ještě povídat. Škoda.

12:20 Že by mi to nějak teklo, to se nedá říct. Už se prostě té své domoviny nemůžu dočkat. Sikoušek čeká v Paříži! Doufám, že vlak přijede včas, stihneme se podívat na Notre Dame a stihneme i autobus. I když se vlastně až tak nebojím, že bych ho nestihla třeba z nedbalosti, karamboly na cestách mě asi dost naučily, i proto jsem vyrazila k nádraží ho hodinu a čtvrt dříve, než bylo nutné. Prostě už si to peklíčko nechci zažít, a že jich tady bylo dost J. Dostatek! Je co vyprávět!

12:26 Přilezlo dítě z jiného vagonu. Všude plno dětí :D.

12:27 Zamýšlím se nad tím, co mi můj francouzský pobyt dal a vzal. Vím, komu na mě opravdu záleží a kdo se o mě zajímá. Ono se to totiž zjistí jedině v takových situacích. Vím, o koho se můžu opřít. Tady se hodí veliké díky mamce, taťkovi a mé nejdražší Vece, bez jejich podpory bych to tam těžko zvládla. Posílám pusu těm, co tě četli, deníčku, a na příspěvky reagovali, dělalo a dělá mi to neskutečnou radost. Taky těm, co se čas od času ozvali a ptali se, jak se mám. A taky díky těm, co se neozývali vůbec, dobré vědět J. O zdokonalení francouzštiny ani mluvit nemusím, ke konci jsem už překvapovala sama sebe. Naučila jsem se trávit čas sama se sebou, v tom jsem nebyla až takový frajer; zjistila jsem, jak mi je v různých situacích, jak na to reagují ostatní, atd. Ale tohle všechno jsem věděla, že přijde, nebo jsem alespoň tušila, v obrysech.

12:36 Psát se mi nechce, ale jen koukat z okna taky ne. Tak to střídám, už vlastně ani nevím, co by se ti tak dalo sdělit, deníčku. Všimla jsem si, že zápisy se čím dál víc zkracovaly, je to škoda, těším se, až si ty zápisy přečtu, tak za rok, za dva. Bylo vtipné i číst poznámky v sešitech z prváku, tohle bude ještě větší mazec :D. Je rozkošné, jak se všechno mění. Nedávno jsem na facebooku narazila na status „Dvakrát do stejné řeky nevstupuj, nevyplácí se to.“ Okamžitě jsem si vzpomněla na Veku, jak mi říkala, jak ji rozčiluje, když někdo používá tuto myšlenku takto špatně. Vždyť to tím ‚básník vůbec  nechtěl říci‘.

12:41 Na chvilku končím, budu si povídat s německou au-pair. Další zápis nejspíš z vlaku do Havířova J (drahý RegioJete, seš super, ale mohl bys jezdit i do Karviné).

Milý deníčku,

den D nadešel, hodina H na sebe taky nenechá dlouho čekat. Je 26.8., 6:34, venku tma jak v ranci, já jsem se vzbudila nepřekvapivě brzy, před tou velkou cestou. Nevidím všechno ze svého teď již skoro bývalého pokoje, prohlížím si potemnělé obrysy stolu, židlí, kuchyňské linky a skříní a těším se, až mi to všechno bude chybět. Nechce se mi věřit, jak ty dva měsíce rychle utekly. 'Jakoby to bylo včera, co jsem se klepala nedočkavostí na svojí posteli a loučila se s nejbližšími' (jaké klišé..). Moje velké dobrodružství se chýlí ke konci, jako velká tečka na mě čeká ještě celkem složitá cesta domů. Ale když jsem se prokousala až sem, domů už se nějak dostanu!

