Milý deníčku,

Je 11:37, já jsem na cestě do Paříže, TGV nemá wifi (trapas!), takže zápis bude uveřejněn posléze. Překvapivě šlo zatím všechno celkem bez problémů, Elie i s taxíkem byli v 8 před mým domem, přesně jak slíbil, stihla jsem se i nasnídat. Nejsmutnější loučení bylo, podle očekávání, s Ostříhanou. Bude mi tak chybět, pusinka malá. Cesta vlakem je docela příjemná, až na to, že luckily hned vedle sedí dost ukřičené děti. Jaký paradox :D. Nevadí, teď už mě nic nerozhodí. Nevím, kde jsem skončila minulý zápis, myslím, že to bylo u smutného konce veselého příběhu. Večer jsem sháněla taxi na nádraží. Cédric sice slíbil, že pokud mě šéfové neodvezou, odveze mě on, ale jak jsem zjistila, 8. Hodina ranní je pro Francouze prostě vražedný čas. Proč se Eliemu chtělo vstávat, to je mi trochu záhadou. Asi si mě opravdu oblíbil, musela jsem slíbit, že se jednou vrátím. Hledala jsem na internetu čísla na hennebontské taxislužby. Malhereusement, ani jedna nefungovala, nebo spíš můj tam můj mobil odmítal zavolat. Taxi tedy objednal Elie a na nádraží mě doprovodil. Už jsem zjistila, proč je pořád tak šíleně akční a veselý. Dneska mi řekl, že jeho máme je v nemocnici, protože je nemocná. A že má dneska narozeniny. Tak jako mi říkala moje drahá Korsičanka, od které jsem si včera konečně četla putovní dopis, její šéfová pila jako duha, kouřila hašiš, a vůbec tak nějak řekněme ‚žila na doraz‘, protože byla po rakovině prsu. Nejsem si jistá, jestli bude tohle přirovnání dobře pochopeno, myslím tím to, že když se někde stane nějaký problém, obvykle se pak jedinec uchýlí do nějakého extrému. Buďto depresí, nebo hýří za 3. Nemám to podložené, je to jen takové pozorováníčko.

Ptala jsem se Mayi, proč se se mnou už nepřišla rozloučit. Prý měla spoustu práce. Později jsem zjistila, že si nejspíš našla nového frajera, takže jaksi neměla čas. Mám z ní radost J. Když jsem ji poznala, byla ještě smutná z posledního rozhodu. Teď, když se s ní loučím (snad ne na dlouho), prochází do další etapy J. Myslím, že i to je trochu známka toho, že jsem byla Bretoňanka na docela slušnou dobu, stihla jsem hned několik lidských osudů. Škoda jen, že mi to neřekla, byla bych sice pořád stejně smutná, že nedorazí, ale o to veselejší, že by se se mnou o takovou informaci chtěla podělit. Nevadí.

11:53, čas strávený psaným nejde tak rychle, jak jsem očekávala. Hned po nástupu do vlaku jsem se snažila odpovědět na putovní dopis. Ale mám hlavu tak plnou všemožných dojmů, že jsem se na to nějak nemohla soustředit, ani tenhle zápis asi nebude tak hutný a všeříkající.

Vedle mě spolu s rodiči křičivých děti sedí slečna, s dospělými se baví o babysittingu a vyká jim. Haha, au-pair J. Ani nevypadá jako Francouzka (má ponožky v balerínách, to nemůže být Francouzka). Chudák holka. Její děti vypadají rozkošně, ale jak řekl jeden můj skvělý kamarád „I v tom nejsladším dítěti se skrývá kus pořádné svině“ :D (Andrzejku, tvé citace byly, jsou a budou navždycky nesmrtelné). Mluví s ní pomalu, ona pomalu odpovídá, na všechno se jí ptají, vypadá trochu vyplašeně, asi je u nich nová. Jako bych se viděla. Je jasné, že jsem nebyla v zahraničí naposledy, ale určitě si rozmyslím, jestli pojedu příště jako au-pair. A moc nadějně to nevidím J. Vlastně to nejspíš nebude tak úplně práce pro mě. Asi se nemůžu starat o děti, s panenkami si hrát pořád neumím, nemám ráda křik (nemám ho ráda ještě mnohem víc než před odjezdem, tzn. teď už opravdu ani trochu), už jsem vyloženě alergická na hysterické výbuchy pláče jen tak z nudy, pro nic za nic. Možná by to bylo u jiné rodiny lepší, jsem dost přesvědčená o tom, že u rodiny, kde by byli synové, by bylo všechno jinak. Ale určitě by se objevily jiné problémy, takové, jaké si teď neumím představit, protože jsem řešila jen vlasy panenek. Taky mě napadlo, že v rodině s menšími dětmi by to bylo taky jiné. U rodiny v Lorient jsem se sice o prťata starala víc (co se oblékání a podobných věcí týče), ale oni za to ještě nebyli tak dobří v odmlouvání. Taky jsem opravdu docenila, že když jsme hráli karty a přišli jsme na to, že maličký podvádí, bylo to něco, za co se styděl a ne něco, na co by byl pyšný. Nechápu, proč mi na tom tak záleží, nemyslím, že bych někdy byla nějaký velký podporovatel (vtipné slovo, ale Word mi ho nepodtrhl, tak je asi správně :D) pravidel a jejich dodržování. Ale prostě a jednoduše mě to rozčiluje, zapomněla jsem se rodičů zeptat, jestli jsem  podváděla jako malá u karet (nebo jsem se zeptala a zapomněla jsem odpověď). Možná jsem jen neměla štěstí na děti, ale možná to prostě není práce pro mě. Vždyť jsem ještě sama trochu dítě.

