Milý deníčku,

rodina stále "na cestě domů", nicméně stále nepřicházejí. Místní opravna nemá onen díl, který se jim v camping car rozbil, včera to mělo být 48 - 72 hodin, než dílek dorazí. Takže stav pohotovosti pokračuje, i když už ne tak vyhroceně. Doufám ale, že alespoň v sobotu dorazí, nerada bych šla na Lorientské nádraží pěšky :) (samozřejmě se chci s nimi taky rozloučit!).

Při včerejším hledání pinetky do vlasů jsem našla v jedné zapomenuté kapse kufru 5 instantních polévek do hrnečku. A jak se teď hodí! Kdekdo by to mohl považovat za malichernost, já jsem to označila jako další zásah mého anděla strážného (penízky docházejí, jídlo jakbysmet, ale rodičové, nestrachujte se, hlady neumřu! :)

ti, co už někdy měli opravdu hlad, jistě docení :))

Psi šílí. Ostříhaná stále hárá, Jorkšír je z toho na mrtvici, Jorkšírka ještě víc, protože absolutně nechápe, co se děje, je to ještě mrně. Zavírání Ostříhané po dobu venčení Jorkšírů do karavanu nepomáhá, už začínám objevovat trhliny i v zavírání  do mého studia, protože Jorkšír nejspíš v zápalu boje objevuje své skryté rezervy a téměř už vyskočí do okna.
Včera jsem je vytáhla na krátkou procházku. Netušila jsem, že to jsou až takoví gaučáci, že je budu muset nést na rukou po 5 minutách chůze. Ale jinak jsou rozkošní. Hlavně když se mi nad ránem procházejí po hlavě, čmuchají mi do uší nebo olizují chodidla, případně pravidelně co dvě hodiny vyjí na měsíc (možná nevyjí na měsíc, možná se jen nudí, každopádně mají to synchronizované všichni tři, nedá se je utišit, nedá se u toho spát, je to kravál jako blázen; nicméně zjistila jsem, že vytí probíhá v pravidelných intervalech, tzn. přibližně 3,5 - 4 minuty kraválu, které přicházejí pravidelně po dvou hodinové odmlce).

 s Jorkšíry se probouzím, s Jorkšíry chodím spát.. mohou dělat, co chtějí, stejně jsou k zulíbání

V očekávání Veky & Páji (sista & almost bro-in-law incoming!!!!) jsem vycídila své studio, abych se na ten den nějak zabavila. Mám pocit, že nikdy nebylo tak čisté, jako je teď, ovšem je mi jasné, že bude stačit jeden večer se Smetáky a všechno bude zase v původním stavu. Ale koupelna se leskne jako nikdy!

Započala jsem i třídění věcí na ty, které pošlu s Vekou v kufru na další tour po Bretani a budou mi doručeny posléze a ty, které si vezmu s sebou domů. Prostě jsem začala balit. Je to smutné. Netrvalo to ani půl hodiny a zdejší stopy po mně se ztrácejí jako šlápoty v písku pod vlnami. Ale chudáčkovi Ostříhané určitě budu chybět :(. Už bez sebe neuděláme ani krok, kde jsem já, tam je ona, nebo tam alespoň chce být. Až se mi nechce ji tady nechávat. Dnes při úklidu mi například pomáhala s klepáním koberců. Sice dost po svém, ale myslela to určitě dobře :)).