Milý deníčku,

tak jsem zpátky, hlásím se ze středeční poobědové pauzy (nešťastnou náhodou o dva dny později), můžu pokračovat v popisu víkendu.

Takže kde jsem to skončila.. na ministerstvu, zase...

Přihodím tedy pár fotek z procházky po snídani.

no nádhera, co si budem..

Když už byli vykoupaní, šli jsme do města za Aidi a písklaty. Cestou do města jsme se ještě tedy museli potýkat s prudce nesnesitelným kňouráním Sofie, protože jsme šli do města a ne do zábavního parku (úplně malého, a přitom věděla, že hned o den později půjde do mnohem lepšího, většího. Než jsme se potkali s Aidi, šli jsme na zákusek. Jouni chtěl nejspíš uplatit Sofii, aby konečně přestala vřískat (to je fakt něco neskutečného, dokonce i já se občas přistihnu, že v myšlenkách lehce zapomínám na svůj zařeklý odpor k násilí), a nám dvěma nejspíš na obalení nervů. Ještě jsme se prošli po náměstí, jako správní turisti, když začalo pršet, zalezli jsme do obchoďáku (koupila jsem si první a možná i poslední suvenýr knihu Killing them Softly od George V. Higginse; nic moc známějšího tam nebylo, přesvědčivý argument byla velice příjemná cena a Brat Pitt na obálce), vyčkávajíce příjezdu našich společnic.

Jeli jsme na jeden středověký trh. Ale jelikož mě moje technika opět neposlouchá a já se nad tím nemíním vztekat, fotky z trhu přidám až později, až se mé HTC i G+ Photos umoudří. Já se na ně nezlobím. Já rozumím, že si technika může postavit hlavu a dělat si věci podle sebe, absolutně to respektuji. Bohužel, čas mě tlačí, jsem pořád zaneprázdněná, Tebe, deníčku, nechci zanedbávat úplně. Tak pokročím k popisu dalšího bodu programu a k trhu se později vrátím. 

Další bod programu už byl vlastně popsán :). Když jsme se vrátili z trhu a chvíli odpočívali u Aidi v bytě (nejsem si jistá, jestli jsem se vyjádřila k jejímu bytu, takže to raději udělám znovu: bydlela v domě, který vypadal jako domeček pro panenky a na chodbě to vonělo jako na půdě, byl celý dřevěný a zevnitř natřený na růžovo, Byt samotný byl neskutečně útulný, vypadal jako z katalogu, přitom šeptal každému, kdo vstoupil, do ucha "jen si jedni, nadechni se a buď tady jako doma, tohle je hnízdečko krásných a milých lidí", dřevěná podlaha i nábytek byly bílé, stěny tmavě šedé, stejně jako malé chlupaté koberce, vše mělo svůj řád, vše bylo tak nějak rovné, uhlazené a přitom měkké na pohled a příjemné na pocit. Na stěnách byly nalepené anglické citáty, sice s krásnými myšlenkami, ale bylo jich tolik, že ty jediné trochu ubíraly na efektu dokonalosti, na můj vkus by stačilo, kdyby tytéž citáty byly psány rukou, klidně po stěnách nebo po skřínkách a byt by byl absolutně bez chybičky), rodina se rozhodovala, co se bude dít dál. Děvčata chroupaly bonbony, které nakoupily ve velkoobchodu cestou domů. Padlo rozhodnutí, že se pojede plavat do moře.

"Nevadilo by, kdybych nejela a šla místo toho raději do města?"

"Myslím, že ne, ještě se raději zeptej Jouniho."

"Dobře, a jak je to daleko?"

"Asi 3 kilometry, ale já tě tam odvezu až pojedeme, jestli chceš."

"To by bylo skvělé, díky!"

"V pohodě, pak mi zavolej, až budeš chtít jet domů."

"Tak mě můžeš vyzvednout, až pojedete z pláže, jen mi napiš a já půjdu."

"Ale ne, běž se trochu bavit a prostě mi napiš, až budeš chtít domů."

Aidi je vážně anděl :). Ještě mi půjčila sim kartu od Sanny, abych měla smsku levnější. Odvezla mě do města a na rozloučenou řekla:

"Tady je hezká kavárna, táhle za rohem taky.. ale ty se určitě neztratíš a nějakou si najdeš i sama, hezky se bav!"

A tak se i stalo :). Vyrazila jsem do Irish pubu, kterých je tady opravdu požehnaně, na každém rohu alespoň 3. Objednala jsem si pravé finské pivo (nic moc) a šla si sednout na zahrádku. Hned vzápětí mě ke svému stolu přizval pár jež je na fotkách v předchozím příspěvku. Později jsme změnili lokál, vyzkoušeli finské dryáky, povídali si, smáli se, bylo to skvělé! Aidi mě vyzvedla kolem půlnoci. První, co ráno řekla mě pobavilo:

"Dobré ráno, bolí tě hlava?"

"Možná trochu."

"Chceš na to nějaké pilulky?"

Je prostě zlatá!

