Milý deníčku,

už asi chápu, proč je Paříž takový fenomén. Myslím, že to tam má fakt celkem grády :). Ale od začátku...

Na svou velkou cestu jsem vyrazila úterního rána někdy kolem 8. hodiny. První zádrhel čekal již za humny. Na mapě vypadalo nádraží absolutně snadno nalezitelné, v reálu už to bylo horší (musela jsem jet z Lorient, z té naší ďoury jezdí akorát kulové, tedy 2 vlaky za den, i když jí téměř všechny projíždí). Přijela jsem do centra starou známou cestou, odbočila tam, kde podle mapy mělo být vlakové nádraží. Zpoza roku na mě vykoukly akorát obrovské kancelářské komplexy. Nevadí, zeptám se. Zeptala jsem se. Nezjistila jsem v podstatě nic ("pojedete rovně a pak doprava, pardon, spěchám"). Tak jsem se vydala tedy rovně. Nádražní budova se ale stále nějak nejevila, poprosila jsem tedy kolemjdoucí paní o pomoc. Řekla, že jede do centra, že pokud chci, pojede se mnou na nádraží. Přisedla si, příjemně jsme si popovídaly, dělala mi společnost až k nádraží, poděkovala za odvoz, popřála mi hezký den a vystoupila. Další challenge - najít parkovací místo. Čas běžel, začínalo mi být jasné, že první vlak (rychlý, přímý, bez přestupů) nestihnu. Ve finále jsem se rozhodla zkusit dost riskantní místo přímo u nádražní haly. Sama sebe musím pochválit - tak mistrovské parkování se mi asi ještě nikdy nepovedlo a nejspíš už nikdy nepovede (leda že bych se jednou naučila parkovat podélně, o tom však dost pochybuji). Se svým scénicem jsem se vešla do absolutně minimálního prostoru, bez jakýchkoliv škrábanců či odřenin. Měla jsem ještě spoustu času, vyrazila jsem tedy na procházku do města, koupila jsem si snídani, pojistila pitný režim a vrátila se zpátky. U přepážky jsem si koupila lístek na pozdější vlak, s přestupem v Rennes. Všechno šlo hladce, svou spokojenost jsem se pokusila zachytit takto :

Těžko říct, zda-li se mi zachycení povedlo, nicméně byla jsem absolutně spokojená se stavem událostí, i se vším ostatním a doufala jsem, že se to promítne i do výrazu tváře :). (A nějaké velké skoky jsem tam nechtěla dělat, přeci jen jsem tam nebyla sama :D)

Vlak už byl trochu přeplněný, přisedla jsem si k jedné milé paní s podivným zavazadlem na klíně. Asi 5 minut po tom, co se vlak rozjel, zastavil v Hennebontu (přísahala bych, že v rozpisu jízdního řádu to takhle nebylo!), a pokračoval do Rennes. Po čase jsem zjistila, že to zvláštní zavazadlo, co má má spolucestující na klíně je kočka v přepravce. Došlo mi to ale až ve chvíli, kdy začala mňoukat taška jiné cestující. Těžko ten pocit slovy popsat, ještě vzhledem k tak časté hlášce "Meow, oú est le chat?" ("Mňau, kde je kočka?" - nerozumím tomu. Říká to hodně lidí a říká to často. A ostatní se tomu smějí.). Kočičky si tak dlouho spokojeně mňoukaly, až se k nim přidalo další zavazadlo. Tehdy už jsem se nesmála jenom já, ale celý vagon. Později jsem pochopila, že poslední mňoukací zavazadlo je pytlík s koťátky a máma koťátek je v druhé mňoukavé tašce. Zavazadlo mé spolusedící jen doplňovalo koncert. 

