Milý deníčku,

už se nám to krátí... A krátí se to rychle...

V neděli jsem byla se Sofií v Carnacu. Považuji za osobní vítězství, že jsem tam trefila po 'obyčejných cestách' a nemusela jsem na dálnici. Bláhově jsem si myslela, že ušetřím kilometry a tím i palivo (není tak levné, jak se mi ze začátku zdálo), ale pak mi došlo, že při všech těch rozjezdech na kruháčích a křižovatkách to tak asi nebude. Vím o tom sice kulové, ale řekla bych, že to tak bude. Ale to nevadí, stejně si myslím, že jsem velice šikovná :). Ono by tam vlastně netrefilo jenom jelito, vše je tady krásně značené, i když je třeba si zvyknout na to, že popis k odbočce je vždy až za ní, takže se hodí lehká schopnost předvídání a dobrý zrak. Cestou zpátky to byl sice trochu boj, ale k tomu se dostanu.

Dorazila jsem na smluvené místo, k mému překvapení i ve smluvenou dobu, cestou jsem se stihla zamilovat do místních domečků (ač jsou na první pohled domy v této oblasti všechny stejné, na druhý pohled se již dá zjistit, že tomu tak není a město od města se liší. malinko, ale liší), ostatně jako obvykle a začaly jsme plánovat. Chtěla jsem vidět místní pláž, ty slavné kamínky (neználci nechť se obrátí na google) a samozřejmě centrum města. Sofia navrhla, že si můžeme půjčit kolo jejích šéfů a dopravu tím tak urychlit a ještě udělat něco pro své zdraví (u mě snad poprvé, za dobu co jsem tady, nepočítám-li prohřívání kostí na dalších pár měsíců dopředu). Vyrazily jsme tedy k letnímu sídlu jejích patrons. Ptala jsem se, jestli třeba mají domy na léto i někde jinde "Nene, jen tady. Vlastně si ani neumím představit, jak by mělo vypadat lepší místo. Kolik letních sídel má tvoje rodina?" Otázka mě poněkud zaskočila. Jsem snad méně, když má rodina má "jen" camping car? :D Odpověděla jsem, že má rodina je na tom vlastně taky dobře, protože s camping car jezdí pokaždé jinam.
Prošly jsme se docela dost, cestou jsme objevily night club a zapřemýšlely nad pobytem v místních lázních, jistě velice drahých. Já jsem se pokochala výhledem na další nádherný přístav, zatímco Sofia domlouvala pro sebe a své děti lekce windsurfingu (zjistila jsem, že po centrech měst mě přístavy opravdu berou, mají to své zvláštní kouzlo, je to tak filmové a přitom tak přirozené, konec země, začátek moře, zvláštní místo, je tam hezky za každého počasí, rybí aroma se mísí s vůní svobody, která je pro všechny, a co ti chce s každým nádechem nalákat k nástupu na jednu z lodí, občas jde slyšet zpěv racků a hvízdání křídel, když proletí kolem, ...). Prošly jsme kolem pláže a už jsme byly téměř na místě.

jeden by se jim ani nedivil, že tam chtějí trávit každé prázdniny, že? každé zrníčko písku křičí "staň se součástí tohohle ráje! zůstaň tady do konce života!"

Vzaly jsme kola a vyrazily na cestu. Nečekala jsem, jak mé nožky zeslábnou, za tu dobu, co nic nedělají. S Ostříhanou už máme zákaz běhat, momentálně se s ní nemůžu ani procházet, protože hárá, toulavých pejsků je tu spousta a žádné komplikace nechceme. Dojely jsme k těm slavným kamenům. Nic šíleného, přesto to bylo působivé.

voilá, kameny!

po dlouhé době karamelová palačinka se soleným máslem, nejúžasnější věc, co si tady můžeme dopřát

je to opravdu delikatesa, velice rychle mizí z talířů :)

"Cítím tu magii!"

Obešly jsme část ohraničených kamenů, neustále jsme opakovaly, že absolutně nechápeme, jak někoho napadlo postavit zrovna tohle. Vrátily jsme se do centra, navštívily jsme místní kostel. Asi jsem v hodinách výtvarné výchovy a dějin umění nedávala dostatečně pozor, abych mohla tuto bizarní stavbu pochopit. Bylo to jakoby někdo připlácnul tři kostely těsně vedle sebe a zapomněl na dveře, tak je dal jakoby mimochodem na okraj budovy, i když obvykle při vstupu hlavními dveřmi do kostela vidíme rovnou oltář. 

Rozhodly jsme se zajít ještě na něco k jídlo a pak se přesunout do Quiberonu, kterému udělal skvělou reklamu můj místní známý Florent. Chvíli jsme zápasily s logistikou našich dopravních prostředků, nakonec jsme naložily jedno kolo do auta, a šly na jídlo. 

moje první panini, šunka, sýr. moc dobré :)

Sofia zvolila kuřecí sandwich, byla to teda docela nálož

S plnými bříšky jsme vyrazily do Carnacu. Chvíli trvalo, než jsme se dostaly z města, silnice byly nechutně přeplněné. Cestou jsme si trochu trsly na hity z rádia, byla to veselá cesta :). Hned na kraji města jsme navštívily jakousi vojenskou tvrz. 

