Nejdražší deníčku, 

jsem tady tak zaneprázdněná, tomu bys nevěřil. A přitom tak v klidu. Je to pořád přímo snové. Další týden je za mnou, ani nevím jak...

Největší událostí posledních dní bylo patrně tornádo, které se nám tudy prohnalo tuším v úterý. To si tak poklidně sedím v pokoji, čekám, kdy přijde ta správná chvíle na sprchu, přemýšlím, co Ti sdělím a z čista jasna slyším křik z obýváku. 

"Pojď se podívat! Pojď se rychle podívat!"

Doběhla jsem k velkým francouzským oknům do obýváku a nestačila jsem se divit. Než to ještě opravdicky začalo, zaběhla jsem zpátky do pokoje vypojit všechno z elektřiny, protože ty blesky, které ještě před chviličkou byly bezpečně daleko, najednou byly znepokojivě blízko, přímo nad naším domem. Fotit jsem celou událost nestihla, stála jsem jak opařená. Z jezera, jindy klidného jako zrcadlo se stala jedna velká vlna. Skokanský můstek umístěný kousek od břehu, který se jindy ani nehne, lítal v okruhu pěti metrů jako splašený, vlny se zdály být v poměru k velikosti jezera jako když křečkovi nasadí sombrero, z nebe nepadaly kapky, ale kyblíky vody. O pár minut později to už nebyly kyblíky, ale padaly přímo celá nová jezera, že by za okny byla nějaká zahrada už vůbec nešlo vidět. Do oken třískaly ulomené větve, volně , nekontrolovaně a beze smyslu poletující ve větru. Za chvíli se uspořádaly do trychtýře a letěly pryč. Říkám si, tý jo, dobrý, takové to tý jo, co řekneš, když vidíš, jak se ve víru točí uschlé spadané listí na chodníku před sámoškou. O chviličku později už bylo po všem. Vylezli jsme před dům na terasu, kromě polámaných keříků a Jouniho kníkavého "Moje květiny! Podívejte se, co se stalo s mými květinami!" po bouřce už nebylo ani slechu. Až později jsme si všimli. 

"Podívejte se, vyvrátilo to stromy vedle"

No a ono vážně.

dokonce nám to hned za dílnu přeneslo sousedovo molo z jezera

tady už je po všem. seběhli se sousedi s motorovkama, přijel Jouni a jeho vysokozdvižný vozík ze skladu, za 10 minut byla silnice znovu průjezdná. hasiči sice přijeli, ale nedělali vlastně nic, celá akce byla v režii obyvatel

fotila jsem všechno kolem, tak aby jí nebylo líto, cvakla jsem i Gluma

sousedova zahrada

no není... děsivá?

takhle vyvrácený strom měl na zahradě soused

provizorní garáži uletěla střecha

před záchrannou akcí

Jouniho "květiny"

posádka v akci :)

V pondělí jsme byly se Sofií v Tampere na daňovém úřadě vyřídit pro mě jakýsi papír, který prý potřebuju. Bylo to náročné. Jako vážně. Tehdy byla má trpělivost pokoušena, jako snad ještě nikdy. Vlastně už ani nevím přesně čím. Asi to byla směs jejího kňučení, které mi stále dostává do nebezpečných otáček, směs toho, že když už něco řekla, já jsem se musela doptat, protože to bylo buďto potichu nebo nesrozumitelně, když jsem se doptala po třetí, protože jsem prostě nerozuměla ani o čem mluví, řekla "same, same", s otráveným vydechnutím, že je to, ježišikriste, moje chyba a vlastně jsem se nedozvěděla nic. Když jsem měla papír vyřízený (o tři dny později přišel poštou, protože paní za přepážkou se to "nechce zrovna teď počítat, udělá to hned, jak bude mít chvilku"), měly jsme jít společně s Glumem nakoupit nějaké oblečení do školy. Skvělá příležitost, jak se sblížit, řekl by jeden. Už to bylo ale nějakou dobu od snídaně, takže by se hodila svačina, řekl by si druhý..

"máš hlad?"

"hmmm"

"nechceš si jít sednout někam do parku a najíst se?"

"hmm.."

"tak jo nebo ne? záleží na tobě, jak chceš, můžeme jít rovnou"

"mně to je jedno"

"ok, tak jdeme do parku"

"ježííííííííš" (oči v sloup)

"tak chceš jít jinam?"