V Rennes jsem zvládla rychlý přestup na TGV ve směru Paris - Monparnasse. Dále se už nic zvláštního nestalo. Po příjezdu do krásné Paříže jsem vyrazila hledat místo setkání s drahými Pipes and Pints (Já jsem se vlastně ještě nezmínila, proč jsem vlastně tenhle výlet podnikla, že? Byla jsem požádána, abych přijela jako pomocná překladatelská síla na koncert výše zmíněných Pipes and Pints, doporučuji k poslechu, viz http://bandzone.cz/pipesandpints ). Klub jsem našla napoprvé, ani cesta metrem nebyla problém, všechno klapalo, jak mělo. Na oběd jsem se zastavila do místní pizzerie, zvolila jsem sýrovou variantu zabalenou s sebou (nic bych za to nedala, že ty pizzy byly všechny stejné, protože mi to sýr až tak moc nepřipomínalo a barvou se to dost podobalo ostatním). S panem prodavačem jsme prohodili několik slov (na národnost se udiveně zeptal až po několika větách!) a vydala jsem se do opravdu miniparčíku na oběd (menší park jsem už asi ani nejde zrealizovat, bohužel, zprvu hlad a následně přeplnění žaludku mi zastínilo mysl a nepořídila jsem v parku ani jednu fotku). Po chvíli čekání jsem vyrazila směr plácek určení. Zanedlouho se objevila tmavá dodávka s černými skly, po chvíli jeden po druhém začali vyskakovat členové mužstva. Všichni mě mile přivítali a představili se a začali odnášet své věci do klubu. Po prvních krocích do 'areálu' jsem byla ještě docela v klidu. Jak mi bylo již dříve řečeno, celý "klub" je squat, nejspíš velice známý a vyhlášený, pokud je to u squatu vůbec možné. Prý pokud se koná nějaký punkový koncert, koná se tam, vždy s největšími jmény daného žánru. Když už punk, tak pořádně :). Před začátkem jsme ještě s Danem, mnou velice obdivovaným a respektovaným mladým mužem, velkou hlavou českého showbyznysu ( :) ) a ten už snad můžu říct i mým kamarádem, tím Danem, který mě tam vlastně pozval, vyrazili trochu prozkoumat okolí. Prošli jsme se po bulváru, v kavárničce vypili malé pivo místo kávy, kterou jsme si původně objednali, zjistili, jak vtipní jsou místní sportovci (škoda, že jsme nestihli pořídit video, opravdu to stálo za to. Tady má slovní zásoba skomírá a slohové schopnosti hledají větev vhodnou k zavěšení oprátky, tohle prostě popsat nedokážu.) Dopili jsme čínské šampaňské (já se to snad taky naučím pít, ono to fakt není vůbec zlé - teda kromě toho čínského, to nějak nebylo pro můj jazýček) a dožvýkali palačinky a vyrazili zpět do klubu. Tam už byla zábava v plném proudu. Těžko říct, je-li  právě zábava to správné slovo. Oni by jej asi použili, já jsem se nad tím trochu zamýšlela. Tak či onak, bylo již kolem 10, návštěvníci koncertu už byli řádně zpocení, opilí a zdrogovaní, jako to na podobných akcích bývá. V sále stoupala teplota hodně vysoko, ze všech stran útočily 'vůně' všeho druhu, prostor nebyl větraný, jediný přísun vzduchu byly dveře, které se často zavíraly. Peklo na zemi. Dohromady jsem v sále strávila jen několik málo minut, déle to prostě nebylo možné. Obrovská poklona koncertujícím i divákům, od pekla na zemi to nemělo daleko. 

fotka pořízená z jakéhosi předsálí; dál jsem se neodvážila, ani pud sebezáchovy mi to jaksi nedovolil

jen maličký kousek venkovní části areálu focený z mého stanoviště; nejsem si jistá, jestli dostatečně stačí pro představu, ale alespoň jako náznak

