Milý deníčku, 

odvolávám, co jsem odvolal. Gadget Ti sice přibyl, ale nefunguje. Takže se oficiálně prohlašuji za IT analfabeta. Inu, co se dá dělat..

Místy mívám pocit, že již přicházím o rozum. Některé Sofiiny reakce a její občasné chování mi prostě brnká na nervy jako trsátko o napnuté struny. Hlasitý křik, že si nechce dát hřeben na své místo, abychom ho zase další den nemusely zdlouhavě hledat, mi prostě nějak nejde do hlavy. Dost možná to myslí jako vtip, že si jako budu myslet, že je to snad roztomilé či dokonce vtipné, tak jako si to asi myslívá Jouni, nicméně nechápu, že jí po měsíci pořád nedošlo, že takhle to se mnou prostě fungovat nebude, že kvičením se hygieny prostě nezbaví. To už by mě totiž pak vážně odvezli v té bílé košili s dlouhými rukávy, co se zavazují za zády. Musím ji ale pochválit. Po čtyřech týdnech už ví, že po ní chci ráno jen 3 jednoduché věci. Aby měla umyté zuby, čisté oblečení a rozčesané vlasy. Každou položku je jí sice třeba připomenout, někdy důrazněji, nicméně už bojuje trochu méně. Možná už taky stříhá metr, kdy se jí ten mýdlový teror skončí a ona se bude moct vrátit do svých bahnem oprýskaných kolejí. Dnes ráno například sama zjistila, že rukávy mikiny, kterou měla včera jsou hojně potřísněné čokoládovými skvrnami (byly i včera, toho jsem si bohužel všimla až příliš pozdě, protože až do momentu, kdy nasedala do autobusu je šikovně schovávala), takže si místo včerejší mikiny vzala čerstvě vypraný svetr (to už je na klobouček, dřív, když jsem ji poslala se převléknout, vzala ještě špinavější oblečení z koše na prádlo) a dokonce i čisté tričko. Když jsem jí poradila, jaké kalhoty se jí budou ke svetříku nejlépe hodit, neprotestovala, lehce do strany kývla hlavou a oblékla si je. Až na méně výrazné nervové vypětí například ohledně vracení hřebenu na své místo, rána probíhají nebojím se říci téměř jako v jiných běžných rodinách.

Žalostně mi schází konverzace v souvětích. Heslovité domlouvání se na každé hlouposti sice může být jistý mentální odpočinek, začínám mít ale obavy, aby mi z toho odpočinku mysl trochu nezakrněla. A to se může klidně stát. Těším se, až budu moct plynně a souvisle vyjadřovat své myšlenky nebo postřehy, aniž bych u toho nutně musela mít sluchátka na uších a skypem to posílat domů, nebo jinam do světa.

Další smutná zpráva - moje milovaná Sofie ze Švédska nepřijede. Nepřišla jí výplata z práce z Paříži a ještě musí prý zaplatit nějaké účty, takže jí to nevyjde. Prý si myslela, že krátký výlet by zvládla, bohužel se očividně přepočítala. Byla to rána zasazená hluboko, ale bohužel, co se dá dělat. Koneckonců bude asi lepší, když si nějaké penízky ušetřím na finální trip s vekou, když jsem se minulý týden tak rozšoupla. A když nebudu po Jounim další dva týdny nic chtít, asi to bude taky lepší. Ale je to škoda, se Sofií jsme se viděly naposledy v březnu v Krakowě. Jako náplast jsme si alespoň připomněly, že ještě přeci máme před sebou výlet do Budapešti, který jsme si slíbily už dávno tomu, na seznamu měst, které obě chceme navštívit je taky Berlín, když na to přijde, v Londýně jsem taky ještě nebyla, ve Stockholmu taky ne. Takže se jistě brzy uvidíme, jen na jiném místě. 

Už je čtvrtek. Slastný čtvrtek. Týden zase teče jako voda. Ještě jednou a kousek téhle týdenní vody, pak už přijede Veka a výlet může začít. Už se nemůžu dočkat! Jako připomínku vkládám fotku z našeho loňského road tripu na koncert v Lodzi.