"neidentifikovatelné citoslovce"

"tak mi polib prdel, ty vole.." česky, neutrálním tónem, samozřejmě

Tehdy se mi vyrojila, neznámo jak, melodie z jedné reklamy, kterou jistě znáte.. asi nějak takhle: svoje nervy, nervy nervy, nech na nech na, Yindy Yindy...

Samotné nakupování už nebylo nijak problematické, vybraly jsme pár věcí, já jsem se statečně držela a nekoupila jsem si nic, jen oběd, zmrzlinu a pohledy.

Když už jsme měly nakoupeno, šly jsme se projít do města (v doprovodu samozřejmě nervy drásajících citoslovcí a očí navrch hlavy). Ne že bych se nezeptala, co chce dělat, kam by chtěla jít, co by chtěla vidět, milion dalších dotazů, ale jelikož mi nepřistála jiná odpověď než další citoslovce (připomínající zvuky, které dělal ten chlapec ze Šestého smyslu), vyrazila jsem prostě tam, kam jsem sama uznala za vhodné. Na ten znuděný, znechucený výraz se prostě nedalo dívat. 

"Tak zajdem na nádraží do infostánku, vezmeme letáky, podíváme se, co tady je a domluvíme se, kam půjdem, co ty na to?"

*Zvuk

*moje přivřené oči a dvě minuty meditačního dýchání, pokračování v konverzaci opět nadšeným tónem, jakoby se nic nestalo

Nevymyslely jsme nic, protože i když jsem přinesla jeden letáček anglicky pro mě a jeden finsky pro ni, neráčila se ho ani otevřít. 

Pak už jsem se ani nezeptala a prostě jsem šla. Jen co jsme popošly kousíček dál, šťastnou náhodou jsem zabočila za roh, protože tam byl nějaký rozruch. Bylo tam dětské hřiště. Nebesa, díky, konečně něco, co se tam dalo dělat, aniž by to bylo spojeno s vlnou nic nebo vše říkajících posunků a hlasových projevů.

"Jo, tady to znám, chodím jsem moc ráda, vždycky, když jde Jouni k zubaři."

TO JSI MI TO NEMOHLA ŘÍCT DŘÍV, KDYŽ JSEM SE TĚ NESČETNĚKRÁT PTALA, KAM CHCEŠ JÍT, CO TADY MÁŠ RÁDA A KDE TO ZNÁŠ???? 

*infarktový stav

Asi hodinu jsme tedy strávily na hřišti a pak už byl akorát tak čas jít na vlak, naštěstí.

Dále se v průběhu týdne nic až tak zásadnějšího nestalo, dny probíhaly celkem v poklidu, sem tam s menším záchvatem třasu v rukách a skřípění zubů. Stačí ale vyjít na chvíli do lesa a je zase dobře :). Dnes jsem zjistila, že když zůstanu dostatečně dlouho nehybně na jednom místě, je slyšet pochod mravenců :).

V sobotu jsem jela do města, tentokrát sama. Ráno jsem ještě udělala oběd a upekla bublaninu (absolutně bezchybnou, všechna čest, ne že by na tom bylo co zkazit.. ale asi chutnala, když jsem se večer vrátila, plech byl, až na jeden chudičký kousek, prázdný) a u oběda jsem dostala dokonce pochvalu. Polévka překvapila mě samotnou, že z pod mých rukou zvládne vzniknout něco tak chutného, i když to vařím poprvé ( !!! :) ). Glum ji ale nějak nechtěla jíst. Tak se ptám:

"Je tam něco, co nemáš ráda?"

zvuk

"Je tam něco, co ti nechutná?"

zvuk

"Je ti něco, nebolí tě břicho?"

vůbec nic

"Myslím, že se spíš celé dopoledne cpala sladkostmi." poznamenal Jouni.

Tím pádem už mě to neštvalo, nemá smysl jí to znovu říkat, kvůli tomu, že ona si ničí zuby a žaludek, si já nebudu nesmyslně ničit nervy.

"Mně ale od tebe vždycky moc chutná, jsi skvělá kuchařka. A taky je tady krásně uklizeno. Jsem spokojený." (volně přeloženo z: "me, very happy you cook, very good, good, good food, good clean, good, very good. Me happy you here")

Cestou do nádraží jsem dokonce dostala ještě jednu. Jela jsem s Jouniho sestrou, která sice mluví anglicky snad ještě hůř, ale zato je moc milá a usměvavá, je vidět, že má o konverzaci zájem. Povídaly jsme si o tom, jak se mi líbí na vesnici a ve Finsku vůbec, jak mi to jde se Sofií a tak vůbec. Opět volně přeloženo:

"Hlavně dávej pozor, až bude chodit do školy, ať chodí v čistém oblečení. Už jsem to Jounimu říkala stokrát, ale mává nad tím rukou a jí to nevysvětlíš."