Celou dobu, kdy Pipes hráli jsem strávila u prodeje CD, mikin, ponožek, atd. Společně s jedním anglicky mluvícím Němcem, pracujícím pro jinou ten den hrající kapelu, jehož jméno jsem už zapomněla stejně tak jako jméno kapely, jsme se společně divili divokosti zdejších hostů. Ode mě se údiv očekával, akce tohoto typu nejsou tak úplně můj šálek čaje. I když proti nim nic nemám, na návštěvu je třeba notná dávka odvahy, co si budeme povídat. Asi tomu nějak dostatečně nerozumím. Přesně jak řekl kolega prodávající "Punkrock mám rád, je to skvělá hudba. Poggo a agressive dancing je v pohodě, všichni víme, o co se jedná, jdem se požduchat, pak se plácnem po rameni, jak jsme se hezky pokopali a jdem si po svém. Tohle ale nemá ani s jedním nic společného." Sám řekl, že už zažil hodně šílených akcí, jezdil se svou kapelou na většinu koncertů, takže to měl v podstatě v popisu práce, ale že něco takového ještě ne. V průběhu té necelé hodiny, co kapela hrála jsme byli svědky snad 5 nebo 6 rvaček a žduchanic, více či méně vážných, ale musím přiznat, že nejednou ve mě byla docela malá dušička. Po skončení akce mi kolega pogratuloval "Říkala jsi, že to byla první větší punk akce. Gratuluji, teď si můžeš říct, že jsi to přežila." Jak moc budu nad slovy I survived! později přemýšlet jsem ještě netušila. 

Prohodila jsem ještě pár slov s 'majitelem' squatu. Lehce mě vyvedla z míry otázka, jestli se tam ještě někdy ukážu. "Abych pravdu řekla, opravdu nevím." "Kdybys potřebovala, klidně přijď, rád tě zase uvidím, jsi tady zvána a vítána." To se taky nepoštěstí každému.

Po velice vyčerpávajícím domlouvání dalšího programu část z nás vyrazila ve směru ubytování. To mělo být u pořadatele koncertu. Užili jsme si ještě trochu té ucpané noční pařížské dopravy, pouličních prodavačů drog i McDo a dorazili k místu noclehu. Kvůli spícím rodičům jsme se vykradli do podkrovního bytu jak nejtišeji jsme uměli, postupně jsme se znovuzrodili ve sprše a usnuli u zvláštního zombie filmu jako miminka.

Další den dopoledne, po vydatném spánku, jsme se konečně odhodlali vyrazit do centra na trochu toho pařížování. Ze zbytkem kapely, která nocovala v centru města, jsme se potkali na Náměstí Bastily, rozdělili na skupinu hospodkářů a památkářů a vyrazili vstříc novým pohledům. Ve skupině, která čítala Dana - manažera, Danyho - zvukaře, Lukáše - technika a mě, jsme domluvili plán odpoledne. Bylo toho hodně, času nebylo příliš, takže jsme nasadili tempíčko, zapli mapu a vykročili. Viděli jsme toho takovou spoustu, že si snad všechny ty domy už ani nepamatuju. Ale pařížské klasiky jsme samozřejmě nevynechali.

vlastně jediná fotka celé kapely, kterou jsem stihla pořídit :D

řítilo se na nás docela peklíčko

fotka, kterou měla čekat zářná budoucnost.. focena na dva pokusy, v obou případech fotil Dan, ani v jednom případě se na fotku nedostal :D

nejstarší dochovaný pařížský most a zámky milenců

tohle místo je neuvěřitelné

facepalm :))

vytoužený desetiminutový odpočinek

kousek Londýna v Paříži :)

sama nechápu, jak jsem všechny ty obrovské přechody zvládla

"Ježiš tady je to krásný! Jako v Krumlově!"

kafíčko a pivíčko v Le Chat Noir

můj původ se na mě podepsal asi trochu víc, než bych chtěla. se svým půllitrem jsem si neměla s kým ťuknout, další nádobí na stole už byly jen šálky esspresa a skleničky drinku ze šampaňského :)

Tohle měla být poslední fotka pořízená v Paříži. Hned po tomhle cvaknutí jsem vyběhla na metro, a mířila si to směrem na nádraží. Po příchodu k přepážce se mi na chvíli zatmělo před očima..

"Dobrý den, lístek do Lorient, prosím." 

"Do Lorient už dnes nic volného není."

"Cože? Jedou ještě 4 vlaky!" 

"Ty sice jedou, ale v nich už není žádné místo. Mám Vám zarezervovat něco na zítřejší ranní spoje?"

