Milý deníčku,

dnes jsem rodince upekla skoro 40 čokoládových muffinků s čokoládovými hoblinkami. nejsou takové, jaké jsem si myslela, že budou, takové ty buclaté, co čouhají přes okraj. příště budu vědět, že musím naplnit kalíšek víc, než do jedné třetiny. ale rozplývají se na jazyku. a mně bude brzy pršet do nosu. 

a takhle mi tady den co den lehává a pouští smradíky Beruška. může sice ležet kdekoliv v domě, ale leží tady. asi si pamatuje, kdo mu nosí zbytky od oběda a štědré odkrajky od připravovaného masa. je zlaťučký a smradlavoučký. ale když zvedne hlavu, podívá se těma smutnýma, krví podlitýma očima, nemáš na výběr, a všechny jeho smradíky mu musíš prominout. chodí za mnou, kam se pohnu. když se usměju, směje se taky 

toto je má nový každodenní kalorický hřích. kvalitou by se dal přirovnat ke klasickému magnumu, chutí je ale ještě o několik tříd dále. po opravdu štědrou vrstvou čokolády je navrstvené v ještě štědřejší vrstvě karamel. a vanilková, smetanově jemná zmrzlina, která se rozpouští na jazyku. nesmím zapomenout, že celé to je asi dvakrát větší, než klasický magnum. cenu neznám, nekupuju je, beru je rovnou z mrazáku, kde jich je právě teď asi 30 a rychle ubývají. a já bych si měla jít zaběhat...

Všechno je v normálu. Se Sofií už jsme se naladily na společnou vlnu. Ráno už stačí mnohem méně křiku a naléhání, vlasy i zuby se dostávají do normálu. Když se na něco zeptám, říká "I don't know" o něco méně, než bývalo zvykem. Když přijde ze školy, objímá mě. Svým specifickým způsobem, pravda, ale ano. Když začnou hrát Simpsonovi, přiběhne mi to říct, abych se šla dívat s ní. Jindy jen tak přijde, podívá se mi přes obrazovku, co že to zrovna dělám, občas si pustí ducha uprostřed pokoje a jde zase pryč. Většinou přijde, sedne si na svá opravdu špinavá chodidla na postel, kouká mi přes rameno. Ještě jsem se přes to nedostala, ale už jsem se smířila s tím, že nemám jinou možnost. Teď před chvílí například přišla, jedla banán, kousek z něj vykýchla na podlahu a se zalykavým smíchem opět odešla. Ještě že tady polehává ten zlatý Beruška a osopleného problému mě zbavil. Někdy mě lehce vytočí. Asi si neuvědomuje, že už něco váží, a koleno do žeber s rozběhem není úplně ideální způsob jak vyjádřit náklonnost. Pak se většinou urazí, že se na ni snažím zvýšit hlas, zatímco lapám po vyraženém dechu. Způsob vyjadřování mi pořád přijde poněkud svérázný, ale začínám tomu asi rozumět.