V pátek jsem šla na rozlučkový večer do Friendly. Bylo to mile symetrické, stejně jako poprvé jsem tam byla jediná zástupkyně něžného pohlaví (symetrie mého pobytu mě překvapila - když jsem přijela, bylo nevlídno, pršelo a mně se chtělo domů; odjíždím, je nevlídno a mně se chce domů.. pokud bych měla zakreslit svůj pobyt do grafu s osou y v závislosti na momentální spokojenosti, přesně vím, jak by graf vypadal. Ve vlaku budu mít dost času, možná se k tomu ještě dostanu :). Zaznamenala jsem nabídku k sňatku
("Ty odjíždíš už v neděli, viď?"
"Ano, v neděli ráno."
"Tak to bychom měli vybrat datum."
"Jaké datum?"
"No naší svatby!"
"My se budeme brát?" :D
"No jistě! Přijedu za tebou do čech, budeš mít všechno, co budeš chtít! Naučím se česky! Tak na kdy dáme to datum?"
"Já ti nevím, nech mě o tom popřemýšlet."
"Dobře, vezmu si e-mail a přijedu za tebou alespoň na prázdniny."
"Na prázdniny klidně přijeďte, ale svatbu neslibuju!"
"Přijedu! Jsi tak krásná.. Jako sluneční paprsek v tomhle zamračeném odpoledni.." ...),
hrála jsem skvělý hrací automat, třebaže mi to vůbec nešlo, bavila jsem se skvěle. Předala jsem dárek, rozloučila jsem se se všemi a kolem půlnoci jsem už pozorovala na skypu, jak z lahve slivovice mizí :)..

"aby ti nebylo líto, že tam nebudeš"

"kdysi jsem měl taky foťák a fotil jsem vždycky všem jenom boty"

z fotky to asi není poznat, ale dole jsou knoflíčky propojené s pacičkami, mačkáním knoflíčků se hýbou pacičky a střílí kovový míček, který sbírá body, po hrací ploše

Včera jsem si odbyla jsou poslední směnu. Celý den jsem děkovala nebesům, že už je poslední. Tolik křiku tady ještě nebylo. Jen kvůli kamínkům z rybího akvária. Asi to nemůžu ani vypsat, protože bych se před cestou zase rozčílila. Byla to opravdová zkouška ohněm, jsem na sebe neskutečně pyšná, že jsem ani jedno vřískající stvoření ani sebe neprohodila oknem. Tentokrát to bylo opravdu blízko, představovala jsem si sama sebe jako postavičku z kreslených pohádek, jak se třepe vzteky, rudne a z uší jí fičí pára.

Jak se ukázalo, byla to jen chvilková krize (díky, nebesa!) a zbytek dne už proběhl celkem hladce. S Malou jsme se dívaly na jinou verzi Petra Pana (další známka symetrie!), večer jsme se rozloučili skoro jako obvykle.

"Tak ahoj."

"Ahoj zítra."

"Zítra už se neuvidíme, odjíždím ráno."

"Aha, tak ahoj."

S Velkými nebylo loučení o nic srdceryvnější. Když jsem sešla dolů, Velká montovala nějakousi novou skříň, ani nezvedla oči, když jsem přišla. 

"Jestli máš u sebe co dělat, tak můžeš jít."

"Jo, musím se sbalit. Odvezete mě zítra ráno na nádraží?"

"Ne, je to moc brzy ráno, budeme spát. Můžeš jet taxíkem, čísla si najdi na internetu."

Dík, ty vole..

"Aha, a je třeba to rezervovat už dnes?"

"Myslím, že ne, zavoláš tam ráno, to by mělo stačit."

"Dobře, doufám, že jste se mnou byli spokojení."

"Hmmm... Odjíždíš brzy."

"Já vím, už jsem vám říkala, že je to kvůli škole. Pokud chcete, pomůžu vám s hledáním nové au-pair."

"Jestli se ti chce, budu ráda."

"Tak na shledanou."

"Ahoj, šťastnou cestu."

A odešla jsem. Hned když jsem vylezla ze dveří přijel na motorce Velký.

"Tak na shledanou."

"Kdy odjíždíš?"

"Zítra ráno."

"Aha, tak nashle, šťastnou cestu."

Docela smutný konec tak veselého příběhu, ne? Nevadí, stejně v mém příběhu neměli hlavní role a já kvůli nim taky brečet nebudu, třeba že jsem dětem vděčná za opravdu solidní antikoncepční vlivy.

Pokračování za chvilku.