"Počkejte, to nemyslíte vážně, potřebuju se dostat do Lorient ještě dnes večer, je to naprosto nutné! Klidně budu celou cestu sedět na zemi, zaplatím víc, cokoliv, ale vážně se tam dnes musím být!" 

"Je mi líto slečno, ale s tímhle Vám nepomůžu." 

"Dobře, děkuji. Nashledanou."

Vyšla jsem z nádražní haly jako praštěná palicí. Sedla jsem si na schody mezi holuby, slečnu, která si psala do deníčku asijským písmem, pána, který se zrovna zmítal někde mezi opileckým tancem a padoucnicí, zamáčkla slzu strachu a začala přemýšlet. Nenapadalo mě nic kloudnějšího, než se jít znovu zeptat k jiné přepážce a přesvědčit se, že to, co mi bylo právě sděleno nebyla halucinace. Slečna u přepážky mi řekla úplně totéž, vyvrátila mi myšlenku cesty autobusem a dál už nic. Opět jsem vyrazila ven, informovala nejbližší o stavu situace, dle slibu také svého průvodce, pařížského společníka, později také zachránce a šla jsem si koupit lístek na ranní vlak. 

"Dobře, takže první ranní? To je 5:40. Jak budete platit?" 

"Kartou."

"Dobře, zadejte prosím PIN."

PIN jsem zadala, nic se však nestalo.

"Zkuste to znovu, prosím."

Opět tatáž situace. 

"PIN byl nesprávný, máte už jen jeden pokus." 

"Jak to myslíte nesprávný? Jsem si naprosto jistá, že je v pořádku!"

"Je mi líto, počítač to vidí jinak. Pokud zadáte PIN ještě jednou špatně, kartu vám zablokují, takže si to rozmyslete."

"Zavolám mamce, můžete chvilku počkat?"

"Zavolejte hned, za 10 minut zavíráme."

Telefonický hovor byl docela rychlý, padla zmínka o pokusu poslání peněz na můj účet, i další řešení, ukončily jsme hovor s tím, že si ještě zavoláme. Pán za přepážkou se ještě zeptal:

"Vy asi nebudete francouzka, že? Pokud chcete, můžeme mluvit anglicky." (tohle mě docela potěšilo, že se zeptal až po tak dlouhé době konverzace, znamená to, že se má francouzština opravdu zlepšuje!)

"Francouzka opravdu nejsem, jsem češka."

"Vy tedy dnes nevíte, kde budete spát?" (ten výsměšný tón se mu nepodařilo zastřít)

"Zatím ne."

"A máte ještě nějaké peníze?"

"Ano, asi 60 euro."

"Můžu Vám nabídnout pozdější ranní vlak, jede v 9 hodin a 6 minut a stojí 48,50 euro." (proč jsi mi tohle neřekl dřív, chlape??) 

"Výborně, vezmu si ho." Během tisknutí lístku konverzace pokračovala.

"Vy tady bydlíte?" 

"Ne, bydlím v Hennebontu, pracuji tam jako au-pair."

"A kdy jste přijela do Paříže?"

"Včera odpoledne."

"Tak to jsme měla dva dny na to, abyste si ten zpáteční lístek koupila, že?" (teď už se smál od ucha k uchu)

"Jak mě, prosím vás, mohlo napadnout, že budou obsazené 4 vlaky dopředu? Příště už to si ale pojistí dřív, tím si buďte jistý."

Z únavy už se mi motal jazyk a mozek zakopával o vlastní nohy, komunikace začínala drhnout.

"Kousek odtud je hotel, nejlevnější v Paříži, je to pro lidi jako vy, co potřebují přespat a počkat na vlak." Složitost souvětí mi došla až později a požádala jsem ho o zopakování.

"Mluvíte anglicky?" 

"Ano, mluvím."

"Gille, pojď jí to vysvětlit v angličtině, prosím."

Gill mi řekl totéž co on, ale rozuměla jsem mu ještě méně, než ve francouzštině (louskat, co se mi Francouz snaží říct anglicky je neskutečná zátěž, dva cizí jazyky v jenom!... jen několik málo vyvolených zvládá přízvuk angličtině alespoň trochu podobný, nebo jsem měla zatím jen tak maličké štěstí.. tím v žádném případě nechci říct, že bych byla nějaký profík nebo lingvista, nebo snad poučovat o správné mluvě, ale ti, co se již octli v podobné situaci mi jistě dají zapravdu).