A pak už Power Park!

tahle mrcha mi dala vážně zabrat. ale volný pád z 75m výšky si píšu do deníčku! byly jsme tam jen s Aidi, ona byla ten, kdo mi dodal odvahu. šly jsme vlastně jen kolem, když jsme byly náhodou samy. "Je to vážně tak moc strašidelné, jak si myslím?" "Možná ještě víc, ale trvá to jen chviličku, pak budeš zrelaxovaná a bude ti připadat, že na ničem nikdy nezáleželo." a měla pravdu. když jsme přicházely k atrakci, fronta ustupovala šíleně rychle a když už byly brány skoro zavřené, slečna, která se o atrakci starala vyhlásila 2 volná místa. Aidi prohlásila, že jdeme. Tak jsem vlastně musela jít bez větší psychické přípravy. Když jsem seděla zapnutá v sedačce, málem jsem si to rozmyslela. Na fotkách ani videích to nevypadá tak šíleně, ale jakože je nebe nade mnou, bylo to neskutečné. přikládám ilustrační video nalezené na youtube, které vystihuje ten třas celého těla jen z maličké části

Viivi, Aidi a Jouni 

dětská verze dragon tower :)

tohle byla taky docela potvora. točilo se jak rameno ve všech směrech, tak i sedačky kolem své osy náhodou rychlostí. 

Cobra. musím přiznat, že i tady se mi lehoučce zrychlil tep. 

věčná škoda, že žádné video dostatečně nezachytí rychlost, jakou vlak jede a nejistotu v žaludku, kterou nutně musí mít každý, kdo nastoupí. na videu již není záznam, jak vlak jede stejnou trasu pozpátku z druhého konce, tehdy už se možná rozklepal kameraman

jídelní koutek. největší a nejlepší hambáč, který jsem kdy snědla!

celý pak byl pohádkový

součást parku bylo i městečko, kde se natáčel dětský film, jehož jméno si už nevybavím

obchod se suvenýry. tohle jsem musela cvaknout :)

filmové městečko vol.2

výhled na zhruba polovinu parku z ruského kola

vstupní brána, která se mi bohužel zařadila až sem, i když jsem ji chtěla na začátku

Byl to skvělý den! Když jsme se loučili, Aidi jsem za všechno moc poděkovala, třeba ji ještě někdy uvidím. Její holky běhaly kolem, Sanny, když viděla, že se loučíme, přiběhla, objala mě, mačkala, dlouho, jako bychom byly nejlepší kamarádky a loučili se na celé věky, s obličejíkem zaraženým do mého břicha. Pak když se odlepila, usmála se a zamávala. Zlatá! 

Cestou zpátky jsme se zastavili k pramenu pro vodu, už jsem se ale nemohla dočkat, až budeme zpátky. Bylo to vyčerpávající. 

Nemůžu uvěřit, jak rychle tady dny utíkají. Už je čtvrtek. 

Každé ráno si odbudu malodrama v podobě pláče Sofie, protože si buďto nechce čistit zuby, nebo nechápe, že ji prostě nepustím do školy ve špinavém oblečení a nutím ji se převléknout. A to je dost často boj o přežití. Silnější přežije. Nebrečí úplně zřídka, často nevím proč. Ona mi to neřekne, když se zeptám Jouniho, obvykle řekne, že za 10 minut to bude dobré, takže to jsou snad jen záchvaty vzteku. 

Zítra jedu na párty do města! Vrátím se v sobotu dopoledne (snad), pojedeme na čarodějnickou párty, dnes ještě se Sofií musíme ušít kostým. Včera jsme přešívaly šaty, které jsou jí už malé, na šaty. Svoje nervy, nervy nervy, nech na nech na, Yindy Yindy.. Převrácené oči vsloup po většinu času mě fakt vytáčely.

"Jestli nechceš, nemusíš to dělat."

"Ne, já chci."

"Tak kde je problém?"

"Nothing."

"Tak co se děje?"

"Nothing."

Tak nic. Dvakrát se zhluboka nadechnu a statečně vycházím vstříc dalším nevysvětlitelným záchvatům vzteku a pláče.

Ale abych jí nekřivdila, někdy je fajn. Dnes například když přišla ze školy, udělala svůj klasický hrdelní zvuk místo pozdravu.

"Proboha, to je tak těžké říct 'ahoj'?"

Konkrétní odpovědi se mi nedostalo.

Když má dobrou náladu, přijde za mnou a třeba si na mě sedne. Obvykle tak, že mi nějakou část těla láme, ale beru to pozitivně. Když jdu spát, nechce mě pustit do pokoje, skáče mi do cesty jako opička a při každém skoku řekne "Bu!". Že nemám chodit spát, že je ještě brzy, že se nudí. Nakonec mě ale stejně pustí a ráno je zase protivná. Že si huhlá a šeptá sama pro sebe už přestávám vnímat, už mě to neděsí. Už možná i trochu přestává mlaskat. A nebo jsem už trochu apatická. 

Do pokoje jsem si raději přinesla svíčku, občas se tady dějí trochu divné zvuky, přicházejíce neznámo odkud a neznámo proč. Pokud je nás tady víc, doufám, že všichni víme, že jsem přišla a hodlám i odejít v míru..

Dopisuje úkol, dám si asi ještě něco sladkého a dáme se do šití..