Milý deníčku,

rodina stále "na cestě domů", nicméně stále nepřicházejí. Místní opravna nemá onen díl, který se jim v camping car rozbil, včera to mělo být 48 - 72 hodin, než dílek dorazí. Takže stav pohotovosti pokračuje, i když už ne tak vyhroceně. Doufám ale, že alespoň v sobotu dorazí, nerada bych šla na Lorientské nádraží pěšky :) (samozřejmě se chci s nimi taky rozloučit!).

Při včerejším hledání pinetky do vlasů jsem našla v jedné zapomenuté kapse kufru 5 instantních polévek do hrnečku. A jak se teď hodí! Kdekdo by to mohl považovat za malichernost, já jsem to označila jako další zásah mého anděla strážného (penízky docházejí, jídlo jakbysmet, ale rodičové, nestrachujte se, hlady neumřu! :)

ti, co už někdy měli opravdu hlad, jistě docení :))

Psi šílí. Ostříhaná stále hárá, Jorkšír je z toho na mrtvici, Jorkšírka ještě víc, protože absolutně nechápe, co se děje, je to ještě mrně. Zavírání Ostříhané po dobu venčení Jorkšírů do karavanu nepomáhá, už začínám objevovat trhliny i v zavírání  do mého studia, protože Jorkšír nejspíš v zápalu boje objevuje své skryté rezervy a téměř už vyskočí do okna.
Včera jsem je vytáhla na krátkou procházku. Netušila jsem, že to jsou až takoví gaučáci, že je budu muset nést na rukou po 5 minutách chůze. Ale jinak jsou rozkošní. Hlavně když se mi nad ránem procházejí po hlavě, čmuchají mi do uší nebo olizují chodidla, případně pravidelně co dvě hodiny vyjí na měsíc (možná nevyjí na měsíc, možná se jen nudí, každopádně mají to synchronizované všichni tři, nedá se je utišit, nedá se u toho spát, je to kravál jako blázen; nicméně zjistila jsem, že vytí probíhá v pravidelných intervalech, tzn. přibližně 3,5 - 4 minuty kraválu, které přicházejí pravidelně po dvou hodinové odmlce).

 s Jorkšíry se probouzím, s Jorkšíry chodím spát.. mohou dělat, co chtějí, stejně jsou k zulíbání

V očekávání Veky & Páji (sista & almost bro-in-law incoming!!!!) jsem vycídila své studio, abych se na ten den nějak zabavila. Mám pocit, že nikdy nebylo tak čisté, jako je teď, ovšem je mi jasné, že bude stačit jeden večer se Smetáky a všechno bude zase v původním stavu. Ale koupelna se leskne jako nikdy!

Započala jsem i třídění věcí na ty, které pošlu s Vekou v kufru na další tour po Bretani a budou mi doručeny posléze a ty, které si vezmu s sebou domů. Prostě jsem začala balit. Je to smutné. Netrvalo to ani půl hodiny a zdejší stopy po mně se ztrácejí jako šlápoty v písku pod vlnami. Ale chudáčkovi Ostříhané určitě budu chybět :(. Už bez sebe neuděláme ani krok, kde jsem já, tam je ona, nebo tam alespoň chce být. Až se mi nechce ji tady nechávat. Dnes při úklidu mi například pomáhala s klepáním koberců. Sice dost po svém, ale myslela to určitě dobře :)).

Milý deníčku,

další zápis z madhousu. Velcí stále nikde. Již druhý den jsem v pohotovosti, protože netuším, kdy dorazí. Včera večer mi přišla od Velké sms, že jsou na cestě zpět, camping car má poruchu, dnes prý mají zkusit najít někoho, kdo by jim camping car opravil. Takže přijedou buď dnes, nebo někdy jindy. Poslala jsem dotaz, jak situace pokračuje, zatím se mi nedostalo odpovědi. Vyčkávám s nastoupenou jednotkou, kdy dorazí. Snažím se využít volné chvíle ke studiu mého fotoaparátu a všech jeho možností použití, podle doporučení. Nebo to mám alespoň v plánu.