"Dobře, rozumím vám. Děkuji."

"Nemáte zač. Bon courage!" 

Díky všem svatým a andělíčkům strážným, že zařídili to, že jsem nemusela v tom přeplněném velkoměstě zůstat sama. Že tam celá česká výprava zůstala bylo naprosté vysvobození (jak jsem již předeslala, začala jsem pracovat na soše v nadživotní velikosti a oslavných básních, že mě Dan - manažer - nenechal na holičkách byla ta nejlepší věc, co se mi mohla stát! V opačném případě bych nejspíš taky přežila, ale bylo by to pravděpodobně mnohem adrenalinovější, neboť bych byla nucena strávit noc a ráno na nádraží, nebo ve squatu, ani jedno nezní příliš lákavě), připojila jsem se znovu ke svému celodennímu doprovodu. Chvíli jsem se ztrácela v plánech na pozdější průběh. Nevadilo mi to, mozek jsem měla již vypnutý a snažila jsem se odeslat velké SMSku s reportem, co všechno se stalo a s omluvou, že se dostavím domů až následující den odpoledne. Co čert nechtěl, SMS se ani po 40. pokusu odeslat nepodařila a baterka v mobilu začala kňourat, že by si dala trochu šťávy ze sítě. V té 'záplavě katastrof' mě to nijak nepřekvapilo, ale podnítilo to mé apokalyptické představy o ztrátě zaměstnání k činnosti. Nohy už chodily jen z povinnosti, hlava přepnutá téměř do režimu hibernace. Nikdy nezapomenu na ten pocit, jak jsem říkala, že se těším, až to budu doma vyprávět a smát se. Představa toho okamžiku mi připadala jakoby na opačné straně galaxie. Po malých patáliích jsme se dopracovali k metru, které nás odvezlo na správný vlak, správným směrem. Zde se hodí ještě jednou smeknout našemu průvodci. Kdybych byla odkázaná sama na sebe, asi by to vypadalo jinak, ale rozmlsaná důvěrou jsem nebyla schopná vnímat ani plánky metra. Náš Pan Hlídací se ale zvládl postarat po telefonu o všechny členy kapely, osobně o zvukaře a technika, jako bonus i o mě, ztracenou, zmatenou a unavenou duši. Dorazili jsme vlakem na stanovenou stanici. Společnými silami jsme našli směr, který jsme potřebovali, abychom dorazili k domu Julese, pořadatele koncertu. Ani to nebylo úplně jednoduché, ani složité, spíš bych řekla náročné. Všechno nakonec dobře dopadlo. 