"Já vím, každé ráno i večer si s ní musím čistit zuby, protože sama to nedělá. Musím jí i připomínat, ať si myje a češe vlasy."

"Šmankote, je tak dobře, že jsi tady!"

Když jsem se konečně dopravila do Tampere, musela jsem ještě vyřešit menší problém s lístkem zpět.

"Dobrý den, jeden lístek do Juupajoki, na dnešek, 8 hodin večer."

"Slečno, je sobota, poslední jede ve 4."

Uklidnila jsem se zase až jsem věděla, že poslední autobus do vedlejšího Orivesi jede o půl 8 a žádný další problém už nenastal. Ze všeho nejdřív jsem se sešla s Tamarou, původem z Litvy, také bývalou au-pair (Itálie, Finsko), dnes doktorkou pracující v nemocnici přímo v Tampere. Byla vážně moc milá. Hned jedna z prvních věcí, co mě zarazila, bylo:

"Představ si, viděla jsem tady takový pár, na nádraží, přivítali se a ten kluk té holce nevzal kufr"

"Jo, to je tady normální"

"Co prosím?"

"Jo, když kluk bere holku na rande, platí si oba svoje, nedoprovází domů, nic takového. Když už je teda hodně zdvořilý, tak tě nechá vejít do dveří jako první, jinak vůbec nic. A že by ti pomohl s kufrem nebo taškama? Kdeže.."

Nepředstavitelné! Zlatí češi!

"Stav se někdy do Litvy, vypadají tam skoro stejně, ale jsou o dost vychovanější a zdvořilejší, někdy skoro staromódní"

Problem solved :).

Prošly jsme se městem přes několik významných bodů a pak jsme šly na Couchsurfing setkání, letní olympijské hry. Sraz byl v parku, ostatní byli velice příjemní, disciplíny byly: 

1. hod přesný frisbeem

2. hod daleký papírovým letadlem

3. šťouch daleký šroubovákem do krabičky od kazety

4. pantomima.

Organizátor akce byl poněkud zvláštní, zadrhávající IT pracovních, Java programátor. Vše bylo ale do detailu připravené a všichni jsme se upřímně bavili už jen tím, tak krokuje vzdálenosti značek dosažených bodů hodů frisbeem.

Co mě lehce překvapilo, byla hláška jedné Italky, která se přišla představit:

"Ahoj, jsem Laura a jsem z Itálie"

"Ahoj, já jsem Radu"

"A jsi určitě Finka, viď, to vidím hned!"

"Ne, jsem Česka"

"Počkej, počkej... vážně?"

 Celé odpoledne bylo velice příjemné, skvělá, nenucená příležitost, jak najít hromadu zajímavých lidí. Po olympiádě jsme šli ještě na pivo. Jeden z lidí, se kterými jsem se toho odpoledne seznámila byl Ville, rodilý fin, který se na CS sraz přišel jen tak mrknout, od toho přišla pozvánka na některý z víkendů, že jestli se mi chce poznat noční život v Tampere, je ten nejlepší průvodce. Jasně, že chce. Pokud Jouni nebude proti, což bych mu neradila, 16. jedu do Tampere znovu, tentokrát snad na víc, než 2 rychlá pivka. Shodli jsme se ve hlavně tedy v hudebním vkusu, takže se nemusím bát, že by měl v plánu nějakou disko trysko. 

šťouch daleký

zleva: Tamara, Radu-Finka, Camomilla - Tamařina kolegyně z práce, o které ani nevěděla, že je kolegyně, Hari - organizátor výše zmíněný, Ville, taktéž výše zmíněný

zde to celé proběhlo :)

široký úsměv nešlo zúžit, byla to taková pohoda :)

bráškův dvojník, kvůli kterému jsem málem spadla ze židle, když jsem ho viděla, fakt, jakoby mu z nosu vypad

jedna, kterou jsem zapomněla přidat, když jsem popisovala můj strastiplný pondělní výjezd

je to všude :)

Pokračování zítra, ještě jsem nestihla dopsat ani sobotní večer a dnešek, to jsem odflákla celý týden, už je zase 11 a mně se zavírají oči. Mám za sebou 4 nájezdy na ledničku, možná spáchám ještě jeden a pak mi patrně upadne tělo, jinak to nevidím. Je to náročné. A nádherné.