Psi blázní. Ostříhaná hárá, jorkšír je z toho celý nemocný. I když Ostříhanou zavřu do její boudy - karavanu, jorkšír se nějakým záhadným způsobem prokope karavanovou podlahou. Jorkšírka běhá kolem a štěká, Ostříhaná nechápe, o co se ten prcek snaží a Jorkšír se může zbláznit. Tragikomický pohled.

Milý deníčku,

odstartoval se můj poslední týden zde, v "ráji na zemi".

Koukám, že můj poslední zápis je ze středy. Tedy pátek (čtvrtek asi nebyl nijak záživný, už jsem zapomněla, co se dělo, ale mám pocit, že to byl ten den, kdy jsme s náhradní malou četly Miláčka. Četla česky, docela zdatně, ale spíš ji bavilo poslouchat mě. Myslela jsem si, že ji to nebude bavit déle než pár řádků, že si chce jen poslechnout češtinu, ale vcelku zaujatě poslouchala mé čtení rovnou několik stran, knihu jsem dočetla a ona byla dokonce zklamaná, že to už skončilo. "Zítra přines jinou knihu, jo?"):
          V pátek jsme vyrazili s mými náhradními dětmi na pláž. Jsou miloučcí, nechtěli se ode mě hnout. I jinak byl čtvrtek bez potíží, dokonce jsem skončila už kolem 6.

čepka se namočila, museli jsme použít tričko :)

"Vyfoť i měěěě!"

náš plácek (a plná přenosná lednička)

příliv byl lehce neobvyklý. z původně asi 50m široké pláže se stalo tohle

V sobotu jsem vyrazila opět za svou náhradní rodinou, tentokrát už naposledy. Naplánovali jsme si park, náhle přišla jakási sousedka, známá náhradní Velké a že prý jestli by mi nevadilo, kdybych s sebou vzala i její dítě. Tak jsem jela se 3 malými caparty do Lanesterského parku pro děti. Nejmenší dítě bylo vzpurné, neposlouchalo a tvářilo se, že neslyší. Vzpomínala jsem na zlatá léta angličtiny u holek v Orlové.
Jinak ale odpoledne probíhalo v pořádku, vrátili jsme se beze strát, po 6. už jsem jela zase domů, v hlavě mi zněla nabídka, že pokud příští léto nebudu vědět, kde pracovat, můžu přijet k nim, prý taky hledají au-pair a se mnou byli moc spokojení.

Následovala má poslední volná neděle. Strávila jsem ji snad nejlépe, jak jsem mohla. Se Sofií jsme vyrazily do Saint-Goustin a La Trinité.

vyjdeme-li po této líbivé zídce, dorazíme přímo do centra Auray

výhled ze zídky. připadalo mi to jako vystřižené z pohádky

zase uličky k zulíbání

opět návštěva místního kostela. tenhleten panáček mi málem způsobil infarkt, vypadal fakt opravdově

zase uličky k zulíbání "Koukej, tady mají docela dobrý výhled z okna. 'Jak je venku?' 'Hmmm, kamenná zeď'".

udělaly jsme si radost. 3 náramky za 2 eura - kdo by to nekoupil?!

navštívily jsme taky dva místní ateliéry, fotit jsme bohužel mohly pouze v jednom

opět šťastné, opět s milovanými crepes :) 

La Trinité, největší přístav, jaký jsem kdy viděla

chtěla jsem vyfotit všechny lodě, ale bylo jich tolik, že se ani nevešly na jednu fotku

byla jsem unešena

zase se svačinou, zase veselé Francouzsky :) croissanty!!

Těžko popsat atmosféru, která celý den panovala. Byla to poslední volná bretaňská neděle nás obou, navíc jsme taky věděly, že se vidíme nejspíš letos naposledy (na příští rok si prý slíbila s kamarádkami tour po Evropě, do seznamu si zapsala i Prahu, Karvinou a Zlín). Stejně jsme si to ale užily. 

"Koukej, kam nás ta GPS vede?" 

"Nevím, ale snad pojedem přes ten most."

"Jedem k mostu!" 

"Jedem k mostu!"

"Panebože!"

"Panebože!"

"Vidíš to?" 

"PANEBOŽE!"