Zeptala jsem se slečny vedle, jestli je taky au-pair. Měla jsem pravdu! Je to Němka, byla tady na tři měsíce, ale zůstávají jí ještě 3 týdny, byli na prázdninách u prarodičů. Je miloučká. Němky jsou vlastně miloučké, nechápu, proč jsem proti nic tak předpojatá (kecám, to ten jazyk, nesnáším ho). Znám jen dvě, ale tohle klidně zgeneralizuji. Nedávno jsem si vzpomněla na naši Wiebke, která pobývala v Online centru jako dobrovolnice. Škoda, že se neozývá, docela mi chybí. Našla jsem ji na facebooku, nicméně jsme si napsaly asi jednou nebo dvakrát, nevypadalo to, že by si chtěla ještě povídat. Škoda.

12:20 Že by mi to nějak teklo, to se nedá říct. Už se prostě té své domoviny nemůžu dočkat. Sikoušek čeká v Paříži! Doufám, že vlak přijede včas, stihneme se podívat na Notre Dame a stihneme i autobus. I když se vlastně až tak nebojím, že bych ho nestihla třeba z nedbalosti, karamboly na cestách mě asi dost naučily, i proto jsem vyrazila k nádraží ho hodinu a čtvrt dříve, než bylo nutné. Prostě už si to peklíčko nechci zažít, a že jich tady bylo dost J. Dostatek! Je co vyprávět!

12:26 Přilezlo dítě z jiného vagonu. Všude plno dětí :D.

12:27 Zamýšlím se nad tím, co mi můj francouzský pobyt dal a vzal. Vím, komu na mě opravdu záleží a kdo se o mě zajímá. Ono se to totiž zjistí jedině v takových situacích. Vím, o koho se můžu opřít. Tady se hodí veliké díky mamce, taťkovi a mé nejdražší Vece, bez jejich podpory bych to tam těžko zvládla. Posílám pusu těm, co tě četli, deníčku, a na příspěvky reagovali, dělalo a dělá mi to neskutečnou radost. Taky těm, co se čas od času ozvali a ptali se, jak se mám. A taky díky těm, co se neozývali vůbec, dobré vědět J. O zdokonalení francouzštiny ani mluvit nemusím, ke konci jsem už překvapovala sama sebe. Naučila jsem se trávit čas sama se sebou, v tom jsem nebyla až takový frajer; zjistila jsem, jak mi je v různých situacích, jak na to reagují ostatní, atd. Ale tohle všechno jsem věděla, že přijde, nebo jsem alespoň tušila, v obrysech.

12:36 Psát se mi nechce, ale jen koukat z okna taky ne. Tak to střídám, už vlastně ani nevím, co by se ti tak dalo sdělit, deníčku. Všimla jsem si, že zápisy se čím dál víc zkracovaly, je to škoda, těším se, až si ty zápisy přečtu, tak za rok, za dva. Bylo vtipné i číst poznámky v sešitech z prváku, tohle bude ještě větší mazec :D. Je rozkošné, jak se všechno mění. Nedávno jsem na facebooku narazila na status „Dvakrát do stejné řeky nevstupuj, nevyplácí se to.“ Okamžitě jsem si vzpomněla na Veku, jak mi říkala, jak ji rozčiluje, když někdo používá tuto myšlenku takto špatně. Vždyť to tím ‚básník vůbec  nechtěl říci‘.

12:41 Na chvilku končím, budu si povídat s německou au-pair. Další zápis nejspíš z vlaku do Havířova J (drahý RegioJete, seš super, ale mohl bys jezdit i do Karviné).