Bylo to krásné, počasí bylo pro takové místo přímo ideální. Pokračovaly jsme do centra Quiberonu. Očekávaly jsme trochu něco většího, nicméně bylo tam i tak hezky a je to další fajfka na mapě.

nejrozkošnější domeček, jaký jsem kdy viděla. a nejspíš taky nejmenší

tenhle kostelík byl trochu zvláštní. ačkoliv jsme ocenily nenápadné bezpečnostní mříže na oknech, trochu nás udivila neonová světýlka na velké části průčelí kostela. zrovna ve chvíli, kdy jsme se celkem nelichotivě vyjadřovaly na jejich účet, kostelní zvony začaly odbíjet 8. večerní, což nás dost vyděsilo a hned vzápětí řádně rozesmálo

Když jsme usoudily, že už jsme viděly všechno, co jsme mohly, vyrazily jsme na cestu zpět. Vysadila jsem Sofii zpátky v Carnacu, kousek od jejího kola, které zůstalo u kostela :). Dokonce jsem zvládla i návrat zpátky, i když byl lehce komplikovanější (Hennebont není tak velký, aby k němu vedoucí šipky byly i 50km od něj).

V pondělí jsem nastoupila ke své chvilkové rodině. Zmatenost a zvláštní řešení domu už mě nepřekvapilo. Máma rodiny je skvělá, pořád se směje a nic pro ni není problém, stejně tak jako pro většinu místních :). Dětičky jsou milé, snad ještě víc, než byli milí moji Malí můj první týden u nich. Když se zeptám, co chtějí dělat, jen se zapitvoří a odpoví, že neví. V pondělí jsem se ptala, co je třeba udělat co se úklidu týče, měla jsem jen pozametat a vyčistit bar. Mladší dcera mi pomáhala s barem a starší rovnou pozametala za mě :). Koukají na mě trochu jako na zjevení, nejsou zvyklí na au-pair. V úterý jsme byli v parku, vzbudila jsem rozruch i u ostatních šprťat. 

"To jsou vaše děti?" 

"Ne."

"Tak vaši sourozenci?"

"Taky ne."

"Tak co teda?"

"Jsem jejich au-pair."

"Co to znamená?" 

"To znamená, že je hlídám a starám se o ně."

"COOOOOOOOOOOOOL!"

Ve středu večer jsem vyrazila do Friendly na ska večer. Kapela byla zvláštní, Jarda Konáš by si nejspíš pošmáknul. Kritiku přenechám profesionálům, ale i pro ucho amatéra to bylo dost náročné. Co se zvuku týče, jeden by zaplakal, celkový dojem pohřbíval automatický bubeník. Nicméně, na zábavě to tak či tak neubíralo, konečně jsem si trochu zatančila a poznala spoustu dalších lidí. Později jsme se přesunuli do baru, jehož jméno si nejsem schopná zapamatovat, na jinou reaggae akci. Tam už to žilo trochu víc. Spousta lidí, spousta tance, spousta všeho.

Nejspíš hlavní hvězda večera byl fousatý pseudorastaman v bílém síťovaném tílku. Ano, bylo to veselé :). Jelikož bar se ve dvě hodiny zavíral, vrátili jsme se zpátky do Friendly, kde nám už nenalili, takže jsme vyrazili do bytu Vaness. Divila jsem se, že tolik lidí pártyuje do tak pozdních, až spíš brzkých ranních hodin, následně mi bylo vysvětleno, že ve středu se nepracuje z důvodu dalšího státního svátku. Tady je to jeden svátek za druhým.

Je mi jasné, že mi nebudete věřit, drazí dospělí, ale opravdu se umím bavit i bez alkoholu a taky to tak provádím. A nejen proto, že je to tady tak strašně drahé :).

Středa byla volná, chtěla jsem jít nakoupit nějaké jídlo, ale i velký obchod byl zavřený kvůli svátku (jsem já to ale jelito). Takže jsem dojedla poslední drobty, co mi zbyly a čekala na čtvrteční dopoledne. Dnes kolem 10 jsem se tedy vypravila na nákup, Zdržela jsem se cestou centrem, zase tady pořádají nějaké trhy (proboha, proč teď, když nemám peníze???). Zvládla jsem najít těstoviny (nadlidský úkol!) i všechno ostatní, co jsem potřebovala, zase mám zásobu balených palačinek. Dnes pokračuji v práci u nové rodiny, v sobotu už by nejspíš měli přijet Velcí z dovolené. Včera jsme se s VícVelkou shodly, že ani jedné už dlouho nenapsali, takže se asi dobře baví :). Jsem zvědavá, kolik zážitků si přivezou. A taky jsem zvědavá, jak proběhne poslední týden. Je to neuvěřitelné. Pořád to bylo tak daleko a najednou je to za dveřmi. Poslední týden je na spadnutí. Nechce se mi věřit, jak rychle to uteklo. Neskutečně. Ne že by se mi chtělo tuhle krásu opouštět, ale už je to přece jen docela dlouho, už se těším domů, až rozdám všechny dárečky a budu dokola vyprávět, jak jsem se měla ve Francii :).