Milý deníčku,

tak abych se tedy vrátila k tomu nedělnímu výletu..

Bylo to klasicky velmi náročné, kvůli citoslovcím Sofie. Po rozhovoru s tatínkem mi totiž došlo, že ty zvuky, které dělá, jsou podstatně horší, když je s Jounim. Takže výlet byl kvůli tomuto částečně trochu vysilující, ale muzeum, které jsme navštívili, mi vyrazilo dech.

byla to výstava, muzeum v přírodě. některé sochy byly venku, jiné sochy a obrazy byly v malých domečcích, které mám snad taky někde na fotkách

mohla a chce se mi opět říct, že to tam vypadalo jako ve skanzenu, tohle byla třeba kavárna (jednotlivé části výstavy byly v podobných, ale o poznání menších domečcích)

zrovna probíhala výstava moderního umění a bylo to neskutečné. něco pro mé oči!

toto už je umění, které jsem vytvořila já, ovlivněna dvouhodinovým vstřebáváním moderny :)) Jouni obraz pojmenoval jako umění, nyní je již zarámovaný a společně se Sofiiným dílem visí v obýváku na stěně

samozřejmě i zde byly početně zastoupeny finské obdoby fotokoutků :)

za mnou je vidět podium přírodního divadla, které bylo taktéž součást areálu, bohužel žádné představení po dobu naší návštěvy nekonalo

tři ze svých soch vystavovala také jedna finská umělkyně, která nedělá nic jiného, než krávy. kovové, dřevěné, hliněné, jakékoliv, ale pořád krávy. nutno říct, že bezesporu působivé

tohle telátko mě dostalo :)

Sofie, přímo dychtící po fotkách :)

kdo by to byl čekal? i v muzeu mají saunu :) maličkou, bez komínu, k pronájmu

součástí areálu byl taky stan, kde si návštěvníci mohli udělat své umění, tak jako jsme to udělali my

domeček se saunou 

jedno z telátek. nevím, jak to udělala, ale ta telátka opravdu měla duši!

téměř omračující.. z téhle části výstavy dýchala důstojnost a stáří

tady jsme obědvali, je to nějaké místní komunitní centrum, kde jezdí bavit mladí i starší, dole je bistro (zase all you can eat, tohle si vážně užívám! :) ) a bar, nahoře podium a taneční parket. když jsme procházeli po prvním patře, Jouni se zastavil u jednoho plakátu a říkal: "Vidíš to? Na tomhle jsem byl! Pamatuju si, jakoby to bylo včera!" Byl to plakát, na kapelu v překladu 7 bláznivých bratrů a pozvánka byla tuším na srpen 1983 

každá sauna má svůj bazén

nějak se mi nepodařilo zabrat celou výstavní "síň", ale všechny místnosti byly v podstatě jednoduché, až holé, aby všechna umělecká díla vynikla. 

Druhé muzeum už nebylo tak dechberoucí, nicméně taky moc pěkné. 

cestou zpátky jsme zastavili u tohohle šutráku. protože to je prý skála a ještě jsem něco takového určitě neviděla :D

řekni, deníčku, už jsi někdy viděl takové muzeum? :)

za stromy jsou schované dva domečky, dvě výstavní síně

tady to bylo ještě o kus víc přírodní, o kus víc jiné a krásné 

schody nevedou na půdu, ale do druhé části galerie

Dnes jsou to přesně dva týdny, co jsem tady. Procházky jsem už trochu omezila. Dny mi nějak rychle utíkají a přitom se občas trochu vlečou. Teď například jsem po obědě (ach ano, zase skvělém.. ještě chvíli a zamiluju se sama do sebe), sedím na terase, Sofie a její kamarádka se koupou v jezeře, Osku běhá kolem, štěká, semtam mě přijde zkontrolovat, co že to se mnou je, že taky nejdu do vody. Půjdu, jen to Tě, milý deníčku, dopíšu. Je zvláštní, jak je život tady klidný. Pořád, ne jen někdy. Jouni, když sedí v kanceláři, někdy telefonuje a jindy slyším, jak čučí na Southpark. Sofia si poklidně sedí na sedačce v obýváku, většinou hraje na počítači hry. Když ji požádám, aby něco udělala, většinou to po chvíli udělá a vrátí se zase zpátky. Chtěla jsem zase něco viditelného uklidit, chtěla jsem vlastně každý den alespoň něco uklidit, ale kromě podlahy, která by se dala vysávat a vytírat dvakrát denně a stejně by to nemělo výsledek, protože tady všichni chodí ven a dovnitř, sem a tam, bosky, do toho se občas projde pes, který se celý den válí v blátě, už vlastně nevím, co bych tak udělala. Mám v plánu uklidit Sofii skříň, vyřadit věci, ze kterých už vyrostla. Bohužel k tomu potřebuju, aby spolupracovala. Nemám to srdce ji držet doma, když je venku 30°C a ona se chce koupat. Co si budem, nevadí mi, když se válím odpoledne na trávě u jezera, komu by to taky vadilo. Alespoň jsem upekla další bublaninu, ještě lepší, než tu první. 

Z nějakého záhadného důvodu se mi dělají vrásky na obličeji. Nic mi tady nechybí, mám se výborně, přesto je mi nějak někdy trochu smutno, nebo tak nějak zvláštně prázdno. Nemá být proč, domů se vracet nechci, možná je to ta rostoucí fáze. Možná je to ta fáze, na kterou budu později vzpomínat jako na tu nejlepší. Vlastně je to poprvé, co musím tak nějak být jen sama se svými myšlenkami a nemůžu je nijak rozehnat posezením u piva, koncertem, barbecue večerem. Učím se z vlastních chyb, poslouchám sebe samu. Zbývá mi necelých šest týdnů, do té doby to přece musím stihnout. Musím se naučit ještě příliš mnoho věcí, správný čas musí přijít až později.

Zítra jde Sofie do školy. Takže musím jít dnes brzy spát, abych s ní vstala na autobus. Konečně mi začne trochu režim :). Mám v plánu ji doprovodit na autobus a pak se jít s Osku proběhnout. Doufám, že si to do rána nerozmyslím, takový návyk by se mi hodil. Už teď totiž vidím, jak se na mě začíná podepisovat místní strava a vlastně nic nedělání. Samozřejmě hlavně v problémových partiích. V agentuře budou mít radost :). No co, až se vrátím domů, jistě se budu muset vrátit taky ke studentské, nízkorozpočtové stravě, takže proč si vlastně neužít ten luxus teplého jídla dvakrát denně, tří zmrzlin za odpoledne a nesčetných večerních nájezdů na ledničku, kdy pokaždé něco dobrého najdu, protože tady je ta lednička jednoduše pořád plná. A hlavně - pořád plná dobrot!

Odpoledne se možná inspiruju arménským receptem na upcycling peněženku, nechám děvčata každou jednu vyrobit, pokud se se mnou budou chtít bavit. Pokud ne, tím lépe pro mě, program na nějakou dobu mi zůstane do zásoby. 

Vodu jsem nestihla. Děvčata šla dovnitř, nevím proč. Asi si půjdu dát kousek té bublaniny, když už kynout, tak zodpovědně..