"VIDÍŠ TO?"

"PANEBOŽE!"

"UÁÁÁÁ!"

... tak moc nadšené jsme byly z té podívané.. opravdu totiž stojí za to

No, asi bych nás u toho chtěla vidět ze třetího pohledu, to by bylo asi celkem úsměvné.

Celý den byl prostě úžasný. I když jsem ráno zaspala a dorazila o dost později, než jsem chtěla

("Zaspala jsem, budu tam co nejdřív!" 

"Ale prosím tě, je neděle, máme odpočívat, buď v pohodě!"), všechno jsme stihly podle plánu, a ještě jsme to kouzelně zakončily. Jen jsme seděly na lavičce, poslouchaly mexické tóny kytar z nedaleké hospůdky, snažily se neslyšet řev aut, který nás od té jižanské hudby odděloval, koukaly na houpající se loďky a poletující racky, pojídaly croissanty a říkaly si, jak by bylo skvělé, nějak tuhle myšlenku uchovat, pak mít nějaký knoflík a po zmáčknutí se k ní vrátit. V Carnacu jsme se rozloučily.

Dnes je pondělí, ráno jsem uklidila sídlo velkých, zajela si koupit lístek do Paříže (dobře jsem udělala, nižší cenu jsem sice žádnou nesehnala, ale jelikož se zvyšují ceny kvůli konci prázdnin, jak panáček na nádraží říkal, a je to konec prázdnin, možná se mi taky později nemuselo povést nějaký lístek koupit, když se tolik lidí vrací z prázdnin domů. A že jich tady je) a teď jen čekám. Jsem v pohotovosti už od poledne, je 15:45 a famílie stále nikde. Tak strašně bych si lehla! A pořád jenom čekám a pomaličku likviduju zásoby palačinek, které jsem tak pracně tvořila. Asi pokročím k něčemu dalšímu. Váhu vzal čert.. 

Ale stejně.. Těším se domů, těším..

Milý deníčku,

už se nám to krátí... A krátí se to rychle...

V neděli jsem byla se Sofií v Carnacu. Považuji za osobní vítězství, že jsem tam trefila po 'obyčejných cestách' a nemusela jsem na dálnici. Bláhově jsem si myslela, že ušetřím kilometry a tím i palivo (není tak levné, jak se mi ze začátku zdálo), ale pak mi došlo, že při všech těch rozjezdech na kruháčích a křižovatkách to tak asi nebude. Vím o tom sice kulové, ale řekla bych, že to tak bude. Ale to nevadí, stejně si myslím, že jsem velice šikovná :). Ono by tam vlastně netrefilo jenom jelito, vše je tady krásně značené, i když je třeba si zvyknout na to, že popis k odbočce je vždy až za ní, takže se hodí lehká schopnost předvídání a dobrý zrak. Cestou zpátky to byl sice trochu boj, ale k tomu se dostanu.

Dorazila jsem na smluvené místo, k mému překvapení i ve smluvenou dobu, cestou jsem se stihla zamilovat do místních domečků (ač jsou na první pohled domy v této oblasti všechny stejné, na druhý pohled se již dá zjistit, že tomu tak není a město od města se liší. malinko, ale liší), ostatně jako obvykle a začaly jsme plánovat. Chtěla jsem vidět místní pláž, ty slavné kamínky (neználci nechť se obrátí na google) a samozřejmě centrum města. Sofia navrhla, že si můžeme půjčit kolo jejích šéfů a dopravu tím tak urychlit a ještě udělat něco pro své zdraví (u mě snad poprvé, za dobu co jsem tady, nepočítám-li prohřívání kostí na dalších pár měsíců dopředu). Vyrazily jsme tedy k letnímu sídlu jejích patrons. Ptala jsem se, jestli třeba mají domy na léto i někde jinde "Nene, jen tady. Vlastně si ani neumím představit, jak by mělo vypadat lepší místo. Kolik letních sídel má tvoje rodina?" Otázka mě poněkud zaskočila. Jsem snad méně, když má rodina má "jen" camping car? :D Odpověděla jsem, že má rodina je na tom vlastně taky dobře, protože s camping car jezdí pokaždé jinam.
Prošly jsme se docela dost, cestou jsme objevily night club a zapřemýšlely nad pobytem v místních lázních, jistě velice drahých. Já jsem se pokochala výhledem na další nádherný přístav, zatímco Sofia domlouvala pro sebe a své děti lekce windsurfingu (zjistila jsem, že po centrech měst mě přístavy opravdu berou, mají to své zvláštní kouzlo, je to tak filmové a přitom tak přirozené, konec země, začátek moře, zvláštní místo, je tam hezky za každého počasí, rybí aroma se mísí s vůní svobody, která je pro všechny, a co ti chce s každým nádechem nalákat k nástupu na jednu z lodí, občas jde slyšet zpěv racků a hvízdání křídel, když proletí kolem, ...). Prošly jsme kolem pláže a už jsme byly téměř na místě.