Ráno už nebylo tak katastrofální. Vyrazili jsme k vlakové stanici. V peněžence mi zbývala poslední papírová pětieurovka. Automat na lístky u zastávky bral pouze karty. Stres je pro blbce. V obklopení obřích kancelářských budov jsem vyrazila hledat někoho, kdo mi pětieurovku rozmění a doufala jsem, že natrefím alespoň na automat na mince. Směna se mi podařila v autobuse, po několika neúspěšných pokusech s kolemjdoucími, automat na jízdenky jsme taky našli hned vzápětí. S pocitem, že nasedám do správného vlaku jsem sedla do prvního, který přijel směrem, kterým jel vlak včerejší (koho mohlo v té rychlosti napadnout, že to nemusí být tentýž směr, když nenastupuji na tomtéž nástupišti?). Po tomto zjištění jsem si už jen unaveně povzdechla, na dalším nástupišti přestoupila na opačnou stranu a čekala na ten správný spoj. Užila jsem si jízdu neskutečně přeplněným vlakem, zakusila jsem si, jaké to je být v kůži pařížské pracující třídy. Přesedla naštěstí na správné metro, vystoupila na správném nástupišti, našla včas správný vlak, nasedla do něj a nechala se odvézt na přestupní stanici, do Le Mans. Cesta by se nedala označit přímo jako pohodlná. Spíš pravý opak. Nebylo to TGV, ale jakýsi cajdáček přirovnatelný k našim Elefantům. Zastavoval tedy každou chvíli, na sedačkách se nedalo spát. Přesedla jsem si dohromady třikrát, pokaždé s nadějí, že na příštím místě bude cesta pohodlnější a spánek méně náročný. Nepovedlo se, čelila jsem jen nedůvěřivým pohledům starší paní, která seděla opodál a dost pobaveným pohledů jakéhosi mladíka, který mě sledovat z vedlejších sedaček. Přesedla jsem, kde jsem měla, nasedla jsem, kam jsem měla, dokonce jsem i našla auto tam, kde jsem ho nechala. Vítězství bylo na dosah! Vymanévrovala jsem se z přeplněného parkoviště, kupodivu rychleji, než jsem čekala, našla jsem cestu zacpaným Lorient a vyrazila domů. Dřív, než jsem dojela před dům, začaly se ve mně mísit zvláštní pocity. Trávit tak dlouhou dobu s lidmi mluvícími česky (a ještě pražsky!) bylo příjemnější, než jsem čekala. Otevřela jsem bránu, přede mnou poskakovala Ostříhaná, za dveřmi štěkali jorkšíři. Věděla jsem, že musím ještě uklidit, žehlit, atd., proto jsem nemeškala a přes ubíjející únavu těla jsem se pustila do práce. Přibližně za dvě hodiny bylo dílo hotové. Odebrala jsem se tedy do svého studia, dopřála si zaslouženou sprchu, ulehla do postele, zaskypovala domů a započala tento zápis.

Je pátek, 15:22, chystám se opět do úklidu. Naštěstí malí nejsou doma, tedy mám v podstatě volno, až na ten úklid, ale to je maličkost. Ráno mě vzbudila smska velké, ať jí přinesu seznam věcí, které mi má nakoupit (to byla jedna z těch zpráv, které opravdu potěší. vzhledem k tomu, že jsem prošvihla její středeční nákupy, bála jsem se, že zůstanu o hladu, což by při stavu peněženky - 70 centů - nebylo právě ideální; navíc jsem měla trochu strach, že už se vydali na dovolenou, která má začít v sobotu, protože na dvoře nebylo jejich campingovací auto, takže smska mě uklidnila hned dvakrát). Prohodily jsme jen pár rychlých slov, nabyla jsem dojmu, že si ani nevšimla, že jsem nebyla přes noc doma a přijela jsem o třičtvrtě dne později, než jsem slíbila. 

Když se na to povídám zpětně, nic tak strašného se mi vlastně nepřihodilo. Jela jsem prostě jen jiným vlakem, než jsem původně chtěla, problémy s platebními kartami taky nejsou nic tak šíleného. Jedno je ale jisté - měla jsem víc štěstí, než rozumu. Všechno mohlo skončit podstatně hůř. Mohl se mi vybít mobil ještě dřív, než jsem byla v doprovodu svých pražáků, mohla jsem být okradena, mohla jsem nemít peníze na další ranní vlak, mohla jsem tam zůstat sama, na nádraží, bez peněz, bez mobilu, bez lístku domů, bez jídla a pití, mohla jsem se ztratit, mohlo mě přejet auto. Ale nebylo to tak. Nestihla jsem ani opravdu hysterčit a situace se nějak záhadně vyřešila v podstatě sama. Měla jsem štěstí, že jsem na výlet do Paříže měla právě takovou společnost, jakou jsem měla, že se mi celý den nechtělo až tolik utrácet a zůstaly mi peníze na vlak domů, že mi mobil vydržel tak dlouho, jsem jsem ho potřebovala. Když jsem byla tam, unavená, bolavá a zmatená, říkala jsem si, jak se může pokazit najednou tolik věcí. Když jsem teď ve skoro své posteli, ještě ne úplně odpočatá, ale alespoň v relativním bezpečí, říkám si, jak jsem mohla mít štěstí v tolika věcech naráz.

Ze svého výletu do hlavní města jsem si odnesla zásadní poznatek - panika je pro amatéry. Oui Oui. Merci.