Milý deníčku,

odstartoval se můj poslední týden zde, v "ráji na zemi".

Koukám, že můj poslední zápis je ze středy. Tedy pátek (čtvrtek asi nebyl nijak záživný, už jsem zapomněla, co se dělo, ale mám pocit, že to byl ten den, kdy jsme s náhradní malou četly Miláčka. Četla česky, docela zdatně, ale spíš ji bavilo poslouchat mě. Myslela jsem si, že ji to nebude bavit déle než pár řádků, že si chce jen poslechnout češtinu, ale vcelku zaujatě poslouchala mé čtení rovnou několik stran, knihu jsem dočetla a ona byla dokonce zklamaná, že to už skončilo. "Zítra přines jinou knihu, jo?"):
          V pátek jsme vyrazili s mými náhradními dětmi na pláž. Jsou miloučcí, nechtěli se ode mě hnout. I jinak byl čtvrtek bez potíží, dokonce jsem skončila už kolem 6.

čepka se namočila, museli jsme použít tričko :)

"Vyfoť i měěěě!"

náš plácek (a plná přenosná lednička)

příliv byl lehce neobvyklý. z původně asi 50m široké pláže se stalo tohle

V sobotu jsem vyrazila opět za svou náhradní rodinou, tentokrát už naposledy. Naplánovali jsme si park, náhle přišla jakási sousedka, známá náhradní Velké a že prý jestli by mi nevadilo, kdybych s sebou vzala i její dítě. Tak jsem jela se 3 malými caparty do Lanesterského parku pro děti. Nejmenší dítě bylo vzpurné, neposlouchalo a tvářilo se, že neslyší. Vzpomínala jsem na zlatá léta angličtiny u holek v Orlové.
Jinak ale odpoledne probíhalo v pořádku, vrátili jsme se beze strát, po 6. už jsem jela zase domů, v hlavě mi zněla nabídka, že pokud příští léto nebudu vědět, kde pracovat, můžu přijet k nim, prý taky hledají au-pair a se mnou byli moc spokojení.

Následovala má poslední volná neděle. Strávila jsem ji snad nejlépe, jak jsem mohla. Se Sofií jsme vyrazily do Saint-Goustin a La Trinité.

vyjdeme-li po této líbivé zídce, dorazíme přímo do centra Auray

výhled ze zídky. připadalo mi to jako vystřižené z pohádky

zase uličky k zulíbání

opět návštěva místního kostela. tenhleten panáček mi málem způsobil infarkt, vypadal fakt opravdově

zase uličky k zulíbání "Koukej, tady mají docela dobrý výhled z okna. 'Jak je venku?' 'Hmmm, kamenná zeď'".

udělaly jsme si radost. 3 náramky za 2 eura - kdo by to nekoupil?!

navštívily jsme taky dva místní ateliéry, fotit jsme bohužel mohly pouze v jednom

opět šťastné, opět s milovanými crepes :) 

La Trinité, největší přístav, jaký jsem kdy viděla

chtěla jsem vyfotit všechny lodě, ale bylo jich tolik, že se ani nevešly na jednu fotku

byla jsem unešena

zase se svačinou, zase veselé Francouzsky :) croissanty!!

Těžko popsat atmosféru, která celý den panovala. Byla to poslední volná bretaňská neděle nás obou, navíc jsme taky věděly, že se vidíme nejspíš letos naposledy (na příští rok si prý slíbila s kamarádkami tour po Evropě, do seznamu si zapsala i Prahu, Karvinou a Zlín). Stejně jsme si to ale užily. 

"Koukej, kam nás ta GPS vede?" 

"Nevím, ale snad pojedem přes ten most."

"Jedem k mostu!" 

"Jedem k mostu!"

"Panebože!"

"Panebože!"

"Vidíš to?" 

"PANEBOŽE!"

"VIDÍŠ TO?"

"PANEBOŽE!"

"UÁÁÁÁ!"

... tak moc nadšené jsme byly z té podívané.. opravdu totiž stojí za to

No, asi bych nás u toho chtěla vidět ze třetího pohledu, to by bylo asi celkem úsměvné.

Celý den byl prostě úžasný. I když jsem ráno zaspala a dorazila o dost později, než jsem chtěla

("Zaspala jsem, budu tam co nejdřív!" 

"Ale prosím tě, je neděle, máme odpočívat, buď v pohodě!"), všechno jsme stihly podle plánu, a ještě jsme to kouzelně zakončily. Jen jsme seděly na lavičce, poslouchaly mexické tóny kytar z nedaleké hospůdky, snažily se neslyšet řev aut, který nás od té jižanské hudby odděloval, koukaly na houpající se loďky a poletující racky, pojídaly croissanty a říkaly si, jak by bylo skvělé, nějak tuhle myšlenku uchovat, pak mít nějaký knoflík a po zmáčknutí se k ní vrátit. V Carnacu jsme se rozloučily.

Dnes je pondělí, ráno jsem uklidila sídlo velkých, zajela si koupit lístek do Paříže (dobře jsem udělala, nižší cenu jsem sice žádnou nesehnala, ale jelikož se zvyšují ceny kvůli konci prázdnin, jak panáček na nádraží říkal, a je to konec prázdnin, možná se mi taky později nemuselo povést nějaký lístek koupit, když se tolik lidí vrací z prázdnin domů. A že jich tady je) a teď jen čekám. Jsem v pohotovosti už od poledne, je 15:45 a famílie stále nikde. Tak strašně bych si lehla! A pořád jenom čekám a pomaličku likviduju zásoby palačinek, které jsem tak pracně tvořila. Asi pokročím k něčemu dalšímu. Váhu vzal čert..