jeden by se jim ani nedivil, že tam chtějí trávit každé prázdniny, že? každé zrníčko písku křičí "staň se součástí tohohle ráje! zůstaň tady do konce života!"

Vzaly jsme kola a vyrazily na cestu. Nečekala jsem, jak mé nožky zeslábnou, za tu dobu, co nic nedělají. S Ostříhanou už máme zákaz běhat, momentálně se s ní nemůžu ani procházet, protože hárá, toulavých pejsků je tu spousta a žádné komplikace nechceme. Dojely jsme k těm slavným kamenům. Nic šíleného, přesto to bylo působivé.

voilá, kameny!

po dlouhé době karamelová palačinka se soleným máslem, nejúžasnější věc, co si tady můžeme dopřát

je to opravdu delikatesa, velice rychle mizí z talířů :)

"Cítím tu magii!"

Obešly jsme část ohraničených kamenů, neustále jsme opakovaly, že absolutně nechápeme, jak někoho napadlo postavit zrovna tohle. Vrátily jsme se do centra, navštívily jsme místní kostel. Asi jsem v hodinách výtvarné výchovy a dějin umění nedávala dostatečně pozor, abych mohla tuto bizarní stavbu pochopit. Bylo to jakoby někdo připlácnul tři kostely těsně vedle sebe a zapomněl na dveře, tak je dal jakoby mimochodem na okraj budovy, i když obvykle při vstupu hlavními dveřmi do kostela vidíme rovnou oltář. 

Rozhodly jsme se zajít ještě na něco k jídlo a pak se přesunout do Quiberonu, kterému udělal skvělou reklamu můj místní známý Florent. Chvíli jsme zápasily s logistikou našich dopravních prostředků, nakonec jsme naložily jedno kolo do auta, a šly na jídlo. 

moje první panini, šunka, sýr. moc dobré :)

Sofia zvolila kuřecí sandwich, byla to teda docela nálož

S plnými bříšky jsme vyrazily do Carnacu. Chvíli trvalo, než jsme se dostaly z města, silnice byly nechutně přeplněné. Cestou jsme si trochu trsly na hity z rádia, byla to veselá cesta :). Hned na kraji města jsme navštívily jakousi vojenskou tvrz. 

Bylo to krásné, počasí bylo pro takové místo přímo ideální. Pokračovaly jsme do centra Quiberonu. Očekávaly jsme trochu něco většího, nicméně bylo tam i tak hezky a je to další fajfka na mapě.

nejrozkošnější domeček, jaký jsem kdy viděla. a nejspíš taky nejmenší

tenhle kostelík byl trochu zvláštní. ačkoliv jsme ocenily nenápadné bezpečnostní mříže na oknech, trochu nás udivila neonová světýlka na velké části průčelí kostela. zrovna ve chvíli, kdy jsme se celkem nelichotivě vyjadřovaly na jejich účet, kostelní zvony začaly odbíjet 8. večerní, což nás dost vyděsilo a hned vzápětí řádně rozesmálo

Když jsme usoudily, že už jsme viděly všechno, co jsme mohly, vyrazily jsme na cestu zpět. Vysadila jsem Sofii zpátky v Carnacu, kousek od jejího kola, které zůstalo u kostela :). Dokonce jsem zvládla i návrat zpátky, i když byl lehce komplikovanější (Hennebont není tak velký, aby k němu vedoucí šipky byly i 50km od něj).

V pondělí jsem nastoupila ke své chvilkové rodině. Zmatenost a zvláštní řešení domu už mě nepřekvapilo. Máma rodiny je skvělá, pořád se směje a nic pro ni není problém, stejně tak jako pro většinu místních :). Dětičky jsou milé, snad ještě víc, než byli milí moji Malí můj první týden u nich. Když se zeptám, co chtějí dělat, jen se zapitvoří a odpoví, že neví. V pondělí jsem se ptala, co je třeba udělat co se úklidu týče, měla jsem jen pozametat a vyčistit bar. Mladší dcera mi pomáhala s barem a starší rovnou pozametala za mě :). Koukají na mě trochu jako na zjevení, nejsou zvyklí na au-pair. V úterý jsme byli v parku, vzbudila jsem rozruch i u ostatních šprťat. 

"To jsou vaše děti?" 

"Ne."

"Tak vaši sourozenci?"

"Taky ne."

"Tak co teda?"

"Jsem jejich au-pair."

"Co to znamená?" 

"To znamená, že je hlídám a starám se o ně."

"COOOOOOOOOOOOOL!"

Ve středu večer jsem vyrazila do Friendly na ska večer. Kapela byla zvláštní, Jarda Konáš by si nejspíš pošmáknul. Kritiku přenechám profesionálům, ale i pro ucho amatéra to bylo dost náročné. Co se zvuku týče, jeden by zaplakal, celkový dojem pohřbíval automatický bubeník. Nicméně, na zábavě to tak či tak neubíralo, konečně jsem si trochu zatančila a poznala spoustu dalších lidí. Později jsme se přesunuli do baru, jehož jméno si nejsem schopná zapamatovat, na jinou reaggae akci. Tam už to žilo trochu víc. Spousta lidí, spousta tance, spousta všeho.

Nejspíš hlavní hvězda večera byl fousatý pseudorastaman v bílém síťovaném tílku. Ano, bylo to veselé :). Jelikož bar se ve dvě hodiny zavíral, vrátili jsme se zpátky do Friendly, kde nám už nenalili, takže jsme vyrazili do bytu Vaness. Divila jsem se, že tolik lidí pártyuje do tak pozdních, až spíš brzkých ranních hodin, následně mi bylo vysvětleno, že ve středu se nepracuje z důvodu dalšího státního svátku. Tady je to jeden svátek za druhým.

Je mi jasné, že mi nebudete věřit, drazí dospělí, ale opravdu se umím bavit i bez alkoholu a taky to tak provádím. A nejen proto, že je to tady tak strašně drahé :).

Středa byla volná, chtěla jsem jít nakoupit nějaké jídlo, ale i velký obchod byl zavřený kvůli svátku (jsem já to ale jelito). Takže jsem dojedla poslední drobty, co mi zbyly a čekala na čtvrteční dopoledne. Dnes kolem 10 jsem se tedy vypravila na nákup, Zdržela jsem se cestou centrem, zase tady pořádají nějaké trhy (proboha, proč teď, když nemám peníze???). Zvládla jsem najít těstoviny (nadlidský úkol!) i všechno ostatní, co jsem potřebovala, zase mám zásobu balených palačinek. Dnes pokračuji v práci u nové rodiny, v sobotu už by nejspíš měli přijet Velcí z dovolené. Včera jsme se s VícVelkou shodly, že ani jedné už dlouho nenapsali, takže se asi dobře baví :). Jsem zvědavá, kolik zážitků si přivezou. A taky jsem zvědavá, jak proběhne poslední týden. Je to neuvěřitelné. Pořád to bylo tak daleko a najednou je to za dveřmi. Poslední týden je na spadnutí. Nechce se mi věřit, jak rychle to uteklo. Neskutečně. Ne že by se mi chtělo tuhle krásu opouštět, ale už je to přece jen docela dlouho, už se těším domů, až rozdám všechny dárečky a budu dokola vyprávět, jak jsem se měla